Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Červenec 2008

Jak sněhová královna potrestala sněhuláky

22. července 2008 v 21:33 | Katie |  Bylo nebylo...
Lidé si myslí, že sněhová královna je zlá a nemilosrdná, ale není to pravda, to si vymyslel Hans Christian Andersen. Ve skutečnosti je sněhová královna laskavá, má hodné srdce a je spravedlivá. A jak to vím? No tak poslouchejte…
Kdysi dávno se lidé a sněhuláci kamarádili. Lidé sněhuláka postavili, dali mu mrkev místo nosu, uhlí, aby viděl a hrnec na hlavu a sněhulák pak s nimi dováděl ve sněhu, vozil je na saních a dělal pro ně zmrzlinu.
Až jednou jeden malý chlapeček postavil svého prvního sněhuláka. Dal si na něm moc záležet, udělal dvě velikánské koule - tělo a hlavu sněhuláka, přinesl si dlouhatánskou mrkev na sněhulákův nos a kulaťoučké uhlíky, aby to sněhulákovi slušelo. Dokonce mu přinesl nejen hrnec na hlavu (vzal ten největší, který maminka měla), ale věnoval mu i svoji šálu kolem krku. Když byl sněhulák hotový, chlapeček si s ním chtěl hrát. Ale sněhulák? "Nech mě, ty prcku, nebo mě ušpiníš, nevidíš, jak jsem krásně bílý?" peskoval chlapečka. "Ale já bych tě nezamazal, opravdu", sliboval chlapeček. "Prosím, pojď si se mnou hrát, postavil jsem tě, abych měl nějakého kamaráda", měl chlapeček slzičky na krajíčku. "Já nejsem na hraní", odvětil sněhulák, "běž a už mě neotravuj". Chlapeček šel s pláčem domů.
Vítr severák, který to viděl, všechno pověděl sněhové královně. Nemohla ani uvěřit, že by se některý sněhulák mohl takhle chovat! Okamžitě se vydala na inspekci. Proměnila se v malou holčičku, oblečenou jen do odraných šatů a šla za sněhulákem. Předtím ještě rozpoutala plískanici, vítr fičel, všude poletoval sníh a byl velký mráz.
Když přišla ke sněhulákovi, pěkně ho pozdravila a poprosila: "Dobrý den, pane sněhuláku, zabloudila jsem a nevím, kudy se dostanu do vesnice". Sněhulák se zasmál: "No to máš tedy smůlu, děvenko, já ti to nepovím." Sněhová královna to zkusila znovu: "Sněhuláčku, prosím tě, mám strašný hlad, nedal bys mi svoji mrkvičku? Přinesu ti za ni ještě delší." "Neříkej mi sněhuláčku, ty prtě jedno!" rozčílil se sněhulák. "A na mrkvičku zapomeň, nevidíš, jak mi sluší?" prohlížel se samolibě. "Opravdu, moc ti sluší, asi ji nemůžeš postrádat," řekla holčička, "ale uhlíky bys mi snad mohl půjčit, je mi velká zima, rozdělala bych si oheň, abych se zahřála, prosím tě!" "Co tě to napadlo? Žádné uhlíky ti nedám, jsou moje" prohlásil sněhulák. Holčička to zkusila naposledy: "Sněhuláku, prosím, prosím, můžu si půjčit alespoň hrnec a šálu, schovala bych se před tou plískanicí, už jsem skoro modrá zimou a tobě zima nevadí!" "Zima mě nevadí, ale malé otravné holky ano, koukej jít pryč a už mě neotravuj. Nic ti nedám, klidně si zmrzni!" odpověděl sněhulák.
Vtom se holčička změnila zpátky na sněhovou královnu, a pěkně rozčilenou. "Takhle se chovají mí poddaní? Ty bys nechal umrznout dítě kvůli své parádě a nadutosti?" Osopila se na sněhuláka. Sněhulák zbledl a to je co říct, protože už předtím byl celý bílý: "Paní, odpusť, nevěděl jsem, že jsi to ty,…" začal koktat. Sněhová královna se na něj zamračila:"Nezáleží na tom, že jsem to byla já, záleží na tom, že jsi se choval neodpustitelně krutě, asi je to tím, že máš srdce z ledu. Musím tě potrestat, a s tebou i všechny sněhuláky." Chvíli přemýšlela a pak řekla: "Abyste nebyli tak namyšlení, budete přes zimu počítat vločky. A když zima přejde a sníh roztaje, roztajete i vy, i když jsem vám doposud ponechávala královskou výjimku." Sněhulák brečel a prosil, ale sněhová královna byla neoblomná. Ani velká mezinárodní petice všech sněhuláků ji nepřiměla změnit rozhodnutí.
