Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Bylo nebylo...

Honzíkova pohádka

16. dubna 2010 v 20:56 | Katie
Dneska cestou z výtvarky, kam jsme s Honzíkem vyprovodili Lucinku, mi Honzík řekl pohádku, kterou v té chvíli vymyslel. Na čtyřletého caparta to nebylo vůbec špatné, měla příběh i pointu, dokonce použil i přímou řeč. Možná, že z něj jednou bude spisovatel...?

O třech rytířích
Byli jednou tři rytíři a žili v hradu. Jejich král pasoval dva na rytíře. A jednoho pasoval na sluhu. A jednu princeznu chtěl pasovat na služku.

- tady jsem mu skočila do řeči dotazem, jestli to byl zlý král, na což odvětil, že král nebyl zlý, jen prostě potřeboval někoho, kdo by mu sloužil :-)

Ale pak přišel jeden rytíř a řekl, že mu usekne hlavu. A král řekl: "mě nemůžeš odkrouhnout (autentické slovo, které synátor použil) hlavu, já mám taky meč." a sešel z trůnu a bojovali a vyhrál král. A všichni mu pak zatleskalli. Ale rytíř vstal a řekl: "Mě nemůžeš zabít, já jsem nesmrtelný" a zase bojovali a rytíř krále porazil a všichni mu zatleskali.

- tady se Honzík zarazil, a prohlásil, že král byl přece jenom zlý:-) -

A ten rytíř vysvobodil rytíře a princeznu a pasoval je na muže a ženu.  A pak žili všichni šťastně až do smrti.

Honzík skončil s vyprávěním a po mém chválení, jaký je šikovný a jaká to byla hezká pohádka, začal vypravovat z fleku další. Tu už nedokončil, protože jsme došli domů. Ale začínala nějak takto: Byli jednou tři rytíři a ti žili v hlubokém lese....

O upovídané princezně

10. února 2010 v 18:36 | Katie
Kdysi dávno žila mocná čarodějka. V té době - ostatně stejně jako dnes - bylo na světě mnoho nepravostí. Lidé si záviděli, pomlouvali se, vyvyšovali se nad ostatní, byli líní. Čarodějce se to vůbec nelíbilo a tak se rozhodla, že se bude snažit svět zlepšit. Ale jak? Inu, začala trestat všechny, kdo byli závistiví, chamtiví, pyšní nebo líní. Doufala, že správný trest lidi napraví a většinou to tak bylo. Takový velký úkol by ale nezvládla sama a proto měla pomocníka - maličkého skřítka Všetečku, který lítal po světě a díval se, jak se lidí chovají. Měl náramně dobrý nos a všechny špatné vlastnosti dokázal hned vyčenichat.

Jednoho rána letěl skřítek Všetečka přes království, kde v sídelním městě na zámku žila se svými rodiči a čtyřmi sestrami princezna Karmínka. Byla ze všech svých sester nejmladší a všichni ji proto rozmazlovali a hýčkali, což se Karmínce moc líbilo. Měla velmi ráda společnost a také velmi ráda mluvila. Až příliš ráda. Karmínka dokázala mluvit bez přestání od časného rána, kdy se probudila, až do večera, kdy šla spát. Mluvila dokonce i při jídle s plnou pusou, přestože jí za to rodiče často hubovali a napomínali jí. Ale Karmínka jako když neslyší. Všechny, kteří s ní byli delší dobu, začínaly brnět uši a pan král, Karmínčin tatínek, si dával někdy do uší tajně špunty, aby měl chvíli klid. Karmínka sice nebyla zlá, ale svým mluvením dokázala natropit spoustu škod.

Když tedy Všetečka letěl tenkrát okolo královského zámku, začaly ho najednou brnět uši. To se mu nikdy předtím nestalo a tak se zarazil a přemýšlel, čím to asi může být. Čím blíže byl zámku, tím víc brnění cítil a tak si řekl, že se tam zaletí podívat a přijde té záhadě na kloub. Zaletěl do Karmínčina pokoje, tam, kde ho uši brněly úplně nejvíc. Byl právě čas vstávat a tak se Všetečka schoval za závěs a čekal, co se bude dít. Do pokoje vstoupila komorná Agátka a jemně princeznu probudila. Karmínka zazívala: "To už je ráno? Tak tedy dobré ráno, nebo snad špatné? Ani dnes nevím, jak jsem se vyspala. Nezdál se mi vůbec žádný sen, jen si to představ, žádný. Sestrám se vždycky nějaký sen zdá a mě ne. To není spravedlivé. Jednou se mé sestře Aurélii zdálo, že se líbá s podkoním Vinckem. No to si představ, s podkoním! Proč právě s ním? Včera jsem ho viděla jak se zamilovaně usmívá na dcerku našeho pana správce, Markétku. No ona je docela hezká, nezdá se ti? Byl by z nich moc krásný pár." Karmínka mluvila a mluvila a vůbec si nevšimla, že komorná Agátka tajně polyká slzičky. Měli se s hezkým podkoním rádi, slíbili si, že se vezmou, a teď od princezny slyší, že se jí točí za jinými! Nemohla samozřejmě vědět, že se Vincek sice včera opravdu zamilovaně usmíval, když kolem něho Markétka šla, ale že se vůbec neusmíval na ni! Myslel totiž v té chvíli na svou Agátku a usmíval se, když si vzpomněl, jak si spolu vyměnili hubičku.

Když byla princezna hotová s ranní toaletou, odešla za neustálého brebentění k snídani. Paní královna, její maminka, ráda připravovala marmelády a dnes měly princezny ochutnat její nový recept, marmeládu z višní se skořicí, cukrem a kapičkou jablkové šťávy. Aurélie, Josefína, Matylda i Kornélie, Karmínčiny starší sestry, už seděly u stolu a povídaly si s rodiči. Karmínka se posadila na židli a v půli slova přerušila svou sestru Josefínu, která právě něco vyprávěla: "Tak si představte, že dnes v noci se mi nezdál žádný sen. Je to nespravedlivé, Aurélie se klidně líbá s Vinckem a já nic." Paní královna pozdvihla obočí a chtěla se zeptat Aurélie, o jakém líbání to pro všechny rány Karmínka mluví. Ale Karmínka ji nepustila ke slovu. "Jaký nový recept jsi pro nás dnes mami přichystala? Ta marmeláda z pomerančů a mandarinek mi minule moc chutnala, i když Kornélie říkala, že by radši snědla krém na boty, to je ale švanda, že? Krém na boty!" Kornélie zrudla jako pivoňka a sklopila hlavu, zatímco její matka se na ni přísně podívala. Ale ani s ní si to nestačila vyjasnit, protože Karmínka probírala už další téma, včerejší projížďku na koních. Líčila, jak její sestra Matylda spadla z té nejklidnější kobylky přímo do bláta a vypadala jako nějaké strašidlo. Matylda, která nebyla nejlepší jezdkyní, i když se moc snažila, zčervenala až po kořínky vlasů. Moc se styděla, že z Bělinky spadla a nechtěla, aby o tom všichni věděli. A Karmínka už zase mluvila o něčem jiném. Než Všetečka s hlavou bolavou z tolika řečí odletěl, všiml si ještě posmutnělé Josefíny, která se marně pokoušela něco říct. Kamínka ji ke slovu nepustila.

