Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Březen 2011

Zase trochu scrapu, samochvály i kritiky

3. března 2011 v 8:40 | Katie |  Tvoření
Scrapuju, sice méně než vloni, ale scrapuju. Akorát o tom přes své předsevzetí nepíšu. Dnes to alespoň částečně napravím.

Letos už na scrapbook.cz neprobíhá cts, neboli celoroční týmová soutěž. Ale týdenní podmínky se vyhlašují i tento rok. Tedy - vyhlašuju je já:-) Stále běží tradiční a osvědčené akce - challenge, diktát, po dvou měsících jsem začala vyvěšovat i měsíční sketch a Markéta N. momentálně rozběhla nové kolo tajného scrapliftu. Chtěla bych se všech akcí účastnit, ale prostě od začátku ledna nejsem ve scrapformě. Asi kombinace mírné depky z šedých zimních dnů, nachlazení, které mě vytrvale pronásleduje, únavy z práce, z dětí (je to vůbec možné? :-D) a z předchozího stachanovského scrapobdobí.

První challenge, kterou vyhlašovala Jíťa ještě loni a která končila začátkem ledna, jsem nedala, i když téma bylo široké a pěkné - rok 2010. Nějaké nápady sice byly, ale dost neurčité, takže jsem to nakonec vzdala. Vyhrála Ekulka, jejíž stránka se mi moc líbila. A ta zadání na leden 2011 zabalila do originálního kuchařského balíčku - podmínky, které měla stránka do challenge splňovat, uvedla jako jednotlivé ingredience receptu - proužkovaný papír, kousek stužky či provázku, alespoň 4 knoflíky, něco bílého, něco vystřiženého, otisk něčeho. Dávkování a další suroviny záležely na nás. Chytila jsem se receptu odzadu - otisk něčeho - hned mě napadly otisky nožiček mých dětí. Měsíc jsem chodila a čas od času si řekla, že bych měla něco spáchat. V den uzávěrky jsem Ekulce skypovala kvůli zadání týdenní podmínky, kterou jsem nemohla výjimečně vyhlásit, protože jsem jela na školení. A zmínila jsem se, že přemýšlím o stránce do challenge...Nakonec jsem se odhodlala a do hodiny měla základ hotový. Zbývalo přišít stuhu a vyřezat písmenka, což mi zabralo další hodinu (hlavně výběr fontu, nad tím vždycky strávím nejvíc času).



Vím, že je to trochu moc růžové, ale neměla jsem už ani jeden bílý či krémový podkladový papír. Kompozice je velmi jednoduchá, nic objevného, font jsem myslím nakonec vybrala dobře a kytičky s knoflíky a kapičkami - já to prostě mám ráda a hlavně stránka nevypadá tak holá. :-) Než jsem EKulce stránku poslala, psala, že jich má zatím něco přes deset. Nakonec se jich sešel rekordní počet 21 stránek, a vybírat z nich bylo pro mě zase těžké. Na prvním místě se umístila Gabreta, druhá byla stránka od Lenidla a třetí skončila Píďa.