A tak od té doby sněhuláci vždycky na jaře, když přijde sluníčko a teplo, roztají. A v zimě musí počítat sněhové vločky. Zatím jich napočítali mockrát moc na druhou.

Pohádka o prokleté perle

22. července 2008 v 21:02 | Katie |  Bylo nebylo...
V hlubinách Jihočínského moře vládl mořský král a ten měl jedinou dceru, princeznu Pearl. Byla to ta nejkrásnější princezna, co se kdy narodila. Měla třpytivě zelené vlasy, modravou kůži a na ocasní ploutvi zlaté šupiny. Když se usmála, rybky zapomínaly plavat a raci poustevníci vylézali ze svých ulit, jen aby ji mohli spatřit. Zanedlouho měla oslavit 18.narozeniny a to je pro každou mořskou princeznu ten nejdůležitější den v životě. Toho dne totiž princezny nejen slaví narozeniny, ale také se zaslíbí některému z mořských princů. A otec jim jako narozeninový a předsvatební dar věnuje nádhernou perlu.
Když se princezna narodila, šel její otec král podle starého zvyku za tou největší mušlí na mořském dně, vložil do ní malé zrníčko písku a poprosil ji, aby ho obalila perletí a vytvořila tak tu největší a nejkrásnější perlu, co kdy existovala. Princezna se na svou perlu chodila odmalička dívat. Celé hodiny dokázala sedět u své nádherné narůžovělé perly a představovat si, jaké to bude, až se seznámí se svým nastávajícím ženichem. Určitě bude nesmírně krásný, chytrý a hodný! I večer před narozeninami se šla princezna na svou perlu podívat. Perla ležela v pootevřené mušli a házela kolem narůžovělé odlesky.
Ráno po východu slunce šel mořský král k mušli pro perlu, aby ji zabalil do krabičky z mořských řas a mušliček a mohl ji slavnostně darovat princezně. Ale když se k mušli blížil, uviděl snědého lovce perel, právě když si strkal mušli i s perlou do síťky a vracel se k hladině. Mořský král se strašně rozzlobil a ve vzteku perlu proklel:"Proklínám perlu, kterou měla dostat má dcera ke svému velkému dni a bez které se nemůže provdat. Každému lidskému tvorovi, který si ji přivlastní, bude nosit jen neštěstí a zkázu. Prokletí bude trvat, dokud se perla nevrátí tomu, komu právem patří - mé líbezné dceři Pearl."
Ari, který mušli s perlou vylovil, neměl ani tušení, že uloupil perlu podmořské princezně. Byl to nejšikovnější lovec perel široko daleko, nikdo jiný se neodvážil potopit se do takové hloubky jako on. Žil se svými starými rodiči v chatrči u pobřeží. Každý den ještě před východem slunce vstal, vzal si svou síťku na mušle a vyplul s člunem daleko na moře. Sotva hladinu políbily první sluneční paprsky, začal se potápět do vody a lovit perly. Když si toho dne prohlédl svůj úlovek, měl velikou radost. Už na první pohled bylo jasné, že obrovská narůžovělá perla, dokonale kulatá, má nesmírnou cenu. Ari se těšil, jak ji prodá a za utržené peníze koupí jídlo a nějaký dárek svým rodičům. Možná, že bude mít dost peněz, aby koupil také prstýnek pro dívku, na kterou si už dlouho myslel. Toho večera šel Ari spát s úsměvem na tváři. Hned ráno zabalil perlu do hedvábného šátku a šel do města na trh. Nemohl se už dočkat a tak si cestu zkrátil přes les. Nevěděl, že v lese řádí strašní lupiči. Číhali u lesní cesty a když kolem nich šel, skočili na něho a začali ho bít. Perlu mu vzali a nechali ho ležet na cestě. Perla Arimu nepřinesla bohatství a štěstí, naopak, její prokletí ho málem stálo život.
Lupiči řádili v lese už dlouho. Král, kterému celá země patřila, vydal rozkaz, aby je pochytali, ale vojáci po nich marně pátrali spoustu dní i nocí. Lupiči znali v lese každý strom, každou skrýš a proto se jim dařilo vojákům unikat. Když uloupili Arimu perlu, hned poznali její cenu a začali vydařený lup oslavovat. Usadili se pod strom a zapálili veliký oheň, na kterém opékali uloveného kance. Přitom si notně dopřávali pivo a rum. Za chvíli byli tak opilí, že se vůbec nebránili, když se před nimi objevili královští vojáci. Vojáky sem přilákalo světlo a kouř z ohně. Všechny lupiče pochytali, svázali jim ruce a vedli je na královský hrad i s uloupenými věcmi, které u nich našli. Ani lupičům nepřinesla prokletá perla štěstí, král je dal všechny navždycky zavřít do vězení, aby už nikdy nemohli nikomu ubližovat a krást.