Všetečka letěl za čarodějnicí a vrtěl hlavou: "Ta holka není zlá, to by můj nos cítil, ale ta její upovídanost …" Čarodějka vyslechla jeho vyprávění o Karmínce, chvíli přemýšlela a potom řekla: "Tak se na děvenku podíváme, myslím, že mám nápad, jak princezně to brebentění zatrhnout." Čarodějnice si vzala kotlík s vodou, postavila ho nad oheň, a když se voda začala vařit, přihodila dovnitř račí klepeto a bylinu Žvanilku upovídanou, pak natáhla nad kotlík ruce a pronesla zaklínadlo: "Vésti řeči to je věda - nestačí jen abeceda - račí řeč ti poznat dá - jak se správně mluvit má." Ve vodě to zabublalo a čarodějka se spokojeně usmála.

Následujícího rána se princezna probudila v růžové náladě a hned spustila: "érbod onár, ot mesj es send ěnsárk alapsyv!" Chtěla vlastně říci: "Dobré ráno! To jsem se dnes krásně vyspala!" Ale slova jí šla z pusy nějak divně. Princezna se zarazila: "Oc es ot es uonm ejěd? Oc ej ot? En, en!" Komorná Agátka na princeznu zírala s otevřenou pusou a pak běžela pro paní královnu a pana krále. Ti
hned přiběhli a ptali se Karmínky, co se jí stalo, že je Agátka tak vyplašená. " Oknimam! Uknítat! - Maminko! Tatínku!" vykřikla Karmínka, když je uviděla a začala ještě víc brečet. "Áj užůmen tivulm, etíšyls? - Já nemůžu mluvit, slyšíte?" chtěla říct. "Holčičko, co se ti to stalo? Proč mluvíš tak divně? Vůbec ti nerozumíme," bědovali Karmínčini rodiče. "Áj míven, etzomop im, mísorp!" plakala dál Karmínka. " Etelšop im orp arotkod!" Karmínka chtěla říct,že neví, co to s ní je, aby k ní poslali doktora, ale rodiče nerozuměli jedinému jejímu slovu. Pana krále však napadlo totéž a okamžitě si dal zavolat svého osobního lékaře.

Lékař se dostavil bez prodlení, vždyť se jednalo o nejrozmazlovanější královskou dcerku! Pečlivě Karmínku prohlédl, podíval se jí do krku, poklepal jí na koleno, změřil jí teplotu a pak zavrtěl hlavou: "Toto jsem jaktěživ neviděl, zřejmě se jedná o nějakou exotickou chorobu, ehm...nebyla vzácná princezna v poslední době v kontaktu s někým, kdo se vrátil z ciziny? Nejedla, ehm...třeba nějaké tropické ovoce?" Karmínka jen vrtěla hlavou a opakovala: "En, en". Pan doktor najednou zbystřil pozornost: "Počkat, zdá se mi, že slečna nejurozenější princezna mluví, ehm... mluví pozpátku! V tom případě by se mohlo jednat o takzvanou zpátečnickou chorobu, ano, říkal mi o ní jeden můj vážený kolega, který se zabývá vzácně se vyskytujícími poruchami, ehm..." "Ale co s tím, pane doktore, co s tím?" ptali se ho zoufalí Karmínčini rodiče. Karmínka se na něho podívala s nadějí v očích, která však pohasla při jeho dalších slovech: "Tato vzácná choroba, ehm....se jaksi nedá léčit." "Copak se s tím nedá vůbec nic dělat? To bude pozpátku mluvit už navždycky?" vyzvídali král s královnou. "Ehm, to nelze dopředu říci, že... někdy pacient dokáže sám tuto patálii překonat a uzdravit se, jak říkal můj kolega, ale někdy, ehm...." nechal lékař větu nedopovězenou. "Ela oc mám talěd?" vyhrkla Karmínka, "oc mám talěd?" "Totiž, pokud se pacient, v tomto případě samozřejmě pacientka, že, ehm... tady pokud se pacient snaží, může se naučit mluvit opět normálně, vyžaduje to však každodenní cvik a trpělivost. Princezna by musela přemýšlet nad každým slovem a než jej vysloví, musela by ho ehm... musela by ho převrátit a říci ho obráceně, tedy po našem správně, že... " Lékař Karmínku ani její rodiče mnoho nepotěšil, král dal proto zavolat další lékaře a apatykáře, dokonce i potulné mastičkáře, ale nikdo z nich nedokázal princezně pomoci.

Uběhl týden. Týden, ve kterém Karmínka poprvé v životě více přemýšlela než mluvila. Týden, ve kterém byla Karmínka ráda, že dokáže klopotně říci "Dobré ráno" namísto "Érbod onár". Týden, ve kterém ona poslouchala, co říkají druzí, namísto aby všichni poslouchali jen jí. A v tom týdnu Karmínka zjistila, že poslouchat druhé je vlastně zábavné. Zjistila, že Matyldu mrzí, že neumí dobře jezdit na koni a že jí bylo moc nepříjemné, když Karmínka prozradila rodičům, jak spadla. Zjistila, že Josefína chtěla říct rodičům moc pěknou historku a to, že jí Karmínka nepustila ke slovu, jí velmi rozzlobilo. Zjistila, že Agátka se trápí kvůli jejím slovům o Vinckovi. Uvědomila si zkrátka, jak nepříjemné její neustálé brebentění bylo a kolika lidem svým mluvením ublížila. A trápilo jí to.

Čarodějka Karmínku sledovala přes své kouzelné zrcadlo a pomyslela si, že už je Karmínka dost vytrestaná a že napříště už bude určitě mluvit s rozmyslem. A tak vyndala z kotlíku račí klepeto i Žvanilku a pronesla zaklínadlo: "Není třeba řeči račí - Karmínce ten týden stačí - bude mluvit jak se má - druhým také slovo dá". Jak to vyslovila, princezna mohla zase mluvit jako dřív. Mohla, ale nemluvila. Její dřívější brebentění bylo to tam. Mluvila jen když měla co říct, neprozrazovala tajemství jiných a neskákala nikomu do řeči. A když někdy měla pocit, že ji přemáhá stará upovídanost, řekla si sama pro sebe: "Jed is rozop, oknímraK, jed is rozop!"


