Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Leden 2009

Básnička

20. ledna 2009 v 9:34 | Katie |  Básničky
Prstem píšu do mraků
tvé jméno a tvou adresu
stěžuju si tuleňům
a mrožům kteří plavou
v Antarktidě na mém glóbu
řvu do polštáře
všechna zklamání
až je rudý od krve která neteče
brečím suché slzy co nikdo nevidí
mrtvá umírám na hlad po lásce
miluju se s krysou v kanále
abych se očistila od tvých dotyků
které však už stejně nikdy nesmyju.

1994

Kauza klíče

20. ledna 2009 v 9:27 | Katie |  O dětech a rodině
Na tom, že momentálně nemohu najít své klíče, nebylo zpočátku nic divného a znepokojivého. Často se dlouze přehrabuji v přebalovací tašce ve snaze je najít. Ale tentokrát to bylo jiné. Jiné proto, že klíče jsem ani po důkladném pátrání nenašla...
To jsme šli jako obvykle vyprovodit tatínka do práce a já nemohla najít klíče, abych zamkla. No dobrá, vezmu si náhradní a pak ty své najdu. Franta byl mírně rozčílen a cestou mi vytýkal nejdřív mou nepořádnost a poté i mou liknavost a malou angažovanost v celé záležitosti. Já to za záležitost nepovažovala, opravdu jsem věřila, že klíče leží na dně tašky a před mou rukou šikovně uhýbají. Ale po návratu z venku
a) jsem vyndala všechny věci z přebalovačky - klíče mezi nimi nebyly
b) prohledala jsem všechny své kapsy - mezi kamínky, žaludy, kapesníky a účtenkami se klíče nenacházely
c) na telefonický podnět manžela jsem prošacovala i kapsy jeho kabátu - opět bez úspěchu (no, aspoň jsem nenarazila na žádné milostné psaníčko, to by byl skutečný problém)
d) přerovnala jsem všechny papíry v košíku abych zjistila, že ty zatracené klíče jsou asi opravdu ztracené.

Telefonovala jsem dokonce i babičce a ta po úklidu celého dětského pokojíčku (chudák) hlásila, že klíče nemá. Franta udělal po příchodu z práce důkladnou prohlídku auta. Nic. Začali jsme přemýšlet, kdy jsem klíče měla naposledy a kde asi tak mohou být.

Já jsem se domnívala, že naposledy jsem své klíče viděla v modré tašce, kterou jsem si položila u babičky do chodby na zem. Zřetelně se mi vybavovala i moje myšlenka, že klíče jsou dost na ráně a mohly by se jich tudíž zmocnit děti, ale tašku jsem nepřemístila. Franta měl za to, že si s mými klíči hrál při telefonování u babičky a položil je někam nahoru do pokoje (kde babička nehledala). Já se začala obávat, že jsem klíče nechala v druhé bundě, kterou jsem si dala do čistírny (i když jsme předtím samozřejmě všechny kapsy zkontrolovali, jestli tam něco není). Jednu chvíli jsem začala i podezírat paní na úklid, že si klíče "vypůjčila", když nám uklízela. Než jsem usnula, cítila jsem se neskutečně provinile a marně si lámala hlavu, co se s klíči mohlo stát.

Druhý den ráno jel Franta vyzvednout bundu z čistírny a koupit novou vložku. Nešla mu namontovat. Vrazil si do ruky šponu. Honzík mu sebral šroubovák a snažil se s ním píchnout Matýska. Vzala jsem si ho stranou, vysvětlila mu, že Matýska píchat nemůže ani šroubovákem, ani ničím jiným a zoufale se ho ptala, jestli náhodou neví, kde mám klíče. Honzík bezelstně odvětil, že si s nimi hrál a spadly mu za postel. Na dotaz, jaké to byly klíče, řekl že moje. Na dotaz, za jakou postel odpověděl, že prý za tu bílou u babičky. Kdy si s nimi hrál jsem se neptala, neboť Honzík nemá zatím smysl pro čas, za měsíc mu budou tři roky. Upnuli jsme se k babiččině domu jako k poslední záchraně. Franta vrátil do zámku původní vložku a vyrazili jsme.

Nejdřív jsem šla do dílny podívat se do kapes u kočárku. Franta hnal po schodech nahoru prohledat pokoj. Já otevřela dveře do babiččina království, pokoje 3x4 metry, následovaná zvědavým Honzíkem. Za postelí nic nebylo. "Honzo, kde jsou ty klíče?" "Tady", ukazoval synek zatvrzele za postel. Dala jsem stranou koberec, odsunula šuplík a …."Franto, mám je!" Klíče byly opravdu za postelí a nám všem spadl kámen ze srdce. Já i Franta jsme pochválili Honzíčka, jakou má paměť a jak je šikovný, že nám pomohl klíče najít. Babička ho začala vyslýchat, kam dal asi před půl rokem její klíče, které dosud nenašla.

A ponaučení? Nikdy nenechávejte klíče v dosahu dětiček, i když se zdá nepravděpodobné, že by si jich všimli - všimnou.

Moje dovolená aneb tvořím, tvoříš, tvoříme

20. ledna 2009 v 9:25 | Katie |  Tvoření
Ačkoli mám dovolenou vlastně už tři roky, volna si moc neužívám. Jak taky, když to je dovolená mateřská. V únoru tohoto roku jsem se proto rozhodla, že se přihlásím na týdenní pobyt v horské chatě Permoník, spojený s kurzy různých tvořivých činností. Konečně si odpočinu od dětí a budu dělat to, co mě baví!...
Doma mám sice nakoupeno plno ubrousků a lepidel na dekupáž, nějaké korálky (schované před dětmi tak důkladně, že i já je musím hledat), pomůcky pro malbu na hedvábí (čtyři hedvábné obrázky už nám visí na stěně), barvy na porcelán (kterými jsem stihla obarvit tři hrníčky a šest talířů) a další materiály pro výtvarnou činnost, například barevné čtvrtky (z kterých stále ještě vystřihuji kytičky do pokojíčku dětí), ale času na tyto mé záliby se mi nějak nedostává (zvlášť poté, co jsem objevila VD).

Miláček mi moje rozhodnutí posvětil, a tak jsem pro naši čtyřčlennou rodinu zamluvila dvoulůžkový pokoj s dětskou postýlkou, plnou penzi a hlídání pro tříleté dítko a nedočkavě jsem čekala na srpen. Čas od času jsem se ujišťovala, že miláček nebyl v pominutí smyslů, když mi slíbil, že se po dobu mé zaneprázdněnosti tvorbou postará o naše dvě děti a kontrolovala jsem na internetu, jestli se neobjevily nějaké nové informace k pobytu.