Když si pan král prohlížel věci zabavené lupičům, hned ho zaujala narůžovělá perla. Ani on sám tak krásnou a velkou perlu ještě nikdy neviděl. "To by byl dárek pro mou dceru," pomyslel si. Dal si zavolat královského klenotníka a poručil mu, aby do druhého dne zasadil perlu do zlatého šperku, který bude jeho dcera, princezna Lu Jin, nosit na krku. Klenotník se dal do díla. Celou noc pracoval a ráno předstoupil před krále s růžově potaženou krabičkou. Uvnitř spočíval nádherný zlatý přívěsek ve tvaru mušle, uprostřed které byla zasazena perla. Král se potěšeně usmál a vyplatil klenotníkovi bohatou odměnu. Pak krabičku schoval do svého pláště a šel za svou dcerou.
Princezna Lu Jin seděla v zahradním altánku a snila o svém budoucím manželovi. O její ruku se sice ucházelo už mnoho vznešených princů, ale ona všechny odmítla. Nikdo se jí nelíbil tak jako princ Li Ti, kterého poznala minulý rok na slavnostním plese. Každým dnem měl princ i se svým doprovodem přijet na návštěvu a požádat jí o ruku, jak slíbil.
Král došel až k dceři, záhadně se usmál a řekl:"Hádej, miláčku, co pro tebe mám…" Princezna se zasmála, tohle byla tatínkova oblíbená hra. "Máš pro mě nové šaty?" zeptala se. "Kdepak," zavrtěl král hlavou. "Nového koně?" pokračovala, ale král znovu řekl: "Kdepak, holčičko, to, co pro tebe mám, je o hodně menší." Princezna to zkusila znovu:"Je to knížka?" "Něco jiného, ještě menšího," vrtěl král stále hlavou. "Šperk!" vykřikla princezna a zatleskala rukama, když otec konečně přikývl a podával jí růžovou krabičku. Když Lu Jin uviděla zlatou mušli s perlou, zatajil se jí dech nad tou nádherou a hned si přívěsek zapnula na krk.
Před polednem si princezna osedlala koně a jela na projížďku. Byla dobrá jezdkyně, ale když náhle její kůň zakopl, spadla na zem tak prudce, až jí vhrkly slzy do očí. Kůň odběhl pryč. Princezna seděla na zemi a přemýšlela, jak se dostane zpátky domů. Vtom uslyšela dusot kopyt. "Že by se můj kůň vracel?" pomyslela si. Ale nebyl to její kůň. Byl to princ Li Ti, který ujel svému doprovodu, jen aby už byl u princezny. Když ji uviděl, jak sedí na zemi, zastavil koně, sklonil se a opatrně ji vyzvedl k sobě do sedla. Princezna si opřela hlavu o jeho hruď a nechala se odvézt na zámek. Po obědě šel princ za králem, aby ho požádal o ruku Lu Jin a dojednal s ním podrobnosti sňatku.
