Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Říjen 2008

Pohádky pro zvědavé štěňátko (4)

3. října 2008 v 19:41 | Katie |  Bylo nebylo...
Byl podzim. Stromům na statku, dříve zeleným, se krásně vybarvilo listí. Některé lístečky se krásně červenaly, jiné byly žluté a další zase rezavé. Tlapička pobíhala po zahradě hromadami spadaných listů a zvědavě do nich strkala čumáček, jako by listy měly nějaké tajemství, které by mohla odhalit. Pod listím byla ale schovaná jen tráva. A přece jen…

Tlapička najednou zaslechla dva tiché hlásky. "Stejně je moje krásnější!" pištěl jeden a druhý mu bojovně odpovídal:"Ne, ne, moje je hezčí než tvoje!" Tlapička se podívala blíž. Pod jedním z listů uviděla dvě malé berušky. Obě měly sedm černých teček, jinak byly červené a moc moc rozzlobené. Už to vypadalo, že se snad začnou prát, když na ně Tlapička varovně zavrčela:"No tak, to se dělá? Takové krásné berunky a tak ošklivě se hádají. Koukejte toho nechat!" Berušky zdvihly překvapeně hlavičky a podívaly se na Tlapičku. Už to vypadalo, že je po hádce, když si jedna z berušek začala stěžovat:"Já bych se nehádala, ale ona říkala, že její je hezčí než moje a to není pravda." Druhá do toho vpadla: "Je to pravda." A už byly zase v sobě. "Povídám dost!" štěkla Tlapička a pak se zeptala berušek:"Proč se vlastně hádáte? Co má být hezčí?" "No přece pohádka, moje je hezčí" odpověděla nafoukaně druhá z berušek. První začala plakat:"Není a není". Tlapička se zamyslela a pak štěkla:"Víte co, teď mi hezky jedna po druhé řeknete ty vaše pohádky a já vás rozsoudím. Já pohádkám rozumím, moje maminka mi pohádky vypráví každý den před spaním. A začneš ty - " kývla na druhou berušku. Beruška spustila.


Proč mají berušky sedm teček
Kdysi dávno neměly berušky sedm teček, kdepak. Každá dostala při narození jen jednu jedinou. A musela dávat dobrý pozor, aby ji neztratila, protože jinou by jí paní Příroda už nedala. Tehdy se v jedné beruščí rodině narodila malinká berunka. Měla sedm sourozenců - tři sestřičky a čtyři bratříčky. Tahle malá beruška byla pěkné číslo. Už od malinka pořád dováděla a dělala samé lumpárny. A tak se stalo, že jednoho dne spadla do vody (i když jí maminka přísně nakazovala, že se k vodě nesmí ani přiblížit, protože je to pro berušky moc nebezpečné) a tečka jí uplavala. Beruška vylezla celá mokrá z vody ven a začala se shánět po své tečce. Když zjistila, že je pryč, strašně se rozbrečela a domů šla celá nešťastná. Maminka jí, to se ví, vyhubovala, co to zase prováděla, ale i jí bylo berušky líto, že je bez tečky. A tak všichni - maminka, tatínek i všech sedm sourozenců berušky - šli její tečku hledat. Ale nenašli ji. Beruška moc plakala, že je ošklivá a že už vlastně ani není beruška. V noci když usnula, vešla do jejího pokoje její nejstarší sestra a dala berušce na krovku svou tečku. Jen co odešla, vešel k berušce její nejstarší bratříček a i on jí dal tajně svou tečku. Postupně přišli všichni beruščini sourozenci a všichni jí dali svou tečku na krovky. Když se beruška ráno probudila, s úžasem zjistila, že má sedm krásných černých teček. "Jak je to možné?" myslela si a šla na snídani. Její sourozenci už pili sladkou šťávu ze svých hrníčků. Když se na ně beruška podívala, hrklo v ní - všichni byli bez tečky. Rázem pochopila, že její bratříčci a sestřičky jí svou tečku dali a tak zatímco ona teď má teček sedm, její sourozenci nemají žádnou. Ale byl to dar a beruška jim proto tečky nemohla vrátit. Naštěstí mocná paní Příroda viděla všechno, co se stalo a moc ji dojalo, jak sourozenci malé berušce darovali svou jedinou tečku. A proto se rozhodla, že je i všechny ostatní berušky odmění. Mávla kouzelným proutkem a rázem měly všechny berušky na svém červeném kabátku sedm velkých černých teček. A ty jim už zůstaly napořád.


