Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Únor 2010

For Jack

23. února 2010 v 8:41 | Katie |  Básničky
A promění se v obrovskou mouchu
z manéže Bolka Polívky
přeletí nad Kacířskými eseji
a ostrovem lhářů co se pomátli
doletí k Einsteinovi
který mu zahraje na housle
a řekne že podle Parmenida nebytí není
následkem čehož se z nesmyslu stane smysl
a můj mozek se rozstříkne pod tlakem
zbytečných informací
neboť i já jednou umřu
a bude mi jedno
že mě (ne)máš rád,


říjen 1993

Právě dnes

23. února 2010 v 8:28 | Katie |  Básničky
Právě dnes
hoří svíce více
a křídla ztracených holubic
padají z nebe jako slzy deště
ještě jednou
se na sebe usmějeme
a pak sbohem

Právě dnes
zavraždili v údolí zatracených
posledního anděla
a vlna hoře se vzedmula
špičky jejích jazyků
padají na zem jako slzy deště
ještě jednou
se políbíme na ústa
a pak sbohem.

říjen 1994

Kurtovi

23. února 2010 v 8:24 | Katie |  Básničky
Pole vlčích máků
jako cáry krve
z kříže na tebe hledí
slepé oči sebevrahů
místo šperků
dva černí havrani
místo ozdob
hejno hladových červů
v kaluži krve
válí se tvá naděje
a stokrát umírá


listopad 1994

bez názvu

23. února 2010 v 8:20 | Katie |  Básničky
Nenechávejte mě nikdy samotnou
bojím se přeludů stínů kouzel
bojím se světla a tmy
sama sebe, nevěry
bojím se že mi nevěříš
bojím se že ve mě doufáš
Nenechávejte mě nikdy samotnou
v místnosti plné deprese
červů a krys
strachu že zklamu
čekání
Nenechávejte mě nikdy samotnou
nikdy neodcházejte
bojím se že už se nevrátíš

leden 1995

Vám

23. února 2010 v 8:14 | Katie |  Básničky
Schizofrenní náklonnost
k oběma pólům
mě ničí
jsem obou
a ničí
jsem děvka
co pro lásku
se vydá všanc
vašim slovům
která mě bolestně hladí
mám duši hadí
a nejsem vám věrná
objímám váš stín když je slunce v nadhlavníku
a vaše slova díků
jsou pro mě jako jed
chci vás oba
a to hned!

1994

O upovídané princezně

10. února 2010 v 18:36 | Katie |  Bylo nebylo...
Kdysi dávno žila mocná čarodějka. V té době - ostatně stejně jako dnes - bylo na světě mnoho nepravostí. Lidé si záviděli, pomlouvali se, vyvyšovali se nad ostatní, byli líní. Čarodějce se to vůbec nelíbilo a tak se rozhodla, že se bude snažit svět zlepšit. Ale jak? Inu, začala trestat všechny, kdo byli závistiví, chamtiví, pyšní nebo líní. Doufala, že správný trest lidi napraví a většinou to tak bylo. Takový velký úkol by ale nezvládla sama a proto měla pomocníka - maličkého skřítka Všetečku, který lítal po světě a díval se, jak se lidí chovají. Měl náramně dobrý nos a všechny špatné vlastnosti dokázal hned vyčenichat.

Jednoho rána letěl skřítek Všetečka přes království, kde v sídelním městě na zámku žila se svými rodiči a čtyřmi sestrami princezna Karmínka. Byla ze všech svých sester nejmladší a všichni ji proto rozmazlovali a hýčkali, což se Karmínce moc líbilo. Měla velmi ráda společnost a také velmi ráda mluvila. Až příliš ráda. Karmínka dokázala mluvit bez přestání od časného rána, kdy se probudila, až do večera, kdy šla spát. Mluvila dokonce i při jídle s plnou pusou, přestože jí za to rodiče často hubovali a napomínali jí. Ale Karmínka jako když neslyší. Všechny, kteří s ní byli delší dobu, začínaly brnět uši a pan král, Karmínčin tatínek, si dával někdy do uší tajně špunty, aby měl chvíli klid. Karmínka sice nebyla zlá, ale svým mluvením dokázala natropit spoustu škod.