Konečně se čas nachýlil. Sbalila jsem tašku (nebo spíš kufr, tašku, přebalovací tašku, batůžek, igelitku a ještě nějaké věci se mi podařilo narvat do kabelky) a vyrazili jsme na sever. Počasí se rozhodlo ukázat nám, kdo je na světě pánem, a tak místo usměvavého slunečného dne nás provázel vytrvalý déšť. Ale náladu mi to nezkazilo. Tvořit přece stejně budeme uvnitř, o jídlo je postaráno, děti má na povel tatínek, tak co? Stále ještě za deště jsme se dopravili na místo určení. Chata se mi docela líbila, sice nic pro náročné, ale pro rodinu s dětmi ideální - na dveřích pokojů obrázky (my měli Ježečka), v koupelnách (na chodbě) vždy jedno umyvadlo níž pro děti, v dámské koupelně i cestovní postýlka a přebalovací pult. Všude na záchodech nočníky. V přízemí kromě jídelny a společenské místnosti i herna pro děti a v suterénu velká tělocvična. Před chatou pak pískoviště, houpačky, skluzavka. Z našeho hlediska paráda.

První kurz se měl uskutečnit hned v den příjezdu. Po večeři (mimochodem paní kuchařka vařila opravdu výborně) bylo nejdříve pro zájemkyně (mezi které jsem nepatřila) cvičení, a pak výroba šperků z fima. Pro ty, co netuší o čem je řeč - fimo je takový moderní modurit, vyráběný v mnoha barevných odstínech. Aby ztvrdnul, tak se peče, přičemž barva se pečením nemění jako u moduritu. Lektorka Monika Weisová nám ukázala, jak vyrobit žíhanou trubičku, kytičku a lísteček a pak nám dala volnou ruku. Podařilo se mi splácat lísteček a pár žíhaných korálků. Kytičku také, ale úplně jiným způsobem. Když jsme byli v nejlepším, plně zabrané do krájení, vyvalování a propichování fima, objevil se můj miláček v pyžamu s plačícím Honzíčkem na ruce. Měl hlad, chudáček (Honzík, samozřejmě) - takže jsem si dala kojící přestávku. Pak jsem předala spícího Honzíka tatínkovi, který se na mě při odchodu významně podíval a prohodil:"Už taky půjdeš, viď?" No jo, stejně už jsem byla téměř hotová. Hmotu, která mi zbyla v ruce, jsem rychle vymodelovala do prapodivných tvarů, propíchla a šla spát. Vždyť zítra je taky den!

Pondělí bylo vyhrazeno pletení z pedigu. (Pedig je materiál, z něhož se pletou nádherné ošatky, košíčky, zvonečky, podnosy, koše aj.) Nebyla jsem na tento kurz přihlášená, ale dlouhé cancoury pedigu, které jsem košíkářkám několikrát nešikovně přišlápla, mě okouzlily natolik, že jsem se odpoledne dala do pletení také. Miláček mi to odkýval a odebral se s Honzíkem do pokoje spát. Lucinka z tělocvičny "tetám" neustále utíkala za mnou, takže jsem se po chvíli přestěhovala i s dvoumetrovými pedigovými proutky k dětem. Ostatně dopoledne jsem u dětí strávila také, i s miláčkem a Honzíkem. I přes to, že jsem co chvíli odbíhala hrát si na sochy, podařilo se mi do večeře uplést obstojnou ošatku na chleba. Dokonce dvoubarevnou. Při večeři se majitelka chaty zmínila, že vytrvalý déšť rozvodnil řeku Úpu. Loni prý dokonce odnesla kus parkoviště. Ale pokud máme auto zaparkované na straně, kde je silnice, nemělo by se mu nic stát. Miláček šel přeparkovat, neb jsme měli auto samozřejmě blíž břehu. Pak jsem mu svěřila děti připravené do spaní (Lucinka škemrala o pohádku, ale táta Červenou Karkulku taky umí, ne?) a šla jsem navlékat korálky. Pozorně jsem vyslechla začátek instruktáže, načež pro mě přišel miláček, že Honzíček brečí hlady (jak to, když pře chvílí pil?) a Lucinka od něj pohádku vyprávět nechce. Na půl hodinky jsem si odskočila k dětičkám. Po návratu dolů jsem si vybrala korálky a jala se hotovit motanici. Korálky, ač měly držet na místě, mi neustále jezdily po vlasci. Když jsem navlékla poslední korálek, zjistila jsem, že jsem uzlíky dělala obráceně (proto mi ty potvory po vlasci cestovaly!). Na předělávání jsem už ale nenašla sílu. Namísto toho jsem si uštípla strunu, že navléknu své korálky z fima, nyní již upečené. První struna, druhá struna… jako by někdo plakal….není to nakonec Honzík?.... ve dveřích se objevil miláček s Honzíkem na ruce (opět v pyžamu, jak jinak) a se vzteklým výrazem se otázal:"Už končíš?" No, ještě ne (alespoň dle původního plánu). Miláček mi Honzu vrazil do ruky a odkráčel spát. Po nasycení toho malého hamouna, který mi v náručí usnul, jsem si odebrala materiál, abych mohla práci dokončit ráno a spěchala jsem také do postele. (Vždyť zítra je taky den!)

V úterý jsem se vzbudila natěšená na další kurz - malování na hedvábí, technika voskové batiky. Moniku Weisovou vystřídala Monika Brýdová, která nás pak měla na starosti až do konce pobytu. Ačkoli byla vosková batika psaná až na odpoledne, s natahováním hedvábí a dalšími přípravnými pracemi jsme začali už po snídani. Pak jsem šla do tělocvičny s Lucinkou korálkovat - i mrňata měla na programu tvoření, takže svými neohrabanými pacičkami nabírala umělohmotné korálky a dávala je na šablony, na kterých se potom hotové výtvory zažehlily. Docela mě to bavilo (i miláčka, který také pomáhal - Lucinku už méně, pořád pobíhala kolem) a stihla jsem i vymyslet námět hedvábného obrázku. Po obědě jsem se vrhla na vosk, tjan tin, sůl a barvy. Občas jsem sice musela odhánět Lucinku, která utíkala tatínkovi a místo aby oblepovala obrázek z kalendáře těstovinami, chodila okukovat, co dělám já. Do večeře jsem naštěstí byla téměř hotová, po jídle jsem už jen zapustila poslední barvu a žehlila a žehlila a žehlila. Večer se žádný kurz nekonal, a tak jsem mohla v devět hodin uložit děti do postele a zůstat s nimi až do rána (jinou variantu bych nepřežila buď já nebo miláček nebo děti).

Středa. Miláček: "Doufám, že dneska nemáš zase nějaký kurz?" Já:"Jen jeden dopoledne." Naštěstí se umoudřilo počasí a po neustálém dešti nesměle vysvitlo slunko. Program dětí - hledání pokladu. Miláček se i s Honzíkem a Lucinkou připojil k hledačům a já byla konečně sama (tedy sama s ostatními ženskými). Čekala mě dekupáž, aneb ubrousková technika . Byla jsem zvědavá hlavně na strukturovací pasty, se kterými jsem ještě neměla tu čest. Nejdéle mi trvalo vybrat si ubrousek - nakonec to u mě vyhrála labuť. Než přišly děti, stihla jsem nejen vyrobit líbivý obrázek, ale ještě jsem absolvovala masáž zad a krku (miláček si ji dal taky, hned po obědě). Zatímco na chatě probíhalo po obědě malování akrylovými barvami a gely na plátno, já jsem se s miláčkem, Honzíkem a Luckou zúčastnila výpravy za Krakonošem, přičemž jsem část cesty nesla naši Lucku a část cesty jiné děti. Předchozí práce maséra tím pádem přišla vniveč. Po večeři jsem okukovala ještě lazurovací barvy. Miláček mě přitom ale probodával pohledem, takže jsem se ani nepokusila přidat se a ozdobit si květináč či věšáček.