"Hm, to je opravdu krásná pohádka," přikývla spokojeně Tlapička a vybídla první berušku, aby začala vyprávět.

Proč mají berušky sedm teček
Berušky opravdu neměly sedm teček na svých šatičkách vždycky. Ne, ne. Původně jim paní Příroda nedělila jen jednu tečku. A berušky dávaly dobrý pozor, aby ji neztratily. Ale pak se jednoho krásného dne narodila velice zapomětlivá a nepořádná beruška. Co se s ní její maminka natrápila, stále jí říkala, ať po sobě uklízí, nebo že pak nic nenajde, ale všechno bylo marné. Beruška si po sobě nikdy neuklidila, věci odhazovala tam, kde jí odpadly od ruky a všude své věci zapomínala. Jednoho dne chtěla vyzkoušet, jak bude vypadat bez své tečky. Opatrně si ji sundala a šla se proletět. Za chvíli jí to ale bez tečky přestalo bavit. Chtěla se pro tečku vrátit, ale úplně zapomněla, kde ji nechala. Beruška se rozplakala. Co teď bude dělat? Ptala se všech zvířátek, které potkala, jestli její tečku někde neviděli. Motýli, broučci ani včely ale o její tečce nic nevěděli. Dokonce ani všetečné mouchy netušily, kde beruška svou tečku zapomněla. Pak beruška uviděla pejska, který se proháněl po louce. " Pejsku, prosím tě, neviděl jsi někde moji černou tečku?" ptala se ho se slzami na krajíčku a ukazovala dozadu na prázdné místo na svých šatičkách. Pejskovi bylo berušky líto, ale ani on její tečku neviděl. "A nemohl bys ji vyčmuchat? Pejsci přece mají dobrý čich, určitě to půjde," zkoušela to beruška. Ale pejsek nevěděl, jak její tečka voní a proto jí nemohl vyčuchat. Beruška se rozplakala. Kdyby jen nebyla tak nepořádná, kdyby jen poslouchala maminku! Pejsek se nad beruškou slitoval, vzal jí na záda a vydal se s ní tečku hledat. Hledali po celé louce, ale nenašli. Už se stmívalo, když přišli až na samý konec louky, kde začínal les. Docela se báli, zvlášť když se blízko nich ozvalo tajuplné houkání. Nebylo to naštěstí žádné strašidlo, ale moudrá paní sova. "Dobrý den, paní sovo, neviděla jste někde moji tečku?" zeptala se jí beruška. "Tvoji tečku jsem neviděla," zahoukala sova, "ale vím, kde bys mohla jednu tečku dostat. Nedaleko odtud bydlí pan malíř a ten umí malovat krásné tečky, když mu řekneš, určitě ti jednu na šatičky namaluje." Beruška byla přešťastná a hned se s pejskem rozeběhla k panu malíři. Pan malíř měl právě štětec namočený do černé barvy, protože maloval bouřkové mraky. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se mu u nohou pejsek a kolem hlavy mu začal poletovat nějaký brouček. Vypadal jako beruška, ale neměl žádnou tečku a vytrvale se otáčel k malíři zády. "Že ona to je beruška a chce namalovat ztracenou tečku", dovtípil se malíř. A tak vzal štětec a začal malovat. Jednu, tečku, druhou, třetí,…až jich namaloval rovných sedm. Teprve pak se malíři zdálo, že jich má beruška tak akorát. "Víš ty co, já namaluji tečky i tobě", obrátil se na pejska. Paní Příroda pobaveně sledovala, jak malíř dělá její práci a protože se jí nové beruščiny šatičky moc líbily, rozhodla se, že od té doby budou mít všechny berušky sedm teček namísto jedné jediné. A tečky, co měl na kožíšku pejsek? Paní Příroda mu je nechala. A za odměnu, že byl na berušku tak hodný a pomáhal jí hledat ztracenou tečku, se i všichni jeho potomci narodili s černými tečkami.