O pejskovi a kočičce

16. prosince 2008 v 22:39 | Katie

Byl jednou jeden pejsek a jedna kočička. Bydleli spolu v malém domečku. Pejsek rád jedl. Rád si hověl na posteli. A měl rád kočičku. Kočička taky ráda jedla. Ráda dováděla a běhala. A měla ráda pejska, i když ho občas škádlívala.
Jednou povídá kočička pejskovi:"Ty, pejsku, pojď se mnou na procházku, venku je tak hezky." Pejsek si zrovna chtěl po obědě trochu schrupnout, ale co by pro kočičku neudělal. Vzal si svoje nové kalhoty a vyrazili ven. Kočička se protáhla plotem a trochu škodolibě se zeptala pejska: "Pejsku, že to nedokážeš?" Pejsek na to: "Když budu chtít, dokážu, ale nechci. Chodí se brankou, ne plotem". Ale kočička nedala pokoj:"Jo, jo, to říkáš, jen protože ty se tudy neprotáhneš. Jak pořád ležíš, narostlo ti bříško!" Pejska to rozzlobilo:"Já že mám bříško? Já se protáhnu, kudy budu chtít, koukej!" A začal se protahovat plotem jako předtím kočička. Jenže…
Jenže pejskovi opravdu trochu narostlo bříško a tak prostrčil hlavu a přední tlapky, ale dál to nešlo. Kočička se smála:"Pejsku, bříško tě nepustí dál, radši se vrať!" Ale pejskovi to nešlo ani zpátky. Zkoušel to znovu a znovu, dopředu i dozadu, ale nic. Kočičku přešel smích. "Pejsku, pejsku, co budeme dělat? Musíš zadržet dech a zkusit se protáhnout, podívej se na mě, jak to dělám" Pejskovi nepomohl ani zadržený dech a ani kočička, která ho zkoušela nejdřív zezadu a potom i zepředu popostrčit. "Nemám dost síly, abych pejska prostrčila," řekla si kočička, "půjdu pro pomoc k ovečce."
"Ovečko, ovečko,"volala kočička na svoji kamarádku, která právě spásala zeleňoučkou travičku, "můj pejsek uvízl v plotě a nemůže tam ani zpátky. Co mám dělat? Zkoušela jsem mu pomoct, ale nemám na to dost síly". Ovečka zvedla hlavu a zabečela: "Řekni si mému manželovi, beranovi, ten má síly dost. Vytlačí pejska z plotu co by dup."
Kočička se s panem beranem vrátila k pejskovi, který byl stále uvězněný v plotě. "Pejsku, přišla tvoje záchrana! Zavři oči a počítej do pěti!" křičela na pejska kočička. Beran si stoupl za pejska, couvl a pak se rozeběhl. Sklonil hlavu a DUC! Vrazil pejskovi do zadečku. Pejsek proletěl plotem jako dělová koule. "Auvajauva", hořekoval a držel se za zadeček, " to byla ale rána!" "Promiň," zabečel beran, "ale jinak to nešlo." A odešel ke své ovečce.
Kočička pejska utěšovala:"To nic, pejsku, za chvíli to přestane, uvidíš." Pak se ale podívala pejskovi na zadeček a vykřikla:"Pejsku, tvoje nové kalhoty!" Jak pejsek letěl plotem, kalhoty se mu roztrhly. "Tak to vidíš, kočičko, to je z toho, jak si mě pořád dobíráš. Teď mě bolí zadeček a ještě mám zničené svoje nové kalhoty," litoval se pejsek. Kočička se omlouvala: "Pejsku, promiň, nevěděla jsem, že to takhle skončí. Víš co? Já ti ty kalhoty zašiju a pak tě namažu, aby to tak nebolelo. A celý den budeš ležet na bříšku a já ti budu vyprávět pohádky.Jen už se na mě nezlob"
Pejsek se na kočičku usmál:" Vždyť já už se nezlobím, a o čem bude první pohádka?"

O malé čarodějnici Karolínce

16. prosince 2008 v 22:38 | Katie


Byla jednou jedna čarodějnice, která moc nevyrostla. A taky neuměla vůbec kouzlit a čarovat, protože nechodila do školy. Žila si spokojeně ve své chaloupce, ale jednoho dne si řekla dost. A vydala se do světa. Svázala si raneček s jídlem, vzala si trochu peněz a vyrazila. Chtěla najít nějakého čaroděje nebo kouzelnici, kteří by ji zasvětili do světa čar a magie. Bloudila světem, jídlo i peníze už jí pomalu docházely, ale žádný učitel kouzel se neobjevil. Karolínka se rozhodla, že si zkusí najít práci, vydělá trochu peněz a pak půjde zase dál. V nejbližší vesnici se zastavila a ptala se lidí, jestli neví o práci. "I jakpak by ne, tamhle na kopci stojí statek, hospodaří v něm pan Martin. Ten pořád potřebuje někoho k ruce", poradila jí jedna stará babička. A opravdu. Hospodář Martin zrovna sháněl někoho, kdo by se staral o krávy. Karolínka nikdy krávu ani neviděla, ale Martin jí všechno vysvětlil - jak má kravičky vyhnat na pastvu, jak je má podojit a podestlat jim, a Karolínka se to zakrátko naučila. Každé ráno vyháněla kravičky na louku, kde jim zpívala a myslela přitom na Martina. Protože se do něj zamilovala a přála si, aby ji pozval k muzice. I Martinovi se malá Karolínka líbila, ale měl moc práce a taky se bál, že když ji pozve na tancovačku, že mu řekne ne. A tak okolo sebe ti dva chodili a pokukovali po sobě, ale že se mají rádi si neřekli.

Jednoho dne se ale všechno změnilo. Karolínka ráno jako obvykle vyháněla kravičky na pastvu, ale ony si to místo na louku zamířily přímo k Temnému lesu, před kterým Karolínku Martin varoval. "Kdo tam jednou vkročí, toho už lidské oko nezahlédne", řekl jí tenkrát. Karolínka na kravičky volala, domlouvala jim, prosila je, ale jedna z nich - Bělka - přesto do Temného lesa vběhla. Karolínka byla nešťastná. "Martin mě vyžene, že jsem neuhlídala kravičky", říkala si zoufale. A tak sehnala zbytek stáda domů a vydala se do Temného lesa pro ztracenou Bělku.

V temném lese bylo ticho a příšeří. Karolínka si statečně klestila cestu houštím a kapradinami. Celý týden šla, nohy už měla celé rozedrané od maliní a ostružin, byla unavená, měla hlad i žízeň. Už nedoufala, že Bělku najde a pomalu ztrácela naději i na to, že se z lesa vymotá živá ona sama. Sedmého dne ale přišla na zelenou mýtinku, kde stála malá chaloupka - a světe div se, u ní se pásla ztracená Bělka. Karolínka se zaradovala a chtěla jít hned s Bělkou zpátky na statek. Ale vtom se otevřely dveře a v nich stál mocný kouzelník Dobrodějník. "Vítej u mě, Karolínko," oslovil malou čarodějnici, "už na tebe dlouho čekám". Karolínka vykulila oči: "Ty mě znáš? Kdo jsi a proč na mě čekáš?" ptala se nedočkavě. "Jsem Dobrodějník, mistr magie a kouzel a mým úkolem je naučit tě čarovat. V tvé knize osudu je psáno, že jen ty můžeš přemoci zlou čarodějnici Černimůru, která sužuje tento kraj i les. A její moc se každým dnem rozpíná dál a dál" řekl smutně kouzelník. "Řekni, zůstaneš u mě, abych tě mohl naučit všechno potřebné?" Karolínka se moc nerozmýšlela: "Jestli je to tak, ráda zůstanu a budu tvou žačkou".

Celý rok bydlela Karolínka u kouzelníka. Za tu dobu se naučila všechna zaklínadla, obranná kouzla proti temným čarám, zvládla připravit léčivé i škodlivé lektvary, Dobrodějník ji naučil létat na koštěti i uzdravovat nemocné. Po roce se s ní Dobrodějník rozloučil: "Naučil jsem tě vše, co jsem mohl. Byla jsi dobrou žačkou já věřím, že až přijde čas, Černimůru porazíš. Jen jedno ti chci ještě říct - naučil jsem tě všechno, kromě toho největšího a nejmocnějšího kouzla na světě. Na něj ale musíš přijít sama." Karolínka se chtěla zeptat, co je to za kouzlo, ale v tu chvíli čaroděj zavřel dveře a jeho chaloupka i s ním zmizela. Na mýtince zůstala jen Karolínka s Bělkou, která se pokojně pásla. "Co mám teď dělat?" pomyslela si Karolínka, "jak najdu tu Černimůru, a co je to za nejmocnější kouzlo, které mě Dobrodějník nemohl naučit?" Pak se podívala na Bělku a řekla jí: "Nejdřív tě odvedu na statek k Martinovi a pak uvidím, co dál". Cesta z lesa Karolínce netrvala ani den, k večeru už hnala kravičku do vrat statku. Ale co to? Statek se zdál posmutnělý, nikdo si nezpíval jako obvykle, všude bylo ticho. Na její pozdravení lidé odvraceli tváře, až ve stáji jí podkoní vyprávěl, jaké se před rokem stalo neštěstí. Měli tu pasačku krav a jejich hospodář Martin se do ní zakoukal. Když zjistil, že odešla do Temného lesa pro ztracenou kravku, vydal se za ní a od té doby nikdo jí ani hospodáře neviděl. Karolínka se polekala: "Martin šel kvůli mně do Temného lesa a nevrátil se! Jistě ho potkalo něco zlého, ale třeba je ještě naživu. Musím ho jít hledat, snad ho najdu a pomohu mu". I když se už snášel soumrak, Karolínka si ani neodpočinula a rozeběhla se zpátky do Temného lesa.