Ve čtvrtek jsem byla celý den volná jen pro rodinu. Na programu bylo batikování a savování, na které jsem se nepřihlásila. Namísto toho jsem se s dětmi matlala v prstových barvách. Miláček s Honzíkem někam zmizel, asi na pokoj spát. Po obědě jsme využili stále hezkého počasí a vydali se na výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Dnes jsem si tedy tvoření vůbec neužila, ale znáte to - zítra je taky den

V pátek přišlo na řadu odlévání mýdel. Ač jsem původně nebyla na tento kurz přihlášená, přidala jsem se k ostatním tvořilkám. Po vysvětlení, jaké přísady se dají do mýdlové hmoty použít, jak se musí tato hmota rozmíchat a do čeho ji odlít jsem začala odlévat Mikuláše. Na další už nedošlo - formičky ve tvaru srdcí a růží a mušlí, na které jsem měla spadeno, byly totiž beznadějně přebrány. Vydala jsem se do tělocvičny - právě včas, abych pomohla "tetám" pokreslit děti. Měly totiž karneval, a tak se jejich obličeje proměnily na tlamičky tygříků, pejsků a žab nebo na krovky berušek. Já si namalovala čtyři čáry přes oči a byla jsem indián. Tetě - klaunovi jsem ale nesahala ani po kotníky, natož tetě - slunečnici. Chce to prostě praxi. Mýdla jsem si odlila až po obědě, zatímco ostatní trávili. Výroba svíček mě minula - přihlášená jsem nebyla a miláčka jsem nechtěla provokovat, když už jsem si "nad plán" vyrobila ta mýdla. Namísto toho jsem vzala Honzíka do kočárku a přidala se k dětem, které si s tetami hrály před chatou s víčky od minerálek. To byste nevěřili, jak taková víčka mohou děti zabavit! Házeli je do vzduchu, skládali hady a další obrázky, zase házeli do vzduchu a pak sbírali. Pak se hrálo na rybáře a Myšičko myš, pojď ke mně blíž. Miláček se k nám připojil také (poté, co se na pokoji trochu prospal, ty děti mu přece jen dávaly zabrat:-)). Čerstvý horský vzduch vykonal své a děti v půl desáté spali jak zabité. Mohla jsem sejít dolů, abych zjistila, jak že se to vyrábí ten čínský lampion. Nařezala jsem karton a na jeden díl (z celkem čtyř) jsem dokonce stačila nalepit látku, než se dostavil - určitě hádáte správně - miláček s plačícím Honzíkem. No co, vždyť zítra….

Sobota, poslední den tvoření. Na programu bylo malování na porcelán. Zatímco ostatní nadšenkyně tupovaly, konturovaly a malovaly hrníčky, talířky, vázičky nebo slánky, já dolepovala lampion. Pak jsem šla do tělocvičny, kde děti leželi pod kusem látky a teta je začarovala tu do žab, tu do hadů, tu do kachen. Takže jsem spolu s nimi kvákala a skákala, plazila se a syčela nebo se batolila ve dřepu a volala důležitě "káč, káč". Ani jsem nepostřehla, že už je pomalu čas na oběd. Zatímco my jedli, miláček mi za pomoci důlčíku a kladiva dělal dírky do lampionu. Odpoledne se měl totiž dodělávat. Protože ale zřejmě musím být se vším pozadu, rozhodla jsem se, že namísto lampionu pojedeme na výlet do obce Poniklá, kde sídlí firma Rautis. Pokud vám ten název nic neříká, vězte, že se zabývá ruční výrobou vánočních ozdob. Návštěvu nám domluvila Monika Brýdová a spolu s námi jely ještě dvě tvořivé maminky s rodinami. Po malé exkurzi ve firmičce (vyzkoušela jsem si vyfouknout skleněný polotovar) jsme zakotvili v prodejně, kde jsme dostali k dispozici perle a drátek a návod, jak na to. Miláček venku hlídal všechny netvořící děti (hrály si na doktora - ale ve vší slušnosti, aspoň doufám) a my navlékali jak o život. Jedna hvězdička, druhá hvězdička, sněhulák, třetí hvězdička, andílek, čtvrtá hvězdička. U vedlejšího stolu si paní s manželem troufli dokonce na vláček i s vagonkem. Odjížděla jsem naprosto okouzlená a unešená. Paní kuchařka byla zlatá - i když jsme přijeli o půl hodinu později, než byl čas večeře, měli jsme jídlo schované. Těšila jsem se, že po uložení dětí do postele si dodělám lampion, ale bohužel. Jen co jsem odešla od dětí dolů, přišel miláček s Lucinkou, že brečí a nechce spát. Zjistila jsem, jak se má lampion dodělat a odkráčela jsem uspat Lucku. Jestli usnula dřív než já vám ale opravdu nepovím.

V neděli jsem se probudila trochu smutná - vždyť týden mé vysněné, úžasné dovolené, na které jsem si perfektně odpočinula od dětí a vyřádila jsem se při tvorbě, uplynul jako voda. Ještě před snídaní jsem stihla zabalit všechny naše zavazadla - ani mě nepřekvapilo, že k těm, které jsme si přivezli, přibyla jedna velká taška (se špinavým prádlem) a igelitka (s mými a Lucinčinými výtvory). No a pak už miláček nanosil všechno do auta a vyrazili jsme k domovu. Honzík usnul, ještě než jsme sjeli kopec. Lucinka usnula, když jsme projížděli Černým Dolem. Konečně trochu klidu! Já jsem usnula kousek za Vrchlabím…

Dovolenkáři

20. ledna 2009 v 9:24 | Katie |  Cestování
Lidé jsou různí a různě tráví i svůj volný čas. Jeden chodí rád do divadla, druhý si radši sedne na kolo, třetí jen tak lenoší u knížky a čtvrtý se vrtá v hlíně. A různí lidé mají i různé představy o své vysněné dovolené...
Sama pro sebe jsem si podle toho rozdělila lidi do několika kategorií (jsem prostě analytický typ:-)).

Zaprvé jsou tu povaleči - doufám, že mi to pojmenování odpustí, ale lepší název, který by osvětlil hlavní náplň jejich činnosti o dovolené, mě nenapadl. Povaleči rádi jezdí k vodním plochám - jezerům, rybníkům, přehradám a, je-li to v jejich finančních možnostech, k moři. Zde se povalují na lehátcích, případně dekách, a vystavují svá těla slunečním paprskům. Po dovolené pak všechny omračují dohněda opálenou pokožkou. Největším zážitkem je pro ně hádka manželského páru z vedlejší deky a nejhorší katastrofou zamračené, neřkuli dokonce deštivé nebe. Hlavním cílem jejich cest se stává Máchovo jezero, Orlická přehrada, Slapy či Lipno a ze zahraničních destinací pak zejména Chorvatsko, Itálie, Španělsko nebo třeba Řecké ostrovy.