Gabretě se scrapbookové vaření zalíbilo a tak zadala podmínky únorové challenge ve stejném duchu, tentokrát jsme měly vařit z těchto surovin: něco červeného, něco s puntíky, písmenkový papír a dochutit jsme měli něčím nescrapbookovým, co se vztahuje k jídlu. Tentokrát jsem představu neměla žádnou. Podmínky ve formě barev mě totiž dost limitují, nenapadne mě k nim většinou žádná fotka, musím stále dokola fotky procházet a přemýšlet, jak a co.... Den před uzávěrkou challenge jsem si už myslela, že stránku opět nedám. Byla neděle, já neměla vybranou ani fotku, ani nic jiného, pouze jsem si říkala, že mám pěkný červený papír s bílými puntíky, který by se na tuto challenge skvěle hodil. Pondělí mám v práci dlouhý den, domů se dostanu obvykle až před šestou. V pondělí jsem domů opravdu dorazila až v šest. Ale nějak jsem se hecla, vzala jsem fotku z mého dětství (rok 1980), kterou jsem nosila v peněžence a pustila se do toho. Puntíkovaný červený papír, který jsem měla jediný vybraný předem, jsem musela vyměnit za tlumenější červenou (fi. Rayher), ten původní jasný odstín by se k fotce prostě nehodil. Puntíky na nich jsou ale stejné :-) Písmenkový papír - sáhla jsem po prvním, co jsem našla, od firmy Graphic 45. A pak tu střihnout, tam utrhnout, zmačkat, narovnat, inkoustování a aby zmačkaný papír držel, přišít cikcak. Tři podmínky ze čtyř splněny, co dál? Už před tím, když jsem během měsíce přemýšlela, co z kuchyně by se dalo použít, koukala jsem kromě jiného na tuňákovou konzervu, měla pěkný otvíráček na víčku. Franta mi shodou okolností dělal těstovinový salát s tuňákem, takže jsem si otvírátko chtěla uzmout. Než jsem se ale nadála, prázdná konzerva byla v koši. Zatímco Franta ji po mé výčitce vytáhl ven, já rozdělala novou (více tuňáka, lepší chuť, a přece nedám na stránku něco z koše!) což u nás vyvolalo menší bouřku, neboť Franty se dotklo, že jsem nechtěla víčko z koše a navíc jsem urvala otvírátko dřív, než jsem novou konzervu řádně otevřela. Stránku jsem přes tato úskalí dokončila - dozdobila krajkami a kytičkami, posypala ji knoflíky a potiskala orazítkovaným okrajem skleničky a brčka (finta Gabrety). Pak jsem ji pod mizerným žárovkovým světlem nafotila, následnými úpravami v Zoneru se snažila upravit ji tak, aby podkladový papír nevypadal žlutý, ale krémově bílý, neboť takový je ve skutečnosti a nakonec poslala Gabretě. V 19.42 h., tedy necelou čtvrthodinu před uzávěrkou. No jo, prostě už jiná nebudu, termíny jsou od toho, aby se stíhaly na poslední chvíli :-) Brala jsem svou stránku spíše do počtu, neboť se mi nezdála výrazně lepší než jiné mé stránky, spíše takový můj vintage standard. No ale po vyhlášení výsledků přišlo příjemné překvapení - stránka se líbila a skončila na druhém místě! Tak mám moc velkou radost, i když se trochu stydím, že jsem si s ní nedala víc práce. Ale už jsem taková, všechno rychle, žádné velké zdržování...


Kytčky Prima Marketing, krajky z galanterie, knoflíky Buttons Galore (velký pack hnědých, můj poklad!), hnědá písmenka BG, písmenkové písmenko Stamperia, měděné brads AMerican Craft a nepostradatelný razítkovací polštářek Timeless Sepia (Marvy Uchida)

Jedu ve sladkém

3. března 2011 v 7:26 | Katie |  Tvoření
S většími i menšími úspěchy pokračuju ve svém dortovém vzdělávání.

Začátkem ledna jsem dle několika vzorových dortů na dortomanii vyrobila dort na oslavu Honzíkových 5.narozenin. Doteď jsme je slavili jen s babičkami a dědečky, ale protože Lucinka má velké narozeninové oslavy a bylo mi líto, že by Honzík přišel zkrátka, když je lednový, pozvala jsem k nám pár dětí ze školky, dle Hozíkova výběru. Honzova volba mi jen potvrdila mé tušení, že Honza je pěkný Casanova, protože kromě tří kluků si poručil i tři holčičky. Dvě z nich bohužel nemohly, takže přišla jen jedna jeho láska - Danielka. Oslavu jsem pojala jako pirátskou sešlost, na kterou jsem vyrobila tématické pozvánky (hnědý papír Fabriano, bílá čtrvtka potřená čajem, otrhané okraje oinkoustované Timeless sepia od Marvy Uchida, razítko kontinentu narychlo poslané Aktijkou a penízky různě pracně posehnané)