Princezna se zatím šla projít do zahrady. Doufala, že teď už ji čeká jen samé štěstí po boku prince Li Ti. Ale to by nesměla vlastnit prokletou perlu, která už způsobila její pád z koně. Najednou přes princeznu někdo přehodil pytel a odnášel jí pryč. Princezna se pokoušela únosce kopnout, ale její úzké šaty jí nedovolovaly příliš velký krok, natož aby v nich mohla kopat nohama. Únosce nesl princeznu k pobřeží, kde měl schovaný malý člun. Teprve tady z ní sundal pytel a princezna hned poznala, že ji unesl princ Long. Minulý týden ji žádal o ruku a ona ho odmítla. Nejen že byla zamilovaná do prince Li Ti, ale princ Long měl navíc zlé oči a škodolibý úsměv, který se princezně vůbec nelíbil. Teď princ Long strčil princeznu do člunu, pak do něho skočil i on a odrazil od břehu. "Odmítla jsi mě, ale já tě stejně dostanu. Než tvůj otec zjistí, že jsi pryč, budeme už na mé lodi plout do mého království, kde se staneš mojí ženou," řekl princ Long s úsměškem. "To se nikdy nestane!" vykřikla princezna, ale princ se jejím slovům jen zasmál. Vesloval na širé moře, kde podle všeho měla kotvit jeho loď. Už byli dost daleko od břehu, když si princ všiml krásného přívěsku s perlou, který měla princezna na krku. Strhl jí ho a křikl: "Tohle si od tebe vezmu jako svatební dar, má milá" Princezna přívěsek chytila za druhý konec a chtěla ho princi vytrhnout. Princ ale přívěsek nepustil. Začal se s princeznou přetahovat až se člun rozhoupal a oni oba spadli do vody. Princ Long se nikdy nenaučil plavat. Klesal ke dnu i s perlovým přívěskem v ruce. Princezna se vší silou držela nad hladinou. Plavat uměla, ale její úzké šaty jí překážely v pohybu. Ze všech sil se snažila udržet hlavu nad vodou, ale pak se přes ní překlopila velká vlna a princezna se začala topit. Najednou se u ní vynořila krásná mořská princezna Pearl. Usmála se na Lu Jin, pomohla jí do člunu a pak ho svým dechem poslala ke břehu. Tam vysílenou princeznu našel princ Li Ti a samým štěstím, že je naživu, ji vtiskl na tvář polibek.
Princezna Pearl se vrátila do mořských hlubin. Na krku jí zářil zlatý přívěsek s růžovou perlou. Princezna byla zase šťastná. Prokletí perly skončilo a ona se mohla těšit na svou svatbu s mořským princem.

O závistivé princezně

22. července 2008 v 21:02 | Katie |  Bylo nebylo...
Kdysi dávno žila mocná čarodějka. V té době - ostatně stejně jako dnes - bylo na světě mnoho nepravostí. Lidé si záviděli, pomlouvali se, vyvyšovali se nad ostatní, byli líní. Čarodějce se to vůbec nelíbilo a tak se rozhodla, že se bude snažit svět zlepšit. Ale jak? Inu, začala trestat všechny, kdo byli závistiví, chamtiví, pyšní nebo líní. Doufala, že správný trest lidi napraví a většinou to tak bylo. Takový velký úkol by ale nezvládla sama a proto měla pomocníka - maličkého skřítka Všetečku, který lítal po světě a díval se, jak se lidí chovají. Měl náramně dobrý nos a všechny špatné vlastnosti dokázal hned vyčenichat.
Jednoho dne letěl skřítek Všetečka kolem úplně maličkého království, kde na zámku žila krásná princezna Sylvie. Přestože měla všechno, co si jen vzpomněla, byla závistivá a přála si pořád víc a víc. Chtěla mít všechno, co viděla u ostatních. To se ví, že skřítka Všetečku praštila její závistivost pořádně přes nos a tak se na princeznu letěl podívat zblízka. Princezna zrovna seděla v salonku a pozorovala svou sestru v nových šatech. "Já chci také nové šaty!" fňukala, i když před týdnem dostala ne jedny, ale hned troje překrásné šaty. "Ale no tak, Sylvie," těšila ji matka královna, "vždyť máš stále něco nového a pořád ti to není dost? Žádné nové šaty nedostaneš." Princezna se uraženě zvedla a šla trucovat do svého pokoje.
Všetečka hned letěl všechno povědět čarodějce. Když si ho vyslechla, zadívala se do svého čarodějného zrcadla. Zrcadlo jí ukázalo nejen princeznu, ale i její závistivé myšlenky. "No, děvenko, sama se vytrestáš tím, co si přeješ." řekla čarodějka, která už vymyslela, jak princeznu potrestá. "Všechno jí vezmeš?" zajímal se Všetečka. "Ne, naopak, dám jí úplně všechno, co si bude přát…" zasmála se čarodějka, natáhla ruku a zamumlala kouzelné zaříkávadlo.
Princezna seděla v křesle ve své ložnici a služebná jí právě nesla čaj. Bylo to moc hezké děvče a princezna, ačkoli byla sama krásná, si pomyslela: "Jak to, že služebné mohou být stejně hezké jako princezny? Co je to za spravedlnost? Chtěla bych být nejkrásnější na světě, tak krásná, až by všem přecházel zrak!" Služebná pokládala podnos s čajem na stolek, když se podívala na princeznu. Najednou vyjekla, zakryla si oči a upustila celý podnos na zem. "Co si to dovoluješ? Co to děláš?" osopila se na ni Sylvie. "Prosím za prominutí, princezno, ale něco se s vámi stalo, nemůžu se na vás podívat, bolí mě z toho oči." omlouvala se služebná. Princezna se podívala do zrcadla a hned se prudce otočila zpátky. Nemohla se na sebe podívat, přecházel jí z toho zrak! "Tatínku, maminko, kde jste kdo?" vyběhla princezna z pokoje. Všichni, co k ní přispěchali, aby zjistili, co se stalo, se od ní odvraceli, protože na ni nemohli koukat. "Zavolejte doktora, zaříkávače, kouzelníka,…kohokoliv, kdo mi může pomoct…" bědovala princezna.