Když beruška skončila, Tlapička začala její pohádku chválit:" I tvoje pohádka je moc krásná, zvlášť se mi líbilo, jak ten pejsek pomáhal berušce tečku hledat." "Ale která pohádka je hezčí?" vykřikly naráz obě berušky. "To se přece nedá říct, " odpověděla jim káravě Tlapička, "všechny pohádky jsou nejkrásnější a proto se také dětem vyprávějí. Přestaňte se už dohadovat a podejte si ruce." Berušky se na sebe podívaly a pak si podaly ruku na usmířenou. Byly spokojené, že obě jejich pohádky jsou nejkrásnější. A Tlapička? Ta byla také spokojená, vždyť se dnes dozvěděla dvě nové krásné pohádky.

Pohádky pro zvědavé štěňátko (3)

3. října 2008 v 19:40 | Katie
Pole za plotem zapadalo sněhem. Nebylo hnědé jako tehdy, když ho zoraly traktory a ono vonělo hlínou. Nebylo už ani zelené jako když na něm vyrašilo mladé obilí. A nebylo ani žlutozlaté jako klasy pšenice, když dozrávala a kývala se sem a tam. Ne, ne! Celé pole bylo bílé, bílé kam až oko dohlédlo. Ale přece jen něco tu bělost narušovalo. "Co je to tam za černé tečky?" pomyslela si Tlapička a vydala se na průzkum. Sníh ji studil na nožičkách, ale to Tlapičce nevadilo - přece není žádná bábovka! Opatrně se plížila k černým tečkám na poli. Vrány si jí zatím nevšímaly, o něčem spolu důležitě debatovaly. Když ale Tlapička bojovně poskočila dopředu a zaštěkala, vrány se polekaly, rozpřáhly křídla, vznesly se do vzduchu a přitom jedna přes druhou volaly:"Krá krá krá"
"To jsou mi ale divní ptáci, celí černí, a vůbec neumějí mluvit, copak krá krá něco znamená?" divila se Tlapička. Brzy ale na vrány zapomněla - skákala do sněhových závějí, až byla celá mokrá a studená. Pak běhala sem a tam a moc se jí líbilo, jaké za sebou nechává ve sněhu hezké otisky. Zkoušela se taky projít po zamrzlé kaluži, ale nohy se jí rozjížděly a Tlapička skončila na zemi. Konečně se nabažila zimních radovánek a rychle se utíkala ohřát k mamince do pelíšku. Maminka se k Tlapičce přitulila, zahřívala jí a Tlapička vyprávěla, co všechno ve sněhu dělala. Nakonec se zeptala:"A mami, co to bylo za čerňáky? A proč nemluvily, proč jen krákaly?" Maminka se podivila:"Ty to nevíš? Copak jsem ti ještě nevyprávěla pohádku o tom, proč jsou vrány černé a proč krákají? No tak poslouchej…