a připravila pro děti pár úkolů. Cílem celé akce bylo hledání pokladu - děti nejdřív musely najít v místnostech poschovávané peníze a za ně si ode mě koupit instrukce jak získat mapu. Než se jsem stačila peníze schovat, děti už nejdříve schované peníze začaly nacházet a já jejich nadšení musela krotit :-)
Pak na jednotlivých částech "ostrova" získávaly kousky mapy - v zimní zahradě, která se změnila na kruté moře, musely ulovit žraloky, kteří měli mapu vytetovanou na kůži (lov vyrobených papírových rybek s háčky, bambusové pruty vyrobil můj tatínek, kterého jsem zapojila). Vedle v malé tělocvičničce (na pobřeží) musely vylézt na žebřiny (palmu) a strhnout papírek zavěšený u stropu na provázku (dětem šlo strhávání daleko lépe a rychleji než mě věšení, kdy jsem se jednou rukou držela jako klíště a druhou se snažila kolíčkem připevnit na provázek papírky). Následovala cesta do nitra ostrova, kdy další části mapy musely získat zahnáním tygra z jeho pelechu (házení míčky do tlamy tygra, kterého jsem vyráběla rok předtím Lucince), pak dorazily k jeskyni (do obýváku), kde musely obehrát domorodce (mě) v kuličkách (tři hrnečky, jedna kostka, míchat, míchat, míchat..... děti měly postřeh skvělý a všem se povedlo najít kostku napoprvé ....ale možná je to tím, že já mám moc pomalé ruce...). V jeskyni (ložnička) musely všichni postupně sáhnout do hrnce se zbytky lidojedské snídaně (umělí pavouci, sliz s červy, umělé zuby a podobné lahůdky) a vytáhnout kousky, mapy, které se tam zatoulaly. U tohoto úkolu jsem nepočítala s tím, že sliz mapu znehodnotí, takže jsem kousky papíru musela narychlo vyndat a děti tahaly místo papírků peníze, za které mapu vyměnily. No a poslední úkol, podle značek na rubu papírků složit jednotlivé mapy dohromady - byly nastříhané na několik kusů. Mapa dohromady dávala fotku některého z pokojů, pak už jsem jen přečetla klíč (hádanky, kterými se vylučovaly jednotlivé obrázky na rubu map), až zbyla jen jedna mapa, ta pravá. V pokoji, který byl na této mapě, pak konečně měly najít poklad - dárek pro Honzíka, kterým byl tak trochu mimo téma velký Gormit. Musím sebekriticky přiznat, že úkoly byly až moc jednoduché a že v poslední fázi mě děti předběhly a Gormita našly v globusu na alkohol dříve, než vybraly správnou mapu.... ale myslím, že je to bavilo a já jsem se poučila na příště :-)

Pak přišlo na řadu sfoukávání dortu


Samotný dort jsem zapomněla vyfotit, stejně tak jako jsem nefotila ani průběh oslavy, protože koordinovat děti, plnit s nimi úkoly a ještě k tomu je fotit prostě nestíhám. Takže z celého odpoledne mám jen pár fotek dětí s dortem. S dortem jsem spokojená tak napůl, pirát vypadá dost podivně (moje první figurka z potahovací hmoty) a palmy jsou jako po vichřici, neboť jsem netušila, že listy musím po vykrojení tvaru nechat zatuhnout v lednici nebo v mrazáku, aby držely tvar, a hned jsem je rvala na párátko....a pak i s párátkem sundavala a položila, aby se mi dort vešel na výšku do lednice :-)

Koncem ledna nás pak čekala další oslava, a to o mnoho větší, protože můj tatínek slavil kulaté 60.narozeniny. Sice měl oslavu zajištěnou v jedné restauraci, ale pojala jsem nápad, že mu udělám dortík. Původně jsem chtěla upéct soudek piva, ale po studiu dortů - sudů nebo půllitrů piv jsem neměla vůbec jasno, jak by dort udržel tvar a jak by se řezal. Zamítla jsem i kulečníkový stůl, protože mě okouzlily dorty - ženská torza. Ani tento dortík nebyl v mém podání bez chyb, ale ty se naštěstí zakamuflovaly. Korpus jsem dělala ze tří plechů po 6 vejcích a ze dvou půlkoulí po 2 vejcích. Něco tmavé, něco světlé, aby dort byl na řezu zajímavější. Největší strach jsem měla z toho, zda namíchám dobrou tělovou barvu a jak vyválím proboha tak velký plát potahovky, abych mohla torzo potáhnout najednou. Se smartflexem a gelovými barvičkami od Wiltona ale šlo všechno (barvení i válení) samo. Vymyslela jsem Ameriku, když jsem vyvalovala na celofánu na kuchyňském stole a potahovku pak i na tom celofánu přenesla na dort (na fóru dortomanie jsem pak zjistila, že je to běžný postup). Chybička se vloudila v žlábku mezi prsy, kde jsem si nenechala dost potahovky a jak jsem vyhlazovala potahovku na prsou, tak mezi nimi se mi začala trhat. Spravila to kravata, která původně měla jít víc našikmo. Korpusy jsem si upekla den předem, ale krém i potahování dortu jsem musela udělat až v den D, protože tenhle dort by se mi teda do lednice opravdu nevešel. Byl v mírně nadživotní velikosti a na oslavě měl docela úspěch.