Paní královna vyběhla ze salonku, v ruce ještě koláček od svačiny. "Co se děje, miláčku?" zeptala se Sylvie. Princezna se po mamince podívala a uviděla, jak drží ovocný koláček. Princezna Sylvie koláčky zbožňovala a tak se i přes své zděšení nad tím, co se jí stalo, neubránila závistivé myšlence: "Maminka jí koláč! A co já? Taky chci koláč! Chtěla bych tolik koláčků, až bych byla úplně přejedená." Jen si to pomyslela, chytila se za břicho. "Ajajaj", vzdychala, "co se to děje? Je mi, jako bych snědla celého slona!" Maminka královna zatím zjistila, že se na Sylvii nemůže dívat, jak jí z toho bolí oči a rychle volala svého muže.
Pan král vyšel z pracovny, kde právě proplácel účty. "Proč tolik povyku, děje se něco?" zajímal se. Princezna Sylvie se podívala po tatínkovi a uviděla jeho váček s penězi. "Ach, tatínek a ty jeho peníze! Vím, že je moc bohatý, ale já chci být ještě bohatší! Chci se topit v penězích!" pomyslela si, než se stačila zarazit. A náhle se kolem ní začaly hromadit peníze. Moře mincí, které jí zasypávaly kotníky, stoupaly ke kolenům, za chvíli už měla peníze k pasu a proudily další a další. Všichni na to zírali s otevřenou pusou, nikdo nevěděl, co se to děje. Princezna už měla peníze po ramena, už jí dosahovaly až k bradě a hrozilo, že se v nich utopí. "Co mám dělat? Pomozte mi někdo!" plakala vyděšená princezna. "Prosím, slibuji, že už nikdy nebudu nikomu nic závidět!" vykřikla Sylvie z posledních sil. Na to čarodějnice čekala. Natáhla ruku k zrcadlu, kterým se celou dobu na princeznu dívala a své kouzlo odvolala. Najednou byly peníze pryč. Ani břicho už princeznu nebolelo a vypadala jako obvykle. Všechno bylo zase jako dřív. Ale ne, kdepak, všechno ne. Závist se vytratila pryč a princezna už nikdy nikomu nic nezáviděla.

Pohádka o líné princezně

22. července 2008 v 0:42 | Katie |  Bylo nebylo...
Kdysi dávno žila mocná čarodějka. V té době - ostatně stejně jako dnes - bylo na světě mnoho nepravostí. Lidé si záviděli, pomlouvali se, vyvyšovali se nad ostatní, byli líní. Čarodějce se to vůbec nelíbilo a tak se rozhodla, že se bude snažit svět zlepšit. Ale jak? Inu, začala trestat všechny, kdo byli závistiví, chamtiví, pyšní nebo líní. Doufala, že správný trest lidi napraví a většinou to tak bylo. Takový velký úkol by ale nezvládla sama a proto měla pomocníka - maličkého skřítka Všetečku, který lítal po světě a díval se, jak se lidí chovají. Měl náramně dobrý nos a všechny špatné vlastnosti dokázal hned vyčenichat.
Jednoho dne letěl skřítek Všetečka kolem velkého království, kde na zámku žila krásná princezna Olivie. Ale jak byla krásná, tak byla líná a namyšlená. Celý den nedělala nic jiného, než že seděla v poduškách a nechala o sebe pečovat zástupy sloužících. Kadeřníci jí museli vyčesávat její dlouhé zlaté vlasy do roztodivných účesů, švadleny musely princezně každý den ušít nějaké nové nádherné šaty, ševci jí každý den nosili nový pár střevíců. A princezna jen seděla a všichni ji museli obskakovat. Když jí náhodou nečesali, nestrojili, neupravovali mašličky a volánky na šatech, nemasírovali, nelakovali nehty na rukou i na nohou nebo nekoupali ve voňavé vodě, dívala se na sebe princezna do zrcadla, zkoumala, jestli nemá nějaký vlas nakřivo nebo jestli se jí, nedej bože, nerozvázala nějaká stužka na šatech. A když bylo všechno v pořádku, obdivovala svou krásu a jemné bílé ruce, které nikdy nepoznaly žádnou práci. To se ví, že když Všetečka letěl okolo, hned princezninu lenost a pýchu ucítil. Praštila ho přes nos tak silně, že málem spadl na zem, ale pak se vzpamatoval a letěl se na princeznu podívat. "Tady bude mít moje paní pořádnou práci," mumlal si pod vousy, když nastrojenou princeznu uviděl a letěl všechno čarodějce ohlásit.