Když tedy Všetečka letěl tenkrát okolo královského zámku, začaly ho najednou brnět uši. To se mu nikdy předtím nestalo a tak se zarazil a přemýšlel, čím to asi může být. Čím blíže byl zámku, tím víc brnění cítil a tak si řekl, že se tam zaletí podívat a přijde té záhadě na kloub. Zaletěl do Karmínčina pokoje, tam, kde ho uši brněly úplně nejvíc. Byl právě čas vstávat a tak se Všetečka schoval za závěs a čekal, co se bude dít. Do pokoje vstoupila komorná Agátka a jemně princeznu probudila. Karmínka zazívala: "To už je ráno? Tak tedy dobré ráno, nebo snad špatné? Ani dnes nevím, jak jsem se vyspala. Nezdál se mi vůbec žádný sen, jen si to představ, žádný. Sestrám se vždycky nějaký sen zdá a mě ne. To není spravedlivé. Jednou se mé sestře Aurélii zdálo, že se líbá s podkoním Vinckem. No to si představ, s podkoním! Proč právě s ním? Včera jsem ho viděla jak se zamilovaně usmívá na dcerku našeho pana správce, Markétku. No ona je docela hezká, nezdá se ti? Byl by z nich moc krásný pár." Karmínka mluvila a mluvila a vůbec si nevšimla, že komorná Agátka tajně polyká slzičky. Měli se s hezkým podkoním rádi, slíbili si, že se vezmou, a teď od princezny slyší, že se jí točí za jinými! Nemohla samozřejmě vědět, že se Vincek sice včera opravdu zamilovaně usmíval, když kolem něho Markétka šla, ale že se vůbec neusmíval na ni! Myslel totiž v té chvíli na svou Agátku a usmíval se, když si vzpomněl, jak si spolu vyměnili hubičku.

Když byla princezna hotová s ranní toaletou, odešla za neustálého brebentění k snídani. Paní královna, její maminka, ráda připravovala marmelády a dnes měly princezny ochutnat její nový recept, marmeládu z višní se skořicí, cukrem a kapičkou jablkové šťávy. Aurélie, Josefína, Matylda i Kornélie, Karmínčiny starší sestry, už seděly u stolu a povídaly si s rodiči. Karmínka se posadila na židli a v půli slova přerušila svou sestru Josefínu, která právě něco vyprávěla: "Tak si představte, že dnes v noci se mi nezdál žádný sen. Je to nespravedlivé, Aurélie se klidně líbá s Vinckem a já nic." Paní královna pozdvihla obočí a chtěla se zeptat Aurélie, o jakém líbání to pro všechny rány Karmínka mluví. Ale Karmínka ji nepustila ke slovu. "Jaký nový recept jsi pro nás dnes mami přichystala? Ta marmeláda z pomerančů a mandarinek mi minule moc chutnala, i když Kornélie říkala, že by radši snědla krém na boty, to je ale švanda, že? Krém na boty!" Kornélie zrudla jako pivoňka a sklopila hlavu, zatímco její matka se na ni přísně podívala. Ale ani s ní si to nestačila vyjasnit, protože Karmínka probírala už další téma, včerejší projížďku na koních. Líčila, jak její sestra Matylda spadla z té nejklidnější kobylky přímo do bláta a vypadala jako nějaké strašidlo. Matylda, která nebyla nejlepší jezdkyní, i když se moc snažila, zčervenala až po kořínky vlasů. Moc se styděla, že z Bělinky spadla a nechtěla, aby o tom všichni věděli. A Karmínka už zase mluvila o něčem jiném. Než Všetečka s hlavou bolavou z tolika řečí odletěl, všiml si ještě posmutnělé Josefíny, která se marně pokoušela něco říct. Kamínka ji ke slovu nepustila.

Všetečka letěl za čarodějnicí a vrtěl hlavou: "Ta holka není zlá, to by můj nos cítil, ale ta její upovídanost …" Čarodějka vyslechla jeho vyprávění o Karmínce, chvíli přemýšlela a potom řekla: "Tak se na děvenku podíváme, myslím, že mám nápad, jak princezně to brebentění zatrhnout." Čarodějnice si vzala kotlík s vodou, postavila ho nad oheň, a když se voda začala vařit, přihodila dovnitř račí klepeto a bylinu Žvanilku upovídanou, pak natáhla nad kotlík ruce a pronesla zaklínadlo: "Vésti řeči to je věda - nestačí jen abeceda - račí řeč ti poznat dá - jak se správně mluvit má." Ve vodě to zabublalo a čarodějka se spokojeně usmála.

Následujícího rána se princezna probudila v růžové náladě a hned spustila: "érbod onár, ot mesj es send ěnsárk alapsyv!" Chtěla vlastně říci: "Dobré ráno! To jsem se dnes krásně vyspala!" Ale slova jí šla z pusy nějak divně. Princezna se zarazila: "Oc es ot es uonm ejěd? Oc ej ot? En, en!" Komorná Agátka na princeznu zírala s otevřenou pusou a pak běžela pro paní královnu a pana krále. Ti
hned přiběhli a ptali se Karmínky, co se jí stalo, že je Agátka tak vyplašená. " Oknimam! Uknítat! - Maminko! Tatínku!" vykřikla Karmínka, když je uviděla a začala ještě víc brečet. "Áj užůmen tivulm, etíšyls? - Já nemůžu mluvit, slyšíte?" chtěla říct. "Holčičko, co se ti to stalo? Proč mluvíš tak divně? Vůbec ti nerozumíme," bědovali Karmínčini rodiče. "Áj míven, etzomop im, mísorp!" plakala dál Karmínka. " Etelšop im orp arotkod!" Karmínka chtěla říct,že neví, co to s ní je, aby k ní poslali doktora, ale rodiče nerozuměli jedinému jejímu slovu. Pana krále však napadlo totéž a okamžitě si dal zavolat svého osobního lékaře.