Proč vrány krákají

Kdysi dávno nebyly vrány celé černé jako dnes, kdepak. Pyšnily se nádherným pestrobarevným peřím. Vypadaly jako oživlá duha a všichni ptáci jim to peří záviděli. Však také vrány každému na potkání říkaly:"Podívej se, jak jsme krákrákrásné, nejkrákrákrásnější ze všech!" Tenkrát spolu všichni ptáčci kamarádili, zvali se na různé oslavy a rádi si spolu povídali. Ale když přišly na ptačí sraz i vrány, nikdo od nich neslyšel nic jiného než to, jak jsou"krákrákrásné". I když byl na vrány nádherný pohled, nikdo je nevydržel poslouchat dlouho a tak je přestali zvát. Ale vránám to nevadilo. Chodily na oslavy, i když je nikdo nepozval a všem říkaly:"Jsme nejkrákrákrásnější ptáci, podívej se na nás" Jednoho dne došla paní Přírodě trpělivost a rozhodla se vrány za jejich pýchu a vychloubačnost potrestat. Mávla proto kouzelným proutkem a duhové peří zmizelo. Zůstala jim jen černá pírka, černá jako noc. Vrány se tak vyděsily, že už nemají své krásné peří, že jim slovo krásný uvízlo v krku a od té doby mohou volat jen "krá krá krá". A mezi ostatní ptáky už nechodí, protože se stydí za svůj černý kabátek."

Maminka se na Tlapičku podívala - chtěla se jí zeptat, jak se jí pohádka líbila. Ale nezeptala se. Tlapička totiž spala, hlavu položenou na předních packách, a jemně oddychovala. Maminka se proto jen usmála, dala Tlapičce pusinku na pravé ouško a položila si hlavu vedle ní.

Pohádky pro zvědavé štěňátko (2)

3. října 2008 v 19:39 | Katie |  Bylo nebylo...
Jednoho letního dne se Tlapička procházela po zahradě. Najednou uviděla na záhonku zelí hnědé chlupaté zvířátko s dlouhýma ušima. Vypadalo trochu jako králíčci, co bydleli v králíkárně, ale ti byli bílí a černí a taky bílí s černými skvrnami a hlavně - neměli tak dlouhatááánské uši. Tlapička se zvědavě rozeběhla za zvířátkem, ale to ji zpozorovalo a rychle utíkalo pryč. "Počkej, počkej přece!" volala Tlapička a běžela za ním. Ale zvířátko nečekalo, protáhlo se mezi laťkami v plotě a metelilo si to na pole. A Tlapička za ním. Maminka jí sice zakázala chodit za plot, ale Tlapička přece za plot nešla, ona za něj běžela. Tak moc chtěla zjistit, co je zvířátko zač. Ale zvířátko jakoby si hrálo na honěnou. Vždycky když se Tlapička přiblížila, odběhlo o kousek dál. "Tak počkej, já už nemůžu!" volala udýchaně Tlapička a sedla si do zeleného obilí. Zvířátko se zastavilo opodál a opatrně pejska pozorovalo. "Já jsem štěňátko a jmenuji se Tlapička. Bydlím s maminkou na statku" svěřovala se Tlapička. Chlupatá kulička si konečně dodala odvahy a vypískla: "Já jsem zajíček a říkají mi Ušáček. Bydlím s maminkou a tatínkem tady v poli. Maminka říkala, že nemám na statek chodit, ale když to zelí vypadalo tak krááásně" Tlapička si povzdychla: "Mě zase maminka zakázala chodit za plot. Prý bych se mohla ztratit." Zajíček se usmál a řekl:" Tady v poli? To my zajíčci se v poli nikdy neztratíme. A víš proč?" Tlapička přemýšlela, ale pak musela přiznat, že to neví. "No protože máme dlouhé uši!" rozesmál se zajíček. Tlapička udiveně kroutila hlavou - kvůli dlouhým uším se zajíčci nemohou ztratit v obilí? Copak jsou ty jejich uši kouzelné? Ušáček viděl, že to Tlapičce vůbec nejde do hlavy a tak začal vyprávět…

Jak zajíci k dlouhým uším přišli

Kdysi dávno žila v obilném poli jedna zaječí rodina. Máma, táta a jejich deset malých zajíčků. Všichni byli opravdu roztomilí, měli heboučkou hnědou srst, krásná malá ouška, bělavý ocásek, černý čumáček a bystrá očička. Všichni, až na toho nejmenšího zajíčka. I on měl hebkou hnědou srst, bělavý ocásek, černý čumáček a bystrá očička, ale ty uši, ty uši! Vůbec nebyly malé. Byly větší než on sám a trčely mu nahoru jako dva stožáry. A jak si ho kvůli těm uším jeho bratříčci a sestřičky dobírali! Neřekli mu jinak než ušáku nebo ušáčku. Zajíčka to moc trápilo, tak rád by měl malé uši jako jeho sourozenci! Ale ať dělal co chtěl, uši zůstávaly pořád stejně dlouhé.