Čarodějka nedělala ukvapené závěry, na všechny lidičky, o kterých jí Všetečka vyprávěl, se nejdříve podívala svým kouzelným zrcadlem a když opravdu měli nějakou nepěknou vlastnost, tak pečlivě přemýšlela, jaký trest pro ně vymyslí, aby se napravili. O trestu pro princeznu nepřemýšlela dlouho, hned jí bylo jasné, že princezna potřebuje poznat práci. Čarodějka si připravila všechny ingredience na kouzelný lektvar - med z půlnoční květiny, na lžičku odvaru ze zapomětníku, kousek usušené pracovitosti a ještě další dvě tajné přísady, které vám nepovím, protože jsou tajné a čarodějka by se moc zlobila, kdybych je prozradila. Když byl kouzelný nápoj hotový, nalila ho do zlaté lahvičky a očarovala ho, takže nápoj nádherně voněl a měl krásnou bledě modrou barvu. Pak se čarodějnice přestrojila za bylinkářku a šla na trh. Věděla, že princezna každý den posílá své služebné na tržiště pro nové stužky do vlasů a kraječky na šaty a hřebínky, knoflíčky a další ozdůbky. Když čarodějka viděla princezniny služebné přicházet, začala vyvolávat "Nááápoj krááásy, nááápoj krááásy, dívka, která tento nááápoj vypije, bude stokrát krááásnější než je!" Služebné si hned řekly, že ten nápoj musí princezně koupit, protože kdyby se dozvěděla, že ho nekoupily, strašně by se rozzlobila a nechala by je zavřít do vězení. "Copak to stojí?" zeptala se jedna z nich čarodějky. Čarodějka se na ní podívala a řekla:"Tento nápoj je drahý, nevím jestli na něho budeš mít dost peněz". Služebná ale řekla:"Chci ho koupit princezně a ta ti může zaplatit tolik peněz, kolik budeš chtít." Čarodějnice odpověděla: "Jestli je pro princeznu, tak to je jiná. Pro princeznu je ten nápoj zadarmo. Jen ho musí vypít těsně před spaním a celý najednou, jinak nebude účinkovat." Služebná si od čarodějnice vzala lahvičku s nápojem a pospíchala za princeznou Olivií. Když princezně vypověděla, co je to za zázračný lektvar, princezna se nemohla dočkat večera. Hned jak ji služebné rozčesaly dlouhé vlasy, vysvlékly ze zlatých šatů a oblékly jí noční košilku, už je vyháněla z pokoje. Pak si sedla na kraj postele, otevřela lahvičku, přivoněla si k modravé tekutině a spokojeně jí naráz vypila. Čarodějka věděla, že teď princeznu celou noc nic neprobudí, ale ještě musela počkat, až usnou i všichni ostatní. Pak vyslovila zaříkávadlo a spící princezna se vznesla do vzduchu. Plula noční oblohou ven z královského města až k jedné malé vesničce. Tam, stále ještě ve spánku, přistála ve špinavém blátivém příkopě.
Ráno se princezna probudila a začala se rozhlížet kolem sebe. Nevěděla kde je, ani jak se sem dostala. Nehorší ale bylo, že nevěděla ani kým je. Díky zapomětníku v lektvaru si nepamatovala vůbec nic. Netušila, že je princeznou a ani tak nevypadala - vlasy zacuchané nočním letem, košilku roztrhanou, celá ušpiněná od bláta. Olivie se rozplakala. Co bude dělat?