Dalším druhem jsou sporťáci. Nikdy nejsou unavení, po celodenní jízdě na kole se jdou po večeři ještě proběhnout, aby se jim nezkrátily svaly. Milují náročné horské túry a když se náhodou vyskytují u vody, jsou to ti, z nichž vidíme jen malou tečku stále se vzdalující od břehu. Kromě cyklistů, běžců, horolezců a plavců se mezi nimi hojně vyskytují bruslaři, lyžaři popř. snowboardisté, ale také parašutisté nebo bungee jumpingáři. Na jejich vytrénovaná těla je skutečně hezký pohled, život s nimi je však pro nesportovce noční můra. Jejich největším zážitkem je překonání osobního rekordu v počtu ujetých - uběhnutých - uplavaných - odbruslených kilometrů. Katastrofou by pro ně bylo snad jen upoutání na lůžko, z něhož by vzhledem k dohledu dvou statných ošetřovatelů neměli možnost utéct. Kde dovolenou stráví, je jim v podstatě jedno, hlavní je, aby tam byly dobré podmínky pro provozování jejich oblíbeného sportu.

Památkáři. Dovolená by pro ně nebyla dovolenou, kdyby v průběhu týdne nenavštívili alespoň pět hradů a zámků, dva-tři kostely, nějaký ten skanzen, popřípadě i muzeum. V knihovnách jim na čestném místě stojí publikace s názvy jako Sedmdesát divů světa, Historické skvosty Itálie, Zámky na Loiře, Putování po českých hradech a zámcích. Z dovolené se vracejí chytřejší o to, jaký šlechtický rod kdy vládl na navštíveném zámku či hradu - tedy pokud to nezapomenou ihned po absolvované prohlídce. Největší pohromou pro ně je nápis ZAVŘENO, naopak nejkrásnějším zážitkem dvouhodinový rozhovor s kastelánem na téma Pás cudnosti - existoval nebo jsou to jen smyšlenky? Český Krumlov i Kroměříž znají zpaměti, u nás na ně můžete narazit i na Hluboké, v Lednici nebo na Kosti. V Itálii si nenechají ujít Koloseum a Andělský hrad, ve Francii obdivují Versailles, Chambord či Villandry, v Anglii je láká Tower of London a Westminsterské opatství.

A koho tu máme dále? Příroďáky. Stejně jako sporťáci jsou rádi na čerstvém vzduchu, ale na rozdíl od nich je nelákají sportovní výkony. Chtějí si prostě vychutnat krásy přírody - procházku lesem, klidné posezení u řeky, výlet do hor. S povaleči sdílejí nechuť k dešti - ale existují i odolné typy, kterým ani déšť při procházkách nevadí. Vrcholným okamžikem dovolené je pro ně pozorovat stádo koní (srnek-zajíců-jelenů) pasoucích se na louce za ranního kuropění. A největší zklamání zažívají při pohledu na lesy napadené kůrovcem či polámané vichřicí. Rozzuřit je dokáží i ojeté pneumatiky pohozené v příkopech nebo houbaři plašící svým řevem všechnu lesní zvěř. S krosnou na zádech vyráží na Šumavu, do Krkonoš nebo do Českého ráje, v cizině je pro ně lákadlem Nový Zéland, Island, Kanada a americké národní parky.

Nesmím zapomenout na divočáky. Nemám samozřejmě na mysli divoká prasata, ale osůbky, které láká exotika a dobrodružství. Nejraději se přemisťují stopem, v nouzi vezmou zavděk i vlakem případně letadlem provozovaným nízkorozpočtovou leteckou společností. V cizině na ně většinou nenarazíte, protože 1) se snaží vmísit mezi domorodé obyvatelstvo, čemuž přizpůsobují svůj vzhled a oděv 2) do tak nebezpečných míst, kde se vyskytují oni, vy nezabloudíte ani omylem. Největší hrozbou je pro ně organizovaný zájezd s průvodcem. Nejvíce vzrušení jim přinese (pokud to přežijí): loupežné přepadení, při kterém jsou jim odcizeny veškeré doklady i zpáteční jízdenka, kousnutí jedovatým pavoukem, sesuv půdy, který zasáhl i jejich chatku nad srázem. To pak mají po návratu domů o čem vyprávět! České luhy a háje jim moc neříkají, sní o chudinských slumech asijských velkoměst, jihoamerických pralesích, měsíci stráveném mezi domorodci v Africe.

Workholici. Workholici smysl dovolené nechápou. Na naléhání svých blízkých si berou maximálně tři dny volna s remcáním, že práce přece nepočká. Mají za to, že dovolenou vymyslel nějaký lenoch a občas přemýšlí nad tím, proč vlastně děti nechodí do školy i v červenci a srpnu. Největší katastrofou pro ně je, pokud jim dojde akumulátor v notebooku a poblíž není žádná zásuvka, nebo když zjistí, že v místě, kde mají dovolenou strávit, nemá jejich mobilní operátor pokrytí (což se jim ale nestává, neb si vše dopředu ověří a zjistí). V kufru (batoh nemají) mají sbalené tři tlusté šanony dokumentů, které prostě nepočkají a nad nimi stráví veškerý čas (vyjma oběda, večeře, osobní hygieny a pěti hodin spánku). Na zážitky nemají čas. Cíl dovolené? Hlavně civilizované místo, odkud se dají posílat naléhavé faxy.

No a pak koníčkáři. Nemusí se jednat nutně o lidi, kteří mají rádi koně a dovolenou tráví v sedle, i když i ti sem patří. Koníčkem myslím především hobby, zálibu, které se tito lidé chtějí věnovat i o dovolené. Nadšení zahrádkáři si tak berou volno v době holandských květinových trhů, motorkáři v několikačlenných skupinách brázdí české silnice a dálnice, aby stihli sraz Harleyářů, pivaři vyráží na Bier festival do Mnichova užít si několika denní "chlastačku". Mohla bych pokračovat dál a dál, ale radši se zeptám vás:

Našli jste se v tomto výčtu? Nebo tvoříte speciální kategorii, na kterou jsem žádný šuplík nevymyslela? Jaká je pro vás ideálně strávená dovolená?

Proč neumím lhát aneb co chci naučit svoje děti

20. ledna 2009 v 9:24 | Katie |  O dětech a rodině
Každý člověk lže. Dle psychologů několikrát za den. Ale je lež a lež. Někdo lže proto, aby si pomohl, a co tím způsobí ostatním, je mu jedno. Jiný naopak lže proto, aby druhého nezranil...
Někdy jsou lži tak věrohodné, že z konfrontace lhář - pravdomluvný vyjde jako vítěz lhář.