Jednoho dne se malí zajíčci vydali na průzkumnou cestu v obilí. Maminka jim sice říkala, aby nechodili daleko, ale copak děti někdy poslechnou, co jim rodiče říkají? I malí zajíčci byli neposlechové a tak zašli tak daleko, až nevěděli, kde jsou. Ztratili se. "Co teď budeme dělat?" bědovali všichni. Zkoušeli maminku s tatínkem zavolat, ale jejich slabé hlásky tlumené vysokým obilím nemohl nikdo slyšet. Najednou dostal ušatý zajíček nápad: "Maminka s tatínkem určitě brzy zjistí, že jsme pryč a začnou nás hledat. Když se postavím na zadní a vystrčím uši, budu vyšší než obilí a maminka s tatínkem mě uvidí." A hned se postavil na zadní nohy, co nejvíc se vytáhl nahoru a vztyčil svoje dlouhé uši. Netrvalo dlouho a rodiče malé zajíčky podle vystrčených uší opravdu našli. Tak moc se jim ulevilo, že jsou všichni v pořádku! Vždyť je mohla vyčuchat liška nebo je mohl zahlédnout z výšky sokol! Malý zajíček je díky svým dlouhým uším a důvtipu všechny zachránil!

Ušáčkovi se už kvůli uším nikdo neposmíval. Naopak - všichni je chtěli mít tak báječně dlouhé, jako on. A protože si to přáli opravdu hodně a upřímně, moudrá paní Příroda jim jejich přání splnila. Příští rok na jaře se všem zaječím maminkám narodily děti s dlouhatááánskýma ušima. Od těch dob mají všichni zajíci dlouhé uši a nemohou se v poli ztratit. A malého hrdinu Ušáčka si připomínají panáčkováním.

"Ušáčku, co tam vyvádíš?" ozvalo se najednou a vedle zajíčka se objevila jeho maminka. "My si jenom povídáme, mami" odvětil Ušáček, "to je moje kamarádka Tlapička, štěňátko." Maminka zavrtěla hlavou - kdo to jakživ slyšel, aby se zajíci a psi kamarádili? Nahlas ale řekla: "Už je pozdě, Ušáčku, musíme ještě na návštěvu k tetě Rychlonožce. A ty jdi taky domů," obrátila se k Tlapičce, "tvoje maminka tě jistě shání." Tlapička se chvíli rozhlížela a pak se smutně přiznala: "Když….když já … já nevím kudy" A málem se rozplakala. Ach ty děti, jsou všechny stejné, pomyslela si paní zaječice a odvedla Tlapičku na kraj pole. Odtud Tlapička uviděla statek i maminku, která na ni už čekala u plotu. "Ach jo," povzdychla si Tlapička, "snad se maminka přestane zlobit, když jí povím tu pohádku o dlouhých zaječích uších" a vydala se za maminkou.

Pohádky pro zvědavé štěňátko (1)

3. října 2008 v 19:38 | Katie |  Bylo nebylo...
Na jednom velkém statku žila psí maminka Ťapka a její psí miminko Tlapička. Když se Tlapička narodila, byla takové malé bezmocné klubíčko, pořád se jenom tulila k mamince, pila od ní mlíčko a spala. Ale jak rostla, začala se zajímat o všechno kolem sebe. "Maminko," ptala se často, co je to za zvířátka tamhle?" A maminka jí odpovídala:"To jsou kočičky, Tlapičko", nebo:"To jsou slepičky s kuřátky". Tlapička se nejdřív všechno dozvídala od své maminky, ale brzy povyrostla natolik, že už se mohla sama vydávat na malé procházky po statku. Každého souseda vždycky pěkně pozdravila, protože maminka jí řekla, že se to tak dělá. A pak si začala se sousedy povídat: "Já jsem Tlapička, štěňátko, a kdo jsi ty?"