Les se jí zdál ještě hrozivější než poprvé. Trnité křoví jí nechtělo pustit dál, chytalo jí za sukni, zakopávala o pařezy, které se jí samy stavěly do cesty. Chtěla se poradit s Dobrodějníkem, ale nenašla ani mýtinku, kde stávala jeho chaloupka. Celý měsíc bloudila křížem krážem lesem, všude volala Martina. Marně. Až jednoho dne konečně zahlédla mezi černými ježatými stromy dům. Byl celý černý, bez oken a Karolínce se při pohledu na něj svíralo srdce úzkostí. Dodala si ale odvahy a šla blíž. Klepala na dveře, ale nikdo neotevíral. Bylo slyšet jen sténání a kvílení. Karolínka dveře otevřela a ocitla se ve velkém sále. Uprostřed sálu stál dlouhý stůl osvětlený černou svící, u kterého byla jedna židle. Kromě pavoučích sítí byl v místnosti už jen krb a v něm se nad ohněm v kotlíku vařily jedovaté byliny. A ještě schody tam byly, ty vedly dolů. Karolínka poznala, že je v domě zlé Černimůry a srdce jí tiše šeptalo, že Martin je blízko. Karolínka sestoupila po schodech do podzemí, kde byla spousta zamřížovaných dveří. Černimůra tady věznila lidi, které pochytala v lese a dělala si z nich své otroky. Karolínka otevírala brány jejich vězení, navracela jim zdraví, ztracené namáhavou prací pro Černimůru, pro každého vykouzlila sklenici vody a chleba, aby se nasytili. Když otevřela poslední dveře, stál v nich Martin. Karolínka ho v první chvíli ani nemohla poznat, z urostlého silného mladíka se stal shrbený slabý muž. "Karolínko, jsi to ty?" vzdychl, když ji uviděl a Karolínce se zalily oči slzami. Rychle dala Martinovi ruku na čelo a Martin se začal uzdravovat. I když musel mít hlad a žízeň, nevšiml si podávaného jídla ani vody, naléhavě Karolínce stiskl ruce a prosil ji: "Karolínko, rychle odejdi a už se sem nevracej. Cožpak nevíš, že tu bydlí zlá Černimůra? My všichni jsme v její moci. Nemůžeme utéct. Mnohokrát jsme se o to pokoušeli, ale proti jejím kouzlům nic nezmůžeme. Odejdi, než se Černimůra vrátí, prosím tě o to." Karolínka zavrtěla rozhodně hlavou: "Přišla jsem pro tebe, Martine, a bez tebe nikam nepůjdu." Martin se na ni smutně zadíval: "Karolínko, odejdi, jen myšlenka na tebe mě tady držela při životě, jestli ti Černimůra ublíží, umřu, protože tě miluju." Karolínka nestačila odpovědět, protože v tu chvíli se venku strhla silná bouře, otevřely se dveře a do domu přilétla jako vítr Černimůra. "Kde jsi, Karolínko, cítím, že jsi mě přišla navštívit, tak se ukaž!" volala krákoravým hlasem. Karolínka se rozeběhla ke schodům a než na ně vstoupila, otočila se k ostatním: "Všichni zůstaňte tady nebo vás Černimůra promění na kámen. Já si to s ní vyřídím sama."

"Tak to ty mě máš porazit?" zasmála se Černimůra pohrdavě, když se Karolínka objevila před ní. "Taková malá hubená holka, která ke kouzlení sotva přičichla?" a jen to Černimůra dořekla, seslala na Karolínku zlé kouzlo. Karolínka ale byla připravená a kouzlo mávnutím ruky odrazila. Mezi oběma kouzelnicemi se rozpoutal lítý boj. Vzduchem létaly jako blesky namodralá, červená i zelená světla kouzel, Černimůra křičela zaklínadla, proti kterým Karolínka rychle šeptala protikouzla. Když Černimůra viděla, že Karolínku kouzly nepřemůže, sedla na koště a řítila se přímo na malou čarodějnici, svoje ostré dlouhé nehty napřažené jako tesáky. Karolínka taktak uhnula a už tu byla Černimůra znova. Popadla Karolínku za vlasy a začala ji krakat a škrábat, až Karolínce vytryskla krev. Karolínka se ale Černimůře vysmekla a praštila jí pěstí do nosu. Černimůra úder nečekala a tak spadla z koštěte jako hruška. Karolínka už napřahovala ruku, aby vyřkla znehybňující kouzlo a Černimůru jím spoutala, když se od schodů ozval Martinův výkřik: "Karolínko!" Karolínka se otočila a Černimůra její nepozornosti využila. Rychle se zvedla ze země a vyslala na Martina smrtící kouzlo. Karolínka ho už nestačila odvrátit, a tak mohla jen přihlížet, jak Martin padá k zemi, celý bledý. Rychle si k němu klekla a dala si jeho hlavu do klína. Věděla, že když už kouzlo na Martina jedou padlo, nedá se ničím zlomit. Martin namáhavě dýchal a tiskl jí ruku. Karolínka si nevšímala Černimůry, která se vítězoslavně smála a připravovala se k poslednímu útoku proti Karolínce: "Martine, ty nesmíš zemřít, nesmíš, protože tě miluju. Radši bych umřela místo tebe, lásko". A po tváři jí skanula slza. Jak slza dopadla na Martinovu tvář, stal se zázrak. Zlé smrtící kouzlo z Martina spadlo a obrátilo se přímo proti Černimůře. Jen co se jí dotklo, Černimůra se rozpadla na tisíc kousků. V té chvíli se v sále objevila okna, kterými začaly dovnitř proudit sluneční paprsky. Zvenku bylo slyšet zpěv ptáků a namísto ježatých černých stromů se rozvoněly smrky a borovice. Lidé vyšli z podzemí a děkovali Karolínce za záchranu.

Karolínka s Martinem se se všemi rozloučili a zamířili domů, na statek. Drželi se za ruce, tiskli se k sobě a tu a tam si vyměnili políbení. Teď už Karolínka věděla, že největším a nejmocnějším kouzlem na světě je láska. A ta jejich vydržela navěky věků.

O sněhové víle

16. prosince 2008 v 22:37 | Katie

Byl večer před Štědrým dnem. Malý Honzík se smutně díval z okna svého pokoje na dvorek, pokrytý šedavou trávou a blátem. Honzík byl smutný, protože nikde nebyla ani vločka sněhu a on tak moc toužil po bílých vánocích! Maminka mu vyprávěla o sněhové víle, která jezdí ve svém kočáře a cestou sype sníh. Ale letos se sněhová víla
ještě neukázala. "Prosím, prosím, přijeď, vílo", prosil ji Honzík v duchu, když usínal v teplé postýlce.