Lhaní je vlastně umění. Člověk musí mít fantazii, dobrou paměť a inteligenci a taky jistou dávku smělosti a drzosti. Netvrdím, že vůbec nelžu, to bych lhala, ale faktem je, že jsem se lhát moc dobře nenaučila. Na vině je samozřejmě výchova mých rodičů k mé pravdomluvnosti. Nepamatuji se, že bych v dětství někdy dostala výprask - tedy až na dvě výjimky. A v obou těchto případech jsem dostala za lhaní.

Když jsem byla malý capart, ještě předškoláček, dostala jsem jednoho krásného jarního dne chuť na mrkev. Bydleli jsme tehdy na vesnici, tak jsem si ji šla natrhat na záhon. Vytáhla jsem první mrkev. Takový ocásek! Zkusila jsem druhou. Nebyla o nic větší. Třetí byla navlas stejně malá jako předchozí dvě. Čtvrtá, pátá, šestá…. "No to jsem blázen, copak se tady nenajde ani jedna velká mrkev?" zoufala jsem si a vytrhala celý řádek. A ještě polovinu druhého, než jsem to vzdala a šla domů. Nějak mi tenkrát nedošlo, že na sklízení mrkve ještě není ten pravý čas, že ještě nestačila vyrůst a žádnou velkou prostě nenajdu.
Odpoledne přišel rozčílený děda: "Někdo vytrhal skoro všechnu mrkev! Nevíš o tom něco?" podíval se na mě podezíravě. Bylo mi jasné, že kdybych přiznala barvu, je po mě. A tak jsem zalhala: "Ne, já to nebyla." Ale ouha, moje lež mi neprošla, protože vylučovací metodou (nebo možná vyptáváním u sousedů) se přišlo na to, že vytrhávačkou mrkve jsem byla já. Děda to řekl mamce a mamka tátovi. A ten se opravdu naštval. Dílem kvůli mrkvi, ale hlavně kvůli tomu, že jsem se nepřiznala. No, co vám mám povídat, dodnes si pamatuji, že před zmalovaným zadkem mě nezachránilo ani to, že jsem pohotově vlezla pod stůl.

Ve druhém případě jsem byla dítě školou povinné. Už jsme byli přestěhovaní ve městě a zrovna u nás byla na návštěvě babička. Škola mi sice šla, ale občas nějaká ta poznámka (většinou za napovídání nebo za zapomenuté pomůcky) nebo horší známka do žákajdy přiletěla. Tehdy jsem dostala trojku. Žádná katastrofa, za známky jsem bita nikdy nebyla, ale věděla jsem, že radost z ní naši mít nebudou. Hned ve dveřích jsem se s touto "dobrou" známkou svěřila babičce. Když přišel táta z práce, jako obvykle se zeptal: "Co bylo ve škole?" A už jsem stála před tou otázkou - říct či neříct? No nepřiznala jsem se, odvětila jsem, že nic, a dál si četla. Ale táta chtěl jako na potvoru vidět žákovskou knížku. A uviděl tam tu trojku. "Nic, jo? A co je tohle?" "Ale já jsem o tom říkala babičce," zněla má, velmi chabá obrana. Táta vypadal jako před bouří a tak jsem se chtěla někam skrýt. Ale stihla jsem jen odskočit do rohu, než mě táta čapl, přehnul přes koleno a přes mé hlasité protesty mi nařezal.

Oba výprasky jsem přežila, trvalé následky nemám a ani můj vztah k tátovi tím z dlouhodobého hlediska nijak neutrpěl - má moji lásku, obdiv i úctu (s tou to ale nepřeháním:-))

V dospělosti mě tyhle lekce pravdomluvnosti přinesly mimo jiné posměch mého spolužáka z vysoké. "Ty neumíš lhát? A to chceš být právník?" dobíral si mě. Když už jsem totiž zalhat chtěla, hned jsem byla celá rudá. A to se pak lže opravdu těžko…

A tak je to se mnou dodnes. Jakmile mám vyslovit nějakou lež, cítím teplo na obličeji a předem vím, že jsem úplně červená. Takže raději nelžu. Zato naše Lucinka se naučila lhát hned, jak se trochu rozmluvila. Zatím jsou to takové ty dětské průhledné lži. Je jaro, všechno krásně kvete. Najednou se přiřítí Lucinka s tulipánem v ruce. "Kde jsi vzala ten tulipán?" zeptám se a ona s nevinně vykulenýma očima: "Mami, ten tulipán upadl, tak jsem ho sebrala…" Jindy si hraje s kostkami. Vedle leží tehdy tříměsíční Honzíček. Otočím se a najednou řev. Honzíček má na hlavě otisk kostky, ale Lucinka přesto neochvějně trvá na svém: "Já po něm kostku nehodila!"

Ne, nedostala na zadek, ani za to, co udělala, ani za následné lhaní. Důrazně domluveno, že tulipány se netrhají a po Honzíčkovi se nehází kostky, to ano. A taky poučení, že lhát by neměla. I když věřím v pořekadlo "S poctivostí nejdál dojdeš", nechci, aby Lucinka lhát neuměla. Možná se vám to bude zdát divné, ale chci ji naučit nejen nelhat, ale i lhát. Lhát v pravý čas. Může jí to totiž zachránit život. Co kdyby ji někdo obtěžoval? Měla by mu po pravdě říct, kde bydlí a že nikdo není právě doma? Nebo by ho měla odkázat na maminku, která jde kousek za ní (i když maminka je právě na druhém konci města)?

Chci mít dobře vychované děti. Takové, co na ulici nehulákají, nerozbíjejí okna, slušně pozdraví a mají respekt k dospělým. Ale hlavně chci mít děti živé a zdravé. Takže pokud by jim chtěl někdo ublížit, ať na sebe a útočníka upoutají pozornost hulákáním nebo rozbitím sousedova okna. Když se jich bude podezřelé individuum ptát na cestu, ať ho bez pozdravu odkáží na někoho dospělého, a když by je chtěl někdo odvádět pryč nebo jim dělat něco, co nechtějí, ať vědí, že nemusí dospělé bez výjimky poslouchat.
Chtěla bych je naučit, že se mají dodržovat určitá pravidla. Ale taky to, že v určitých situacích mohou tato pravidla porušit. Protože žádné pravidlo není cennější než dětský život.

P.S. Spolužák se mi posmíval naprosto neoprávněně. Věřte nebo ne, nepamatuji si, že bych v rámci svého právnického povolání někdy lhala. Moje profese vyžaduje naopak důvěryhodnost a pravdomluvnost.