Jednoho dne si vyšla k chlívku, kde bydlela tři prasátka s maminkou a tatínkem. "Ahoj, já jsem Tlapička…" "Štěňátko, my víme" smála se selátka. "My jsme prasátka - já se jmenuji Ocásek, to je Čumáček a nejmenší bratříček se jmenuje Ouško. Pojď si s námi hrát!" Tlapička si celé odpoledne hrála s prasátky v chlívku. Skákali v bahně, váleli sudy, hráli na slepou bábu. Pak už maminka volala prasátka, aby šla domů. "Pojď s námi," zvala prasátka Tlapičku na návštěvu. "Maminka bude mít radost" "Myslíte? Spíš mi vynadá, podívejte, jak všichni vypadáme…" Tlapička už nebyla bílá a prasátka už neměla krásnou růžovou barvu. Všichni čtyři byli od hlavy k patě šediví od bláta. "Kdepak, maminka se nebude zlobit, vždyť bahno milují všechna prasátka, i naše maminka!" "Ale vždyť jste měli tak hezkou růžovou barvu, a teď jste šedí."namítala Tlapička. "Horší by bylo, kdybychom byli modří nebo fialoví" neztrácela prasátka dobrou náladu. "Anebo zelení, jako v té pohádce…" ozvala se prasečí maminka, která jejich rozhovor poslouchala. "Jé, mami, že k nám může jít Tlapička na návštěvu?" volal Čumáček. "A mami, řekneš nám tu pohádku?" žadonil Ocásek. Prasečí maminka se usmála. Pozvala Tlapičku dál, usadila děti na slámu a začala vyprávět…

Pohádka o zeleném prasátku

Byl kdysi kdesi jeden chlívek a v něm žila paní prasátková s panem prasátkem. Moc si přáli miminko a jejich přání se jim mělo brzy splnit. Paní prasátková totiž jednoho dne zjistila, že takové jedno malinkaté miminko nosí v bříšku. Ona i pan prasátko byli moc a moc šťastní a chtěli pro svoje miminko jen to nejlepší. Paní prasátková se rozhodla, že bude jíst jen zelený salát a kapustičku, protože v ní je nejvíc vitamínů. A tak zatímco pan prasátko jedl vařené brambory se šrotem a řepu, paní prasátková si dopřávala salátek a kapustu.

Konečně přišel den, kdy se jim narodilo malé prasátko. Bylo krásné, mělo roztomilý čumáček, čtyři nožičky, dvě ouška a ocásek. Ale přece jen na něm bylo něco divného - bylo celé zelené. Paní prasátková s panem prasátkem se zděsili - co budou dělat? Snad to malému nezůstane? A taky - co tomu řeknou sousedi?

"To je určitě z toho salátu, co jsi jedla" řekl vyčítavě pan prasátko paní prasátkové. Od té chvíle paní prasátková salát jíst přestala. Vlastně jí ani moc nechutnal. Začala jíst zase brambory, šrot a řepu a stejné jídlo dávali i malému zelenému prasátku. A světe div se - prasátko začalo růžovět a brzy bylo úplně stejně růžové jako ostatní malá prasátka. Jen na oušku mu zůstala úplně malá zelená skvrnka…

"Jé, to byla ale hezká pohádka" řekla Tlapička. "A nedáš si s námi trochu brambor?"zvala prasečí maminka štěňátko na jídlo. "Ale já přece brambory nejím," odpověděla se Tlapička, "já piju od maminky mlíčko a taky mi dávají masíčko. A stejně už musím domů, aby se na mě maminka nezlobila." Tlapička se rozloučila se svými novými kamarády i s jejich maminkou a pospíchala domů. Večer než usnula, mamince vyprávěla pohádku o zeleném prasátku.