Tu noc se Honzíkovi zdál zvláštní sen. Hledal v něm sněhovou vílu. Ptal se všech lidí, které potkal, ale nikdo o ní nevěděl. Až stará babička mu poradila, kde by ji našel: "Ach Honzíku, sněhovou vílu vězní na svém hradě zlý čaroděj Bláťák, kterého se všichni bojí." "A kde je ten hrad? Já vílu zachráním, já se Bláťáka nebojím." "Jeho hrad leží v podzemí, kde nesvítí slunce, je tam tma a prý ho hlídá velký drak, který nikoho nepustí dovnitř ani ven. Kdo se tam odvážil, toho už nikdy nikdo nespatřil."

Honzík se ale nezalekl a vydal se na cestu. Sestoupil hluboko do podzemí a světlem, které mu svítilo na cestu, byla jeho naděje, že nalezne a vysvobodí sněhovou vílu. Nohy se Honzíkovi bořily do hlubokého bahna, ale on šel dál a dál, až přišel k podzemnímu hradu zlého čaroděje. U vchodu seděl drak a šlehal z huby oheň. "Proč jsi přišel, človíčku?" zeptal se zvědavě Honzíka. "Přišel jsem si pro sněhovou vílu," odvětil Honzík, "pusť mě dovnitř". Drak se zasmál, až se mu od nozder vznesl obláček dýmu. Dovnitř tě pustím, jen jestli uhodneš mou hádanku. Jestli neuhodneš, dám si tě k večeři." V Honzíkovi byla malá dušička, ale nakonec statečně prohlásil:"Jak zní tvá hádanka?" Drak odpověděl: "Řekni mi, co je nejsmutnější na světě a můžeš jít dál" Honzík přemýšlel, dlouho přemýšlel a pak si najednou vzpomněl, jak mu maminka vždycky říkala, že když ho něco trápí a pláče, je tou nejsmutnější maminkou na světě. Proto nakonec drakovi řekl: "Nejsmutnější na světě jsou dětské slzy a trápení.". "Máš pravdu", odpověděl drak, znovu vyfoukl obláček kouře a otevřel Honzíkovi bránu vedoucí do hradu.

Honzík vešel do obrovského sálu. Procházel pokoji - všechny byly prázdné. Až nakonec došel k zavřeným dveřím. Pokoušel se je otevřít, ale dveře byly zamčené. "Chtěl bych dovnitř" řekl Honzík nahlas. Dveře promluvily lidskou řečí:" Pustíme tě dovnitř, když nám správně odpovíš na naši otázku. Jestli odpovíš špatně, na místě zkameníš a budeš u nás stát jako socha." "Jaká je ta otázka?" zeptal se Honzík, i když se moc bál, že nebude znát správnou odpověď. "Řekni nám, co je na světě nejkrásnější." Honzík si dal hlavu do dlaní. "Co by mohlo být na světě nejkrásnější?"přemýšlel. Už už chtěl říct, že nejkrásnější na světě je červené autíčko, o které si napsal Ježíškovi, ale najednou si vzpomněl, jak mu tatínek vždycky říkal, že nejkrásnější je, když se oni - tatínek, maminka a Honzík mají rádi a jsou spolu. Proto nakonec dveřím odpověděl: "Nejkrásnější na světě je láska a to, když jsou lidé, kteří se mají rádi, spolu." Dveře se usmály. "Ano, to je správná odpověď, můžeš jít dál."

Honzík vstoupil do pokoje. Uprostřed něho stála zamřížovaná klec a v ní uplakaná sněhová víla. "Honzíku, tys mě přišel zachránit!"zvolala, když uviděla Honzíka. "Ano, vílo, přišel jsem si pro tebe" Sotva to Honzík dořekl, objevil se čaroděj Bláťák. "Hahaha, tak ty si myslíš, že vílu vysvobodíš? Uvidíme. Aby byla víla volná, musel bys otevřít její vězení. Ale máš na to jenom jednu jedinou minutu. Jestli klec neotevřeš, zůstaneš tady navždy i s vílou." Honzík se znovu podíval na vílino vězení. Mříže byly pevné a blízko u sebe, nedalo se jimi prolézt ani je ohnout. Ať se Honzík díval jak se díval, nikde neviděl žádný zámek, který by mohl otevřít. "Jak jenom mám vílu dostat z jejího vězení?" pomyslel si zoufale Honzík. Minuta už téměř uplynula a Honzík byl stále bezradnější, když v duchu uslyšel hlas svých rodičů, kteří mu vždycky říkali, že slušnost mu otevře všechny dveře a že když člověk věří a doufá, všechno se nakonec povede. Do Honzíka vstoupila nová naděje. "Prosím, vězení, pusť sněhovou vílu na svobodu, bez sněhu nejsou vánoce opravdovými vánocemi" poprosil Honzík mříže. Mříže zmizely a s nimi zmizel i čaroděj a jeho hrad.

Honzík spokojeně spal, oddychoval ve své postýlce a sněhová víla zatím projížděla se svým kočárem zemí a všude rozhazovala plné hrsti sněhu. Když se Honzík toho Štědrého dne probudil, hned utíkal k oknu a podíval se skrz záclony ven. Pak radostně zatleskal rukama. Všude kam dohlédl, ležela tlustá bílá peřina. Vánoční dárek od sněhové víly.

Pohádky pro zvědavé štěňátko 5.

16. prosince 2008 v 22:35 | Katie


Jak se zvířátka učila číst a psát

Tlapička často doprovázela svou malou paní, Aničku, do školy a ze školy. Šla vzorně vedle ní a držela jí v zubech tašku, zatímco Anička Tlapičce vyprávěla, jak se píšou písmenka, kolik je 2+3 a co všechno jim paní učitelka vyprávěla o kytičkách a zvířátkách. Tlapička pozorně poslouchala a brzy se naučila číst a psát i počítat. "Čtení a psaní je tak úžasné, " myslela si Tlapička, "můžu si psát s kamarády psaníčka nebo si přečíst nějakou pohádku v knížce! A když umím počítat, vím, jestli jsou na dvorku všechna kuřátka tety Pipky, i kolik vajíček slepičky snesly a dokonce můžu spočítat i kolik pusinek mi maminka dá na dobrou noc." A Tlapička se rozhodla, že všechno, co umí, naučí i své kamarády ze statku.

Nejdříve šla za Ocáskem, Čumáčkem a Ouškem, třemi prasátkovými bratry. Pak navštívila na poli zajíčka Ušáčka. Řekla i koníkovi Bleskovi, kravičce Boubelce, ovečce Bělince a kozlíkovi Trkálkovi. Nezapomněla ani na malé kachničky a kuřátka. Nakonec zašla za kočičkou Lízou. Všichni se moc těšili, až se naučí číst, psát a počítat, jen kočička Líza ohrnovala nos: "Proč by se kočička měla naučit počítat? Já nepotřebuju vědět, kolik jsem ulovila myší, vždycky jich ulovím dost na to, aby mě pochválili. A čtení, psaní? K čemu to je dobré? Ostatní ať se učí, já se budu radši vyhřívat na sluníčku."