O cestování

20. ledna 2009 v 9:23 | Katie |  Cestování
Jsem duší cestovatelka. Nebo si to o sobě alespoň myslím, a kdo jiný mě zná více, než právě já?
Už odmalička jsem s rodiči jezdila do zahraničí - Jugoslávie, Německo, Polsko. Vzpomínám na dlouhé noční přejezdy, já s bráchou vzadu v autě na "letišti", které nám rodičové udělali tím, že na zem dali tašky a přikryli je dekou. Když jsem byla vzhůru, snažila jsem se s tátou konverzovat, aby neusnul, ale většinou jsme se probudili až do dne zalitého jasným sluncem se vzduchem vonícím po moři (No, v Polsku byl ten den zalitý deštěm, stejně jako náš stan, ale to je nepodstatný detail).
Mamka zavařila na cestu jídlo, jedna kompotová sklenice masa na den, a kromě suchého salámu, který vydrží snad všechno, jsme si vezli rýži, těstoviny a dokonce i brambory:-))) Jediné, co jsme kupovali, bylo pečivo a zmrzlina, kterou maminka nadevše zbožňovala.
Vždycky ráno jsme sbalili tašky na pláž a celé dny jsme se povalovali na sluníčku a cachtali se ve vodě. Do našich dočasných domovů (stany nebo pronajaté pokoje, jednou i maringotka) jsme se vraceli rudí jak raci, protože české opalovací krémy s UV faktorem 3 jižní sluníčko v kombinaci s naší bledou kůží prostě nezvládly.
Většinou s námi jezdili i kamarádi rodičů, jejichž děti byly zase našimi kamarády. A tak jsme měli o zábavu postaráno. Kluci si na pláži hráli na "Mirera" (správně Miler, měli ještě trochu problém s výslovností) - vesnického s prominutím "hovnocuca", jehož povolání je fascinovalo. Já s kamarádkou jsme stavěly hrady z písku a občas i z nežahavých průhledných medúz (ochránci přírody snad přimhouří oko, nebo radši obě) a střídavě se hádaly a usmiřovaly.
Táta má skvělý orientační smysl a vyzná se v mapách. Vzpomínám si ale na dovolenou, kdy nás mapa pěkně vypekla. Trochu předběhla skutečnost a tak místo dálnice, která tam měla být, jsme jeli po nevyasfaltované silničce pro jedno a půl auta, klasicky z jedné strany skála, z druhé sráz dolů. Moje mamka, která se děsila výšek a rychlé jízdy v autě z toho mohla mít šok - naštěstí neměla, protože hloubku srázu dost úspěšně skrývala noční tma a my viděli jen to, co osvětlovaly světlomety naší hrdé Škody 120.
Všechny problémy ale byly zapomenuty, když jsme cestou zastavili u průzračně čistého potoka s vodou po pás, kde bylo vidět až na dno, hemžící se ulitkami sladkovodních mlžů. Nebo když jsme poskakovali přes lávky okolo modromodrých "Vinnetouových" jezer.
Ty doby se pro nás staly dávnou minulostí. Po sametové revoluci jsme objevili daleko pohodlnější cestování - místo auta letadlo, místo stanů hotelové pokoje nebo apartmány. Jídlo? Polopenze, plná penze, nebo si přes den koupit jen něco malého a večer si vyjít do restaurace na místní speciality.
I když jsem už vyrostla a jako téměř dospělák jsem měla spíše vyrážet s partou na vodu nebo na hory, rodinné dovolené jsem zbožňovala tak, že jsem na ně jezdila i se svým drahým, budoucím otcem mých dětí. I cíle našich cest se změnily, neškrtila nás už socialistická obruč, mohli jsme si tudíž dopřát Korfu, Krétu, Lanzarote,… Opalovali jsme se rozumněji (já pro jistotu vůbec, ležela jsem vždy ve stínu zabalená do prostěradla), kromě mořských vln jsme prozkoumávali i historické památky a přírodní krásy vnitrozemí. Jen ty kornouty zmrzliny, které mamka kupovala na každém rohu, zůstaly.
I když už jsem já sama (tedy ne sama, měla jsem na to samozřejmě pomoc mého drahého) založila rodinu, od plánů na cesty mě to neodradilo. Už jsem v duchu viděla, jak přenechávám tříletou Lucku mamce, aby s ní dováděla na pláži s míčem a s tátou a svým drahým se vydávám na půldenní výlet do nějaké zajímavé soutěsky nebo k hradu, který tam postavili naši předci před šesti stoletími.
Leč, bohužel - musím se smířit s tím, že právě tohle se mi už nikdy nesplní. Pro mamku byla dovolená na Lanzarote poslední. Vloni v lednu odcestovala bez nás. Když se mě Lucinka ptala, kdy se vrátí, musela jsem jí odpovědět: "z nebíčka se lidi nevrací, víš".

Jak se bude jmenovat?

20. ledna 2009 v 9:22 | Katie |  O dětech a rodině
Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Čekáte miminko a celí rozechvělí se zabýváte tím, jaké to bude, až se narodí. Přemýšlíte, jaké bude mít vlásky, jaký nos, jaká ouška (jen ne plachťáky po dědovi!) a v neposlední řadě i JAK SE BUDE JMENOVAT...
To jediné si můžete vybrat, ostatní je na přírodě a genech. Neštěstí ale je, když se budoucí maminka s budoucím tatínkem neshodnou. Jako u nás.
Jméno pro holčičku nebyl až tak velký problém. Já chtěla Barborku, tatínek Kristýnku. On: Budou na ni křičet Barboro, bramboro. Já: Budou na ni křičet Kryso (žádný jiný argument mě nenapadl, omlouvám se tímto všem maminkám Kristýnek). Při probírání jiných jmen jsme se naštěstí zázračně shodli: Lucie!
A co když to bude kluk? Franta samozřejmě prosazoval Františka. Prý - já jsem František, můj táta je František, jeho táta je ... a tak dále. Mě se ale to jméno nelíbilo (i mého Frantu jsem oslovovala pouze miláčku nebo lásko, jménem jen v krajní nouzi), což můj miláček nedokázal pochopit. Nakonec jsme se nedohodli, doufali jsme (tedy alespoň já), že to bude holka a rozchod kvůli jménu nám nebude hrozit. A byla to holka!

Při plánování druhého potomka jsem neměla strach z těhotenství ani z porodu, ale z toho, jak se shodneme na jménu. I holčička nám tentokrát dala zabrat - Lucinku už máme, Kristýnka s Barborkou jsou tabu. Franta měl své favoritky: Karolína, Klára, Monika. Já měla rovněž vybráno: Ema, Kamila, Daniela. Když jsem mu konečně ustoupila na Kláru, přestalo se mu to jméno líbit. Nakonec jsme se shodli na neutrální Janě, která ani jednoho nerozčilovala.
A kluk? Opět jsem začala doufat, že budeme mít dceru. František a jenom František byla moje noční můra. Chtěla jsem Matěje, Michala nebo Jakuba, ale všechna tato jména mi byla ihned zamítnuta. Do porodnice jsme odjížděli nedohodnuti. Dokonce jsme ani nevyplnili jméno pro kluka v dotazníku, i když Franta tam chtěl při mé kontrakci propašovat Františka. Nakonec se přece jen narodil kluk. Když ho sestřička ošetřila a začala papírovat, zjistila, že se nijak nejmenuje. Hned se nás na to tázala. Já rodila placentu, Franta měl ještě oči vlhké od slz dojetí. Podíval se na mě: Fanoušek? Já mu to vrátila: Honzík? Nedokázal dále vzdorovat a tak jsem sestřičce nadiktovala jméno: Jan František. Říkáme mu Honzina.