Design není z mé hlavy, opět je to "liftík" dortíků, které jsou v galerii dortomanie. Pečení tohoto dortíku si užil i Honzík, který mi velice nadšeně asistoval.

Úspěch prsou mi tak stoupl do hlavy, že když mi přišla pozvánka na oslavu 40.narozenin mých dvou kolegů, hned jsem měla v hlavě nápad na další dort. Po pečlivém bádání a vyhledávání právnických dortů padla volba na dva zákoníky na sobě. Kolega dělá trestní právo, kolegyně civilní, takže trestní řád a občanský soudní řád. Korpus byl nejmenší problém, v hranatém plechu se povedl skvěle. Obě knihy jsem ořízla, dala krém, pracně obarvila bílou potahovku na ten správný odstín šedé (ruce jsem potom měla od černé gelovky ještě čtyři dny špinavé, jako kdybych se ryla týden v hlíně). Pak jsem potáhla boky bílou, zbytek šedou, na silhouette vyřezala šablonku na písmenka, která byla nakonec na nic, písmenka jsem musela napsat od ruky párátkem. Bílá barva byla v pohodě, zlatou se mi nepodařilo vytvořit, smícháním práškové zlaté s alkoholem se z ní stala žlutá, která navíc vůbec nekryla. Asi to chtělo zlatou ve spreji, ale tu nemám (zatím ) . Pak jsem nechala oba zákoníky do druhého dne ztuhnout v lednici, protože dle diskuze na dortomanii by měly být dorty před "sesazením" řádně vychladlé, aby se dolní nebortil. Ráno jsem si přivstala, z připravené černé potahovky vyválela talár (bez fialového okraje, protože fialovou jsem prostě nedala, barva byla všelijaká) a ze zbytků tělové potahovky jsem ještě rychle vymodelovala jednu růžičku (šla překvapivě snadno) a číslice 40. Talár jsem jemně přehodila přes o.s.ř., který jsem nakonec dala nahoru, protože na trestním řádu se mi rozmázla písmenka. Navrch růžička, číslice a hotovo. Než jsem dojela do práce, trestní řád se začal hroutit. Další poučení, příště dám kolíky a platíčko. Ale i přes ty nedostatky, ke kterým se kromě zhroucení spodního dortu přidalo ještě protržení potahovky na hřbetě a mokvající zlatá písmenka a hrbolatý povrch (fakt nevím, jak se ostatním daří povrch dortu před potažením tak dokonale vyhladit!) a nešikovné spojení listů knih na hranách, se dort líbil. Aspoň to všichni tvrdili. A chutnal. Aspoň se celý snědl. Akorát jsem ještě po předání upozornila na to, že černý hadr přes dort má být talár a ne kaftan :-)


Daleko spokojenější jsem byla s přáníčky, která jsem vyrobila. Pro kolegu stylový oblek:


po otevření:


Inspiraci jsem čerpala z galerie scrapbook.com. Text přání se odkryje tak, že vesta s bílou košilí se otevře dolů. Použila jsem černý Fabriano papír, bílou čtvrtku, tyrkysovou širší lesklou stuhu z galanterie (nejvíce práce dalo ji naaranžovat), perleťový brads tuším od American Crafts, černé knoflíky z galanterky. Papír na vestu mi poslala jako dárek Danča, výrobce ani kolekci bohužel nevím.

Pro kolegyni veselou kabelčičku:


Insrirovala jsem se na polských stránkách http://i-lowe-scrap.blogspot.com, kde tvoří skvělá přáníčka. Použitý papír Crate paper - Olivia Grace, dále použité zelené kočičí oči, látková kytička a stuha z galanterie, kovový přívěšek Chatterbox (ze záložky alba, tuším) a kamínkový brads, zřejmě od American Craft.