Tlapička začala své kamarády učit abecedu. Každý den se všichni žáci sešli u Tlapičky, která psala písmenka do písku a přitom vysvětlovala - "Nejdříve se naučíme písmenko A. Je první v abecedě a vypadá jako stříška přeškrtnutá čárkou. Vidíte?" A vyvedla krásné A. "Od písmenka A začíná třeba jméno Anička," pokračovala a pak se zeptala kamarádů, jestli znají další slova na A. "Auto!" vykřikl kozlík Trkálek. "Autobus!" zařehtal koník Blesk. "Motorka?" píplo jedno z kuřátek a ostatní se rozesmáli. "Kdepak, Zobáčku," zavrtěla hlavou Tlapička, "motorka začíná od písmenka M, to se budeme učit později." Pak začala všechna zvířátka trénovat psaní písmenka A. Nejdříve jim to vůbec nešlo, ale za několik dní už to všichni uměli na jedničku s hvězdičkou. Tlapička jim vyprávěla, že písmenko S je zakroucené jako žížala, písmenko B asi hodně jedlo, protože má dvě bříška a písmenko I zase nejedlo vůbec, protože je to jen jedna hubená čárka. Všichni společně vymýšleli slova, která začínají na jednotlivá písmenka a pak trénovali psaní i čtení. Jen kočička Líza se vždycky místo učení rozvalila na sluníčku a spala. Tlapička byla dobrá učitelka a tak zvířátka brzy uměla napsat všechna písmenka abecedy, složit z nich slova a ze slov zase věty a taky se naučila číst.

Blížily se Tlapiččiny narozeniny. Tlapička všem svým přátelům napsala pozvánku na oslavu a tajně jim ji doručila do jejich pelíšků. Všechna zvířátka si pozvánku přečetla a začala pro Tlapičku chystat dárek. Až na kočičku Lízu. Když našla ve svém pelíšku obálku s pozvánkou, myslela si, že je to papír na broušení drápků. Z pozvánky zbyly jen cáry, které skončily v koši.

V sobotu se kočička Líza procházela po dvorku a najednou uviděla kravičku Boubelku, jak míří k Tlapičce a něco s sebou nese. "Ahoj Boubelko, už zase máte vyučování?" zeptala se. " Ale kdepak, dnes přece slaví Tlapička narozeniny, jdu na oslavu a nesu jí dárek, pohádku, kterou jsem pro ni sama napsala." "Narozeniny?" opakovala zaskočená kočička. "No jistě že narozeniny," ozvala se ovečka Bělinka, která k nim právě došla. "Mě Tlapička také pozvala, mám pro ni básničku, vymýšlela jsem ji s maminkou." Kočičce Líze bylo do pláče, zvlášť když uviděla, jak na oslavu míří i kozlík Trkálek, koník Blesk a všichni ostatní. "Všechny vás pozvala, jen mě ne, asi se mnou už nekamarádí," natahovala. "Ale jdi," těšila jí ovečka, "proč by s tebou nekamarádila, třeba se jen tvoje pozvánka někam zatoulala." "Pozvánka? Co je to?" zajímala se Líza. Když jí Boubelka s Bělinkou vysvětlily, že Tlapička pro všechny napsala pozvánku, Líza si vzpomněla na papírek, o který si nedávno brousila drápky. "Ale to ne! Já svou pozvánku zničila, nevěděla jsem, co to je, neumím číst…" bědovala. "No tak vidíš, že na tebe Tlapička nezapomněla, pojď na oslavu s námi" ozvala se Boubelka. "Ale já nemám pro Tlapičku žádný dárek," vyčítala si Líza. "Tlapičce to nebude vadit, uvidíš" uklidňovala ji Bělinka, "jen pojď." Líza si ulízla kožíšek a následovala ostatní. Všichni Tlapičce přáli k narozeninám a dávali jí dárky, které pro ni měli. "Tlapičko, moc mě to mrzí, ale nemám pro tebe žádný dárek, vlastně jsem vůbec nevěděla, že slavíš narozeniny, protože jsem neuměla přečíst tvou pozvánku" omlouvala se kočička. "Moc tě prosím, naučíš mě také číst a psát jako ostatní? Budu se snažit, budu opravdu pilná žákyně," slibovala Líza. Tlapička se na ni usmála:"Jsem ráda, že jsi přišla, Lízo a to, že se chceš naučit číst a psát je pro mě ten nejhezčí dárek, jaký jsi mi mohla dát."

Oslava narozenin se povedla a zvířátka večer odcházela domů celá rozdováděná. Tlapička si znovu prohlížela všechny dárky, které dostala. Každé zvířátko pro Tlapičku vymyslelo nějakou pohádku nebo pro ni složilo básničku. Tlapička si je chtěla hned přečíst, ale maminka řekla:"Už je pozdě, Tlapičko, pohádky a básničky ti nikam neutečou, budeš si hezky číst každý den jednu před spaním." "A můžu začít už dneska, mami?" zeptala se Tlapička.. Maminka přikývla a Tlapička sáhla po jednom z dárků. Byla to říkanková hádanka od kuřátek:

"Pípající kulička
Co má žlutá peříčka
Však se jednou vybarví
Po mámě či tátovi
Jestlipak ví Tlapička
Co skrývají vajíčka?"

"Mami, to je určitě kuřátko, vylíhne se z vajíčka, je žluté a pípá a když vyroste, je z něho slepička nebo kohout."hádala Tlapička. "Máš pravdu, miláčku," usmála se maminka, "ale teď už vážně spinkej…."

Pohádky pro zvědavé štěňátko (4)

3. října 2008 v 19:41 | Katie
Byl podzim. Stromům na statku, dříve zeleným, se krásně vybarvilo listí. Některé lístečky se krásně červenaly, jiné byly žluté a další zase rezavé. Tlapička pobíhala po zahradě hromadami spadaných listů a zvědavě do nich strkala čumáček, jako by listy měly nějaké tajemství, které by mohla odhalit. Pod listím byla ale schovaná jen tráva. A přece jen…

Tlapička najednou zaslechla dva tiché hlásky. "Stejně je moje krásnější!" pištěl jeden a druhý mu bojovně odpovídal:"Ne, ne, moje je hezčí než tvoje!" Tlapička se podívala blíž. Pod jedním z listů uviděla dvě malé berušky. Obě měly sedm černých teček, jinak byly červené a moc moc rozzlobené. Už to vypadalo, že se snad začnou prát, když na ně Tlapička varovně zavrčela:"No tak, to se dělá? Takové krásné berunky a tak ošklivě se hádají. Koukejte toho nechat!" Berušky zdvihly překvapeně hlavičky a podívaly se na Tlapičku. Už to vypadalo, že je po hádce, když si jedna z berušek začala stěžovat:"Já bych se nehádala, ale ona říkala, že její je hezčí než moje a to není pravda." Druhá do toho vpadla: "Je to pravda." A už byly zase v sobě. "Povídám dost!" štěkla Tlapička a pak se zeptala berušek:"Proč se vlastně hádáte? Co má být hezčí?" "No přece pohádka, moje je hezčí" odpověděla nafoukaně druhá z berušek. První začala plakat:"Není a není". Tlapička se zamyslela a pak štěkla:"Víte co, teď mi hezky jedna po druhé řeknete ty vaše pohádky a já vás rozsoudím. Já pohádkám rozumím, moje maminka mi pohádky vypráví každý den před spaním. A začneš ty - " kývla na druhou berušku. Beruška spustila.