Chlapeček nebo holčička?

20. ledna 2009 v 9:21 | Katie |  O dětech a rodině
Už když jsme se seznámili, měl můj miláček jasno - co nejdřív svatba a dvě děti. Protože jsem se sama cítila ještě jako dítě (no, to mě vlastně úplně nepřešlo dodnes) a navíc jsem studovala, postupně se mi ho podařilo přesvědčit, že děti budeme mít až po škole...
Svatbu jsem na rozdíl od něj neplánovala vůbec. Pět let se s pěti lety sešlo a já držela v ruce diplom. A na děti jsem se stále cítila příliš nezralá, nehotová. Miláček se mezitím naučil trpělivosti - ani moc neprotestoval, když jsem mu sdělila, že děti plánuji, ale až ukončím tři roky praxe, udělám zkoušky a aspoň rok se zapracuji ve svém oboru.
Ten čas uběhl jako voda a já jsem byla konečně připravená dát vzniknout novému človíčkovi. Koupila jsem si těhotenské testy a protože nedočkavost je moje druhé jméno :-), už po třech týdnech našeho miminkovského snažení jsem každý den (ráno a večer) pečlivě pátrala, jestli objevím dva proužky. Ještě že jsem otěhotněla hned první měsíc, ceny za zakoupené (a přikupované) testy gravidity by mě asi brzy finančně zruinovaly. Začala jsem spokojeně kynout. A taky řešit otázku: Necháme si říct, jestli se má narodit chlapeček nebo holčička?
Nakonec jsem se zeptala miláčka, který měl jasno - necháme se překvapit. No tak dobře, nebudu zvědavá, vždyť devět měsíců uběhne jako nic, souhlasila jsem s ním. Čím jsem měla větší bříško, tím zvědavější miláček byl. Začal mě přemlouvat, že by přece jen rád dopředu věděl, zda to bude kluk nebo holka - ale neuspěl. Vzala jsem jeho původní postoj k celému "problému" za svůj a i když jsem vždycky na ultrazvuku pátrala po pindíkovi nebo jeho absenci (jako laik marně), gynekologa jsem se nezeptala.
Miminku jsem říkala v legraci mimoň, což v mém miláčkovi vyvolávalo vlny nesouhlasu a v mých příbuzných přesvědčení, že čekáme kluka a z neznámého důvodu se k tomu nechceme přiznat. Taky kamarádi a známí nás neustále trápili otázkou: Už víte, co to bude? Ne, nevíme, necháme se překvapit, odpovídali jsme.
A pak to přišlo. Praskla mi plodová voda, miláček přiběhl z práce a jel se mnou do porodnice. I když prvorodička, díky nastudované literatuře jsem měla pocit, že porod zvládám docela dobře. Akorát mě trochu rozčilovala miláčkova nepředvídavost, když jsem potřebovala mezi stahy pít a musela jsem si o to vždy říct. (Copak to nepoznal sám od sebe? :-)) A taky ty jeho rady, že musím tlačit dolů, ne do rukou (odposlouchal to od porodní asistentky).
Jinak jsem ale měla krásný porod - jen devět hodin bolestí a hodinka tlačení a miminko bylo na světě. Nikdy nezapomenu na tu bouři, co bouři, uragán, smršť pocitů, když jsem náš uzlíček svírala poprvé v ruce, objímána zezadu plačícím novopečeným otcem (rodila jsem na stoličce). Zkoumat, co se nám narodilo, nás v té chvíli vůbec nenapadlo. Až sestřička se jemně otázala: A to se ani nepodíváte, co máte? Zvedla jsem miminku nožičku a dojatě prohlásila: Holčička. Načež jsem se vzpamatovala natolik, že jsem miláčkovi začala rozhodným hlasem přikazovat, aby vyfotil alespoň jednu fotku miminka, když už si ten fotoaparát na porodní sál vzal.

I druhé dítě jsme pečlivě plánovali. Chtěli jsme jarní miminko, ale začali jsme dřív - co kdyby to hned nevyšlo, když ještě kojím. No, musím potvrdit dnes snad už známou pravdu, že kojení ochranu před početím nezaručí. Místo jarního miminka jsme čekali vánoční dáreček.
Tentokrát jsem věděla od začátku, že si pohlaví dítěte říct nenechám. Připadalo by mi to nefér vůči Lucince, u které jsme to taky nevěděli. Miláček měl trochu odlišný názor. I když tvrdil, že uvítá i další holčičku, najednou ho strašně zajímalo, jestli to nebude náhodou kluk. Dokonce mi vyhrožoval, že se sám zeptá doktora, až se mnou pojede na ultrazvuk. (I když tam se mnou byl, nakonec se nezeptal a já taky ne).
Lucince jsme sdělili, že bude mít bratříčka nebo sestřičku a ona sama nám na dotaz, co by preferovala, odpovídala různě. Chtěla například sestřičku s pindíkem. Postupem doby si ujasnila, že chce jedině sestřičku (bez pindíka) a že jestli se narodí kluk, dá ho hned čertům do pytle.
Příbuzní, kamarádi a známí nás opět bombardovali dotazy, co vlastně čekáme, a když jsme jim říkali, že nevíme, evidentně nám nevěřili. Hlavně moje babička si vzala do hlavy, že se nám má narodit kluk, což víme, ale bůhvíproč to všem tajíme. Vánoce přešly, Silvestra jsme také strávili doma ve třech.
Čekání mi už připadalo nekonečné, když se miminko konečně rozhoupalo. Lucinku přišel hlídat dědeček a my s miláčkem ujížděli po zasněžených silnicích do porodnice. Po vyšetření a sepsání porodopisu nás šoupli na pokoj. Byl celý modrý a mě hned napadlo: bude to kluk. Stejnou myšlenku o chvíli později nahlas ventiloval můj miláček, když prohlásil: Máme modrý pokoj, tak to bude kluk (když se nám narodila dcera, měli jsme pokoj červený).
Druhý porod se nastávajícímu tatínkovi jevil jako brnkačka. Zatímco já funěla a sténala, on vesele telefonoval se svou sestrou, která se při jednom mém hlasitějším projevu vyděsila: vy fakt rodíte? Konečně přišlo na tlačení. Sestřička se mě zeptala, jak chci rodit a mou odpověď "hlavně rychle" pochopila jako vtip. Odkráčela jsem do vany napuštěné nádherně teplou vodou.
Po půl hodině na nás jukla hlavička. Nedočkavě jsem vyhrkla na miláčka: co je to? A on, mou otázkou zjevně vyvedený z míry, se znovu pečlivě podíval, jestli by nemohl pohlaví identifikovat dle vlasů, když tělíčko bylo ještě schované a miminko "koukalo" na druhou stranu. Ani nevím, jestli mi něco odpověděl, protože jsem se znovu nadechla a vzápětí už bylo miminko venku celé. Hrdý tatínek hned hlásil: Máme kluka!
Takže páreček. Lucinka vzala bratříčka na milost hned první den, v momentě, kdy ho poprvé uviděla. Když jsem se jí ptala, jestli ho dá čertům, podívala se na mě odsuzujícím pohledem a pevně prohlásila: necháme si ho, u čertů by brečel.
Ale stejně mi nikdo nevymluví, že chlapi jsou z kluků opravdu na větvi. Vím to, protože když jsme jeli z porodnice domů, miláček škodolibě prohlásil: To bude XY koukat, že máme kluka! (XY má totiž doma "jen" dvě holčičky).