Lékař se dostavil bez prodlení, vždyť se jednalo o nejrozmazlovanější královskou dcerku! Pečlivě Karmínku prohlédl, podíval se jí do krku, poklepal jí na koleno, změřil jí teplotu a pak zavrtěl hlavou: "Toto jsem jaktěživ neviděl, zřejmě se jedná o nějakou exotickou chorobu, ehm...nebyla vzácná princezna v poslední době v kontaktu s někým, kdo se vrátil z ciziny? Nejedla, ehm...třeba nějaké tropické ovoce?" Karmínka jen vrtěla hlavou a opakovala: "En, en". Pan doktor najednou zbystřil pozornost: "Počkat, zdá se mi, že slečna nejurozenější princezna mluví, ehm... mluví pozpátku! V tom případě by se mohlo jednat o takzvanou zpátečnickou chorobu, ano, říkal mi o ní jeden můj vážený kolega, který se zabývá vzácně se vyskytujícími poruchami, ehm..." "Ale co s tím, pane doktore, co s tím?" ptali se ho zoufalí Karmínčini rodiče. Karmínka se na něho podívala s nadějí v očích, která však pohasla při jeho dalších slovech: "Tato vzácná choroba, ehm....se jaksi nedá léčit." "Copak se s tím nedá vůbec nic dělat? To bude pozpátku mluvit už navždycky?" vyzvídali král s královnou. "Ehm, to nelze dopředu říci, že... někdy pacient dokáže sám tuto patálii překonat a uzdravit se, jak říkal můj kolega, ale někdy, ehm...." nechal lékař větu nedopovězenou. "Ela oc mám talěd?" vyhrkla Karmínka, "oc mám talěd?" "Totiž, pokud se pacient, v tomto případě samozřejmě pacientka, že, ehm... tady pokud se pacient snaží, může se naučit mluvit opět normálně, vyžaduje to však každodenní cvik a trpělivost. Princezna by musela přemýšlet nad každým slovem a než jej vysloví, musela by ho ehm... musela by ho převrátit a říci ho obráceně, tedy po našem správně, že... " Lékař Karmínku ani její rodiče mnoho nepotěšil, král dal proto zavolat další lékaře a apatykáře, dokonce i potulné mastičkáře, ale nikdo z nich nedokázal princezně pomoci.

Uběhl týden. Týden, ve kterém Karmínka poprvé v životě více přemýšlela než mluvila. Týden, ve kterém byla Karmínka ráda, že dokáže klopotně říci "Dobré ráno" namísto "Érbod onár". Týden, ve kterém ona poslouchala, co říkají druzí, namísto aby všichni poslouchali jen jí. A v tom týdnu Karmínka zjistila, že poslouchat druhé je vlastně zábavné. Zjistila, že Matyldu mrzí, že neumí dobře jezdit na koni a že jí bylo moc nepříjemné, když Karmínka prozradila rodičům, jak spadla. Zjistila, že Josefína chtěla říct rodičům moc pěknou historku a to, že jí Karmínka nepustila ke slovu, jí velmi rozzlobilo. Zjistila, že Agátka se trápí kvůli jejím slovům o Vinckovi. Uvědomila si zkrátka, jak nepříjemné její neustálé brebentění bylo a kolika lidem svým mluvením ublížila. A trápilo jí to.

Čarodějka Karmínku sledovala přes své kouzelné zrcadlo a pomyslela si, že už je Karmínka dost vytrestaná a že napříště už bude určitě mluvit s rozmyslem. A tak vyndala z kotlíku račí klepeto i Žvanilku a pronesla zaklínadlo: "Není třeba řeči račí - Karmínce ten týden stačí - bude mluvit jak se má - druhým také slovo dá". Jak to vyslovila, princezna mohla zase mluvit jako dřív. Mohla, ale nemluvila. Její dřívější brebentění bylo to tam. Mluvila jen když měla co říct, neprozrazovala tajemství jiných a neskákala nikomu do řeči. A když někdy měla pocit, že ji přemáhá stará upovídanost, řekla si sama pro sebe: "Jed is rozop, oknímraK, jed is rozop!"