Proč mají berušky sedm teček
Kdysi dávno neměly berušky sedm teček, kdepak. Každá dostala při narození jen jednu jedinou. A musela dávat dobrý pozor, aby ji neztratila, protože jinou by jí paní Příroda už nedala. Tehdy se v jedné beruščí rodině narodila malinká berunka. Měla sedm sourozenců - tři sestřičky a čtyři bratříčky. Tahle malá beruška byla pěkné číslo. Už od malinka pořád dováděla a dělala samé lumpárny. A tak se stalo, že jednoho dne spadla do vody (i když jí maminka přísně nakazovala, že se k vodě nesmí ani přiblížit, protože je to pro berušky moc nebezpečné) a tečka jí uplavala. Beruška vylezla celá mokrá z vody ven a začala se shánět po své tečce. Když zjistila, že je pryč, strašně se rozbrečela a domů šla celá nešťastná. Maminka jí, to se ví, vyhubovala, co to zase prováděla, ale i jí bylo berušky líto, že je bez tečky. A tak všichni - maminka, tatínek i všech sedm sourozenců berušky - šli její tečku hledat. Ale nenašli ji. Beruška moc plakala, že je ošklivá a že už vlastně ani není beruška. V noci když usnula, vešla do jejího pokoje její nejstarší sestra a dala berušce na krovku svou tečku. Jen co odešla, vešel k berušce její nejstarší bratříček a i on jí dal tajně svou tečku. Postupně přišli všichni beruščini sourozenci a všichni jí dali svou tečku na krovky. Když se beruška ráno probudila, s úžasem zjistila, že má sedm krásných černých teček. "Jak je to možné?" myslela si a šla na snídani. Její sourozenci už pili sladkou šťávu ze svých hrníčků. Když se na ně beruška podívala, hrklo v ní - všichni byli bez tečky. Rázem pochopila, že její bratříčci a sestřičky jí svou tečku dali a tak zatímco ona teď má teček sedm, její sourozenci nemají žádnou. Ale byl to dar a beruška jim proto tečky nemohla vrátit. Naštěstí mocná paní Příroda viděla všechno, co se stalo a moc ji dojalo, jak sourozenci malé berušce darovali svou jedinou tečku. A proto se rozhodla, že je i všechny ostatní berušky odmění. Mávla kouzelným proutkem a rázem měly všechny berušky na svém červeném kabátku sedm velkých černých teček. A ty jim už zůstaly napořád.


"Hm, to je opravdu krásná pohádka," přikývla spokojeně Tlapička a vybídla první berušku, aby začala vyprávět.

Proč mají berušky sedm teček
Berušky opravdu neměly sedm teček na svých šatičkách vždycky. Ne, ne. Původně jim paní Příroda nedělila jen jednu tečku. A berušky dávaly dobrý pozor, aby ji neztratily. Ale pak se jednoho krásného dne narodila velice zapomětlivá a nepořádná beruška. Co se s ní její maminka natrápila, stále jí říkala, ať po sobě uklízí, nebo že pak nic nenajde, ale všechno bylo marné. Beruška si po sobě nikdy neuklidila, věci odhazovala tam, kde jí odpadly od ruky a všude své věci zapomínala. Jednoho dne chtěla vyzkoušet, jak bude vypadat bez své tečky. Opatrně si ji sundala a šla se proletět. Za chvíli jí to ale bez tečky přestalo bavit. Chtěla se pro tečku vrátit, ale úplně zapomněla, kde ji nechala. Beruška se rozplakala. Co teď bude dělat? Ptala se všech zvířátek, které potkala, jestli její tečku někde neviděli. Motýli, broučci ani včely ale o její tečce nic nevěděli. Dokonce ani všetečné mouchy netušily, kde beruška svou tečku zapomněla. Pak beruška uviděla pejska, který se proháněl po louce. " Pejsku, prosím tě, neviděl jsi někde moji černou tečku?" ptala se ho se slzami na krajíčku a ukazovala dozadu na prázdné místo na svých šatičkách. Pejskovi bylo berušky líto, ale ani on její tečku neviděl. "A nemohl bys ji vyčmuchat? Pejsci přece mají dobrý čich, určitě to půjde," zkoušela to beruška. Ale pejsek nevěděl, jak její tečka voní a proto jí nemohl vyčuchat. Beruška se rozplakala. Kdyby jen nebyla tak nepořádná, kdyby jen poslouchala maminku! Pejsek se nad beruškou slitoval, vzal jí na záda a vydal se s ní tečku hledat. Hledali po celé louce, ale nenašli. Už se stmívalo, když přišli až na samý konec louky, kde začínal les. Docela se báli, zvlášť když se blízko nich ozvalo tajuplné houkání. Nebylo to naštěstí žádné strašidlo, ale moudrá paní sova. "Dobrý den, paní sovo, neviděla jste někde moji tečku?" zeptala se jí beruška. "Tvoji tečku jsem neviděla," zahoukala sova, "ale vím, kde bys mohla jednu tečku dostat. Nedaleko odtud bydlí pan malíř a ten umí malovat krásné tečky, když mu řekneš, určitě ti jednu na šatičky namaluje." Beruška byla přešťastná a hned se s pejskem rozeběhla k panu malíři. Pan malíř měl právě štětec namočený do černé barvy, protože maloval bouřkové mraky. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se mu u nohou pejsek a kolem hlavy mu začal poletovat nějaký brouček. Vypadal jako beruška, ale neměl žádnou tečku a vytrvale se otáčel k malíři zády. "Že ona to je beruška a chce namalovat ztracenou tečku", dovtípil se malíř. A tak vzal štětec a začal malovat. Jednu, tečku, druhou, třetí,…až jich namaloval rovných sedm. Teprve pak se malíři zdálo, že jich má beruška tak akorát. "Víš ty co, já namaluji tečky i tobě", obrátil se na pejska. Paní Příroda pobaveně sledovala, jak malíř dělá její práci a protože se jí nové beruščiny šatičky moc líbily, rozhodla se, že od té doby budou mít všechny berušky sedm teček namísto jedné jediné. A tečky, co měl na kožíšku pejsek? Paní Příroda mu je nechala. A za odměnu, že byl na berušku tak hodný a pomáhal jí hledat ztracenou tečku, se i všichni jeho potomci narodili s černými tečkami.


Když beruška skončila, Tlapička začala její pohádku chválit:" I tvoje pohádka je moc krásná, zvlášť se mi líbilo, jak ten pejsek pomáhal berušce tečku hledat." "Ale která pohádka je hezčí?" vykřikly naráz obě berušky. "To se přece nedá říct, " odpověděla jim káravě Tlapička, "všechny pohádky jsou nejkrásnější a proto se také dětem vyprávějí. Přestaňte se už dohadovat a podejte si ruce." Berušky se na sebe podívaly a pak si podaly ruku na usmířenou. Byly spokojené, že obě jejich pohádky jsou nejkrásnější. A Tlapička? Ta byla také spokojená, vždyť se dnes dozvěděla dvě nové krásné pohádky.

Pohádky pro zvědavé štěňátko (2)