Můj děda nezmar

20. ledna 2009 v 9:19 | Katie |  O dětech a rodině
Můj děda je nezmar. I když letos oslavil 85. narozeniny, mám pocit, že přežije nejen své děti - mého tátu a mou tetu, ale i nás vnoučata...
A nic na tom nemění fakt, že si neustále stěžuje na nějaké zdravotní problémy. Je totiž tak trochu hypochondr. Vždy, když k němu přijedeme na návštěvu, ohromí nás nějakými novými příznaky: bolest hlavy až dozadu, píchání na prsou, nervová slabost, vynechávání tepu (musíme ho držet za ruku na zápěstí a sledovat, jak má nepravidelný puls), pálení žáhy (s mým bratrem se do krve pohádal o to, zda se pastilky proti pálení žáhy rozkoušou a spolknou nebo zda se cucají). U oběda nám barvitě líčí, jak trpí zácpou anebo naopak průjmem. Teta mu vždy jednou za čas zařídí pozorování v nemocnici, kde děda v prvních dnech září spokojeností, jak se mu sestry věnují, měří mu teplotu, tlak, odebírají krev,… aby byl pak po zbytek pobytu neuvěřitelně protivný, že ho to tam už nebaví a chce domů. Něco dělat.
Dědu totiž nutí nějaká neznámá síla k neustálé aktivitě. Vysazuje stromky (běda, když si nějaký soused pořídí nový stromek - děda si ho musí pořídit okamžitě taky, aby nebyl pozadu), pečuje o kytičky (kdysi pěstoval lány pestrobarevných kosatců, pak přešel na mečíky, dnes se na jaře chlubí nádhernými narcisy), seká trávu, stará se o svého pejska (kterého s oblibou stříká deodorantem, aby prý nesmrděl - jistě si dovedete představit, jak páchne potom).
Bohužel, někdy jeho aktivity hraničí s šílenstvím. Jako onehdy, když se přes výslovný zákaz mého táty (který si chtěl zjednat firmu) rozhodl, že poškozenou střechu na stodole opraví sám. Postavil si žebřík, vylezl po něm nahoru a dal se do díla. Náhle se pod ním žebřík skácel a děda sebou plácnul na zem. Na boku modřina a co horšího, v moči krev. Takže šel na pozorování do nemocnice. A jaká byla jeho první slova, když jsme za ním přišli na návštěvu? "V Baumaxu mají slevu na elektrickou pilu, ale zítra končí a mě nepustí domů. Tak mi ji kupte, jo?"
Slevy, to je dědova další oblíbená zábava. V reklamních letácích různých hypermarketů a supermarketů hledá, kde mají co levnějšího a pak vyráží autem do města a objíždí jednotlivé krámy. No, zatím jsme neměli to srdce mu říct, že za proježděný benzín dá víc, než kolik ušetří na těch slevách…. Nechceme ho připravit o tu radost, že něco pořídil o 50 haléřů levněji, než jinde. Levné nákupy ho pohltily tak, že si koupil u Vietnamců na trhu dva páry úplně stejných bot, jedny za 300,- Kč. Mají černou barvu a dost neurčitý tvar, dají se prý nosit v zimě i v létě. Děda na ně teď pěje ódy, jaký mají nadčasový design a jak jsou šikovné a už nám navrhl, že bychom si takové boty měli pořídit taky.
Děda se snaží být "in" i v hudbě. Můj bratr mu dal poslechnout jakési techno, samé bubny a dunění a dědovi se to zalíbilo. Když jsme pak zavítali na návštěvu, předváděl nám, co si od mého bratra nahrál na kazetu, a to při volume max. "Zeslab to", křičeli jsme mu do ucha. "Ale vždyť takhle to teprve vynikne!" zakřičel na nás zpátky. Sousedi si s ním asi užijou.
Děda se snaží jít s dobou, letos se mu ji dokonce podařilo předběhnout. To když si při změně zimního času na letní posunul hodiny hned dvakrát. V 11.00 hodin se dostavil k obědu a náramně se divil, že dáváme teprve vařit brambory. A přitom má na zdi dvoje hodiny! Když mu staré přestaly jít, dal mu táta nové. Děda kutil si ty staré opravil a šup s nimi zpátky na stěnu. Proč si je tam pověsil zpátky? Bylo mu líto je vyhodit. Proč tam má i ty nové? Prý dle nich kontroluje, jestli se ty staré nezpožďují nebo nepředchází.
A propos jídlo - dokud žila ještě babička, děda si na jídlo neustále stěžoval. Jednou bylo přesolené, jednou nedosolené, jeho "dobrým" zvykem bylo nechat na talíři jediné sousto s tím, že už nemůže. Stížnosti mu vydržely, i když chodil na obědy do místní mateřské školy - jídlo dětem téměř nesolili a nekořenili, takže si do něj bez ochutnání okamžitě dával tuny soli a pepře, aby to mělo ten správný říz. Až stravování v kulturním domě ho zocelilo. Teď si nestěžuje, ani když si vaří guláš z konzervy, naopak je hrdý na svou soběstačnost a vychvaluje si, jak jsou ty konzervy dobré. Zvládne uvařit i vajíčko, párky a čaj, i když minule si postavil varnou konvici na rozpálenou plotnu (no, alespoň jsme věděli, co mu pořídit k Vánocům).
Nedávno se chtěl z čaje přeorientovat na pití kakaa. Opatrně sondoval, jakže se to kakao vlastně připravuje. Když jsem mu řekla, že na tom nic není, že jen zamíchá kakao do mléka, jen vrtěl nevěřícně hlavou. Až za týden se přiznal, že už to zkoušel a ta břečka se nedala pít. Bodejť by ne, když namísto Granka koupil kakao na vaření.
Nejlepší historku jsme ale slyšeli od souseda Václava. Jednou si prý takhle vyjde na zahradu, která je hned vedle té naší. A najednou slyší tenké volání: "Vašíku, Vašíku!" Rozhlédne se, nikde nikdo. Ale hlásek stále volá: "Vašíku!" "No to jsem blázen," vrtí soused hlavou, "co to je?" "Vašíku, tady, nahoře!" Soused se koukne nahoru a na naší lípě vidí dědu. Sedí si tam na větvi a volá o pomoc. Chtěl uříznout větev a hádejte, co se stalo. Ano, ten zatracený žebřík mu opět vypověděl poslušnost.
Už jsme se smířili s tím, že dědu prostě nepředěláme a máme ho rádi takového, jaký je. I s tou jeho hypochondrií, hádavostí a tvrdohlavostí.