Sedlák Jakub jel právě na pole, koně zapřažené do vozu s obilím na setbu, když zaslechl pláč. Rozhlédl se kolem a v příkopu u cesty uviděl krásnou, ale nesmírně špinavou a nešťastnou dívku. "No tak, děvče, neplač. Řekni odkud jsi sem přišla a jak se jmenuješ?" Dívka se ale rozplakala ještě víc: "Když to já právě nevím, vůbec nic si nepamatuji, ani to, jak se jmenuji. Co jen budu dělat? Ani nevím, kde to jsem." Jakubovi bylo dívky líto a navíc mu před nedávnem odešla hospodyně a tak dívce nabídl, že může zůstat zatím u něho a starat se mu o domácnost. Olivie vděčně přikývla, naskočila na vůz a jela s Jakubem do jeho domu. Tam jí Jakub ukázal, co všechno bude dělat - ráno rozestele postele, dá vyvětrat peřiny a polštáře, pak připraví snídani, nakrmí zvířata - slepice, krávu, koně a prasata a poklidí v domě. Uvaří oběd, uklidí nádobí a sebere vajíčka. V pondělí vykydá zvířatům hnůj a čerstvě podestele, v úterý vypere a pověsí prádlo, ve středu bude žehlit, ve čtvrtek vyspraví potrhané šaty, v pátek upeče chléb a buchty a v sobotu udělá velký úklid - setře všude prach a podlahu. Neděle je dnem odpočinku. Každý den ještě uvaří večeři a podojí kravku. Olivie dávala pozor, jak se co dělá - vůbec netušila, jestli někdy tyhle práce dělala, ale protože Jakub se jí líbil a byla ráda, že ji vzal k sobě, slíbila si, že se bude snažit, aby byl spokojený. Druhý den ráno udělala snídani a než Jakub odjel na pole, měla už ustláno. Pak nakrmila zvířata a šla připravovat oběd. Jakub měl po své mamince v sešitku recepty. Olivie si jeden z nich vybrala a dala se do vaření. Když Jakub přijel na oběd, zrovna nalévala vločkovou polévku. Sice nebyla tak dobrá jako od Jakubovy maminky, ale Jakub ji přesto pochválil, jak dobře si zatím vede. Když znovu odjel, Olivie sklidila nádobí a protože bylo úterý, dala se do praní. Když pověsila poslední košili, byl už čas připravit večeři. Jakuba moc potěšilo, že Olivie uvařila brambory na loupačku s tvarohem, protože to bylo jeho oblíbené jídlo. A Olivii se docela povedlo. Zatímco uklízela nádobí od večeře, Jakub za ni podojil kravičku. Když se setmělo, zapálili si lampu a Jakub jí vyprávěl příběhy z knížek, které četl. Pak si dali dobrou noc a šli spát. A tak to šlo den po dni. Olivie zvládala práce v Jakubově domě výborně a dokonce ji to bavilo. Vůbec jí nevadily mozoly na rukách a bolavá záda. Jen když se na ni Jakub usmíval a říkal jí "Olivko". To jméno pro ni vymyslel, protože své si nepamatovala a Jakub tvrdil, že má oči zelené jako olivy.
Čarodějka Olivii každý den sledovala kouzelným zrcadlem a byla moc spokojená, jak se princezna změnila. Princeznin pobyt u Jakuba byl u konce - kouzelný lektvar působil jen měsíc a ten právě končil. Čarodějka si ale všimla, že se princezna Jakubovi líbí, a tak aby se netrápil, až beze stopy zmizí, připravila pro něj lektvar zapomnění, po kterém na ni měl navždy zapomenout. Když byl nápoj hotov, přestrojila se za Jakubovu sousedku, počkala, až Jakub odjede na pole a pak zaklepala na Olivii. "Dobrý den, děvenko, přinesla jsem Jakubovi odvar na bolavá záda, minule si stěžoval, že ho tuze bolí", podávala Olivii malou lahvičku. "Jen nezapomeň děvenko, že ho musí vypít těsně před spaním a celý najednou!" Olivie si vzala lahvičku a sousedka hned odcházela pryč, Olivie jí skoro ani nestačila poděkovat. Po večeři si Olivie vzpomněla na sousedku a léčivý odvar. "To ti přinesla sousedka, odvar na tvá bolavá záda, Jakube. Vůbec nic za něj nechtěla a odešla tak rychle, že jsem jí ani nestačila poprosit, jestli by neudělala jeden i pro mě. Jakub se na Olivku soucitně podíval: "Jestli tě bolí záda, můžeš ho vypít místo mě." Olívie chtěla namítnout, že mu přece nemůže vypít léčivý odvar, ale Jakub řekl, že už ho záda tolik nebolí a tak se stalo, že odvar vypila před spaním namísto Jakuba Olívie. "Ale ne," zděsila se čarodějnice, když to zjistila, "teď si Olívie svůj pobyt u Jakuba nebude pamatovat a Jakub se kvůli ní utrápí". Nemohla s tím ale už nic dělat. V noci vyřkla znovu přenášecí zaříkávadlo a princezna ve spánku odletěla domů na zámek.
"Sláva, sláva," ozývalo se po chodbách královského zámku, když služebná našla ráno v posteli spící princeznu. Když před měsícem zmizela, král zburcoval celé království a všichni jeho vojáci prohledávali zemi, aby princeznu našli - marně. Král hned pospíchal za dcerou: "Olívie, Olívie, jsem tak rád, že jsi zase doma….Kde jsi celý měsíc byla?" Přitiskl dceru v náručí. Princezna ale nevěděla. Zmateně si protírala oči a pak se dala do pláče. Měla pocit, že jí něco chybí, ale netušila co.
Pláč na krajíčku měl i Jakub, když ráno zjistil, že jeho Olivka je pryč. Zařekl se však, že na smutek je vždycky dost času a šel se po vesnici poptat, jestli ji někdo neviděl odcházet. Sousedé Olivku neviděli, ale jeden z nich mu poradil: "V našem hlavním městě žije jasnovidec a ten by ti snad pověděl, kde ji hledat." Jakub se hned vydal na cestu.
V hlavním městě panoval ruch a shon. Jakub se zastavil v hostinci, hospodský snad bude vědět, kde jasnovidec bydlí. Než se ho stačil na jasnovidce zeptat, hospodský na něho vychrlil: "Jestli ty taky nejdeš zkusit uzdravit naši princeznu Olivii! Chudák holka, měsíc byla ztracená a teď, když se našla, vůbec netuší, kým je a kde byla! A jak se změnila! Z naduté princezničky, co nehnula prstíkem, aby se náhodou neušpinila, se stalo pracovité děvče, dnes prý pomáhala kuchařkám péct vdolky." "Olivie? Měsíc pryč? Nic si nepamatuje? Není možné, aby to byla… Ale to ne, to možné není," honilo se mu hlavou. "Všichni jsou opravdu zvědaví, kde princezna byla a pan král slíbil velkou odměnu tomu, kdo jí paměť vrátí." pokračoval hospodský a vytáhl z kapsy obrázek: "No řekněte sám, jestli si taková hezká holka zaslouží takové trápení." Jakub jako ve snu koukal na obrázek, na kterém byla vymalovaná jeho Olivka ve zlatých šatech, se zlatou korunkou na hlavě. "Je to princezna! Všem mým nadějím je konec, copak si obyčejný sedlák může myslet na princeznu?" zoufal si v duchu. "Musím ji ale ještě aspoň naposledy vidět a říct panu králi, kde celý ten měsíc byla." rozhodl se nakonec a hajdy na zámek.
Pan král seděl s Olivií v přijímacím sále. Ani jeden z lékařů, které nechal zavolat, nedokázali jeho dceři pomoci. A na jeho výzvu, aby se přihlásil kdokoli, kdo by princezně ztracenou paměť vrátil, přišlo zatím jen pár budižkničemů. Sloužící ohlásil dalšího odvážlivce a do dveří vstoupil pohledný mladík. Zíral na princeznu, jakoby nic jiného neexistovalo a pan král si povzdychl: "Ten vypadá, že si nepamatuje ani své jméno, natož aby pomohl princezně." Princezna se na Jakuba dívala a připadalo jí, že už ho někde viděla. Ale kde? Jakub začal vyprávět panu králi, jak princezna celý měsíc dělala hospodyni u něho v chalupě. Král se opravdu rozčílil. "Co si to ten křupan dovoluje? Princezně paměť nevrátil a ještě povídá takové hrozné věci! Princezna v chalupě jako služka? Už jen za takové řeči si zaslouží vsadit do vězení." "Stráže! Stráže! Odvést do vězení!" poručil strážným, kteří se hned hnali k Jakubovi. "Olivko!" vykřikl Jakub, než ho strážní popadli mezi sebe. Princezně jakoby spadl z očí závoj. "Jakube? Jakube!" vyskočila ze své stoličky a běžela k němu.
Co vám mám ještě povídat. Láska k Jakubovi vrátila princezně paměť a pan král se nakonec nechal obměkčit. Nejenže Jakub nemusel do vězení, ale král ho za odměnu jmenoval rytířem. Zanedlouho slavila princezna Olivie svatbu se svým milovaným rytířem Jakubem a když pan král odešel na odpočinek, Jakub se stal novým králem. Všichni lidé v zemi se radovali, ale nejspokojenější byla čarodějka, protože pan král s paní královnou dávali svou láskou, dobrotou a pracovitostí ten nejlepší příklad ostatním.