3. října 2008 v 19:39 | Katie
Jednoho letního dne se Tlapička procházela po zahradě. Najednou uviděla na záhonku zelí hnědé chlupaté zvířátko s dlouhýma ušima. Vypadalo trochu jako králíčci, co bydleli v králíkárně, ale ti byli bílí a černí a taky bílí s černými skvrnami a hlavně - neměli tak dlouhatááánské uši. Tlapička se zvědavě rozeběhla za zvířátkem, ale to ji zpozorovalo a rychle utíkalo pryč. "Počkej, počkej přece!" volala Tlapička a běžela za ním. Ale zvířátko nečekalo, protáhlo se mezi laťkami v plotě a metelilo si to na pole. A Tlapička za ním. Maminka jí sice zakázala chodit za plot, ale Tlapička přece za plot nešla, ona za něj běžela. Tak moc chtěla zjistit, co je zvířátko zač. Ale zvířátko jakoby si hrálo na honěnou. Vždycky když se Tlapička přiblížila, odběhlo o kousek dál. "Tak počkej, já už nemůžu!" volala udýchaně Tlapička a sedla si do zeleného obilí. Zvířátko se zastavilo opodál a opatrně pejska pozorovalo. "Já jsem štěňátko a jmenuji se Tlapička. Bydlím s maminkou na statku" svěřovala se Tlapička. Chlupatá kulička si konečně dodala odvahy a vypískla: "Já jsem zajíček a říkají mi Ušáček. Bydlím s maminkou a tatínkem tady v poli. Maminka říkala, že nemám na statek chodit, ale když to zelí vypadalo tak krááásně" Tlapička si povzdychla: "Mě zase maminka zakázala chodit za plot. Prý bych se mohla ztratit." Zajíček se usmál a řekl:" Tady v poli? To my zajíčci se v poli nikdy neztratíme. A víš proč?" Tlapička přemýšlela, ale pak musela přiznat, že to neví. "No protože máme dlouhé uši!" rozesmál se zajíček. Tlapička udiveně kroutila hlavou - kvůli dlouhým uším se zajíčci nemohou ztratit v obilí? Copak jsou ty jejich uši kouzelné? Ušáček viděl, že to Tlapičce vůbec nejde do hlavy a tak začal vyprávět…

Jak zajíci k dlouhým uším přišli

Kdysi dávno žila v obilném poli jedna zaječí rodina. Máma, táta a jejich deset malých zajíčků. Všichni byli opravdu roztomilí, měli heboučkou hnědou srst, krásná malá ouška, bělavý ocásek, černý čumáček a bystrá očička. Všichni, až na toho nejmenšího zajíčka. I on měl hebkou hnědou srst, bělavý ocásek, černý čumáček a bystrá očička, ale ty uši, ty uši! Vůbec nebyly malé. Byly větší než on sám a trčely mu nahoru jako dva stožáry. A jak si ho kvůli těm uším jeho bratříčci a sestřičky dobírali! Neřekli mu jinak než ušáku nebo ušáčku. Zajíčka to moc trápilo, tak rád by měl malé uši jako jeho sourozenci! Ale ať dělal co chtěl, uši zůstávaly pořád stejně dlouhé.

Jednoho dne se malí zajíčci vydali na průzkumnou cestu v obilí. Maminka jim sice říkala, aby nechodili daleko, ale copak děti někdy poslechnou, co jim rodiče říkají? I malí zajíčci byli neposlechové a tak zašli tak daleko, až nevěděli, kde jsou. Ztratili se. "Co teď budeme dělat?" bědovali všichni. Zkoušeli maminku s tatínkem zavolat, ale jejich slabé hlásky tlumené vysokým obilím nemohl nikdo slyšet. Najednou dostal ušatý zajíček nápad: "Maminka s tatínkem určitě brzy zjistí, že jsme pryč a začnou nás hledat. Když se postavím na zadní a vystrčím uši, budu vyšší než obilí a maminka s tatínkem mě uvidí." A hned se postavil na zadní nohy, co nejvíc se vytáhl nahoru a vztyčil svoje dlouhé uši. Netrvalo dlouho a rodiče malé zajíčky podle vystrčených uší opravdu našli. Tak moc se jim ulevilo, že jsou všichni v pořádku! Vždyť je mohla vyčuchat liška nebo je mohl zahlédnout z výšky sokol! Malý zajíček je díky svým dlouhým uším a důvtipu všechny zachránil!

Ušáčkovi se už kvůli uším nikdo neposmíval. Naopak - všichni je chtěli mít tak báječně dlouhé, jako on. A protože si to přáli opravdu hodně a upřímně, moudrá paní Příroda jim jejich přání splnila. Příští rok na jaře se všem zaječím maminkám narodily děti s dlouhatááánskýma ušima. Od těch dob mají všichni zajíci dlouhé uši a nemohou se v poli ztratit. A malého hrdinu Ušáčka si připomínají panáčkováním.

"Ušáčku, co tam vyvádíš?" ozvalo se najednou a vedle zajíčka se objevila jeho maminka. "My si jenom povídáme, mami" odvětil Ušáček, "to je moje kamarádka Tlapička, štěňátko." Maminka zavrtěla hlavou - kdo to jakživ slyšel, aby se zajíci a psi kamarádili? Nahlas ale řekla: "Už je pozdě, Ušáčku, musíme ještě na návštěvu k tetě Rychlonožce. A ty jdi taky domů," obrátila se k Tlapičce, "tvoje maminka tě jistě shání." Tlapička se chvíli rozhlížela a pak se smutně přiznala: "Když….když já … já nevím kudy" A málem se rozplakala. Ach ty děti, jsou všechny stejné, pomyslela si paní zaječice a odvedla Tlapičku na kraj pole. Odtud Tlapička uviděla statek i maminku, která na ni už čekala u plotu. "Ach jo," povzdychla si Tlapička, "snad se maminka přestane zlobit, když jí povím tu pohádku o dlouhých zaječích uších" a vydala se za maminkou.

Pohádky pro zvědavé štěňátko (1)

3. října 2008 v 19:38 | Katie
Na jednom velkém statku žila psí maminka Ťapka a její psí miminko Tlapička. Když se Tlapička narodila, byla takové malé bezmocné klubíčko, pořád se jenom tulila k mamince, pila od ní mlíčko a spala. Ale jak rostla, začala se zajímat o všechno kolem sebe. "Maminko," ptala se často, co je to za zvířátka tamhle?" A maminka jí odpovídala:"To jsou kočičky, Tlapičko", nebo:"To jsou slepičky s kuřátky". Tlapička se nejdřív všechno dozvídala od své maminky, ale brzy povyrostla natolik, že už se mohla sama vydávat na malé procházky po statku. Každého souseda vždycky pěkně pozdravila, protože maminka jí řekla, že se to tak dělá. A pak si začala se sousedy povídat: "Já jsem Tlapička, štěňátko, a kdo jsi ty?"

Jednoho dne si vyšla k chlívku, kde bydlela tři prasátka s maminkou a tatínkem. "Ahoj, já jsem Tlapička…" "Štěňátko, my víme" smála se selátka. "My jsme prasátka - já se jmenuji Ocásek, to je Čumáček a nejmenší bratříček se jmenuje Ouško. Pojď si s námi hrát!" Tlapička si celé odpoledne hrála s prasátky v chlívku. Skákali v bahně, váleli sudy, hráli na slepou bábu. Pak už maminka volala prasátka, aby šla domů. "Pojď s námi," zvala prasátka Tlapičku na návštěvu. "Maminka bude mít radost" "Myslíte? Spíš mi vynadá, podívejte, jak všichni vypadáme…" Tlapička už nebyla bílá a prasátka už neměla krásnou růžovou barvu. Všichni čtyři byli od hlavy k patě šediví od bláta. "Kdepak, maminka se nebude zlobit, vždyť bahno milují všechna prasátka, i naše maminka!" "Ale vždyť jste měli tak hezkou růžovou barvu, a teď jste šedí."namítala Tlapička. "Horší by bylo, kdybychom byli modří nebo fialoví" neztrácela prasátka dobrou náladu. "Anebo zelení, jako v té pohádce…" ozvala se prasečí maminka, která jejich rozhovor poslouchala. "Jé, mami, že k nám může jít Tlapička na návštěvu?" volal Čumáček. "A mami, řekneš nám tu pohádku?" žadonil Ocásek. Prasečí maminka se usmála. Pozvala Tlapičku dál, usadila děti na slámu a začala vyprávět…

Pohádka o zeleném prasátku

Byl kdysi kdesi jeden chlívek a v něm žila paní prasátková s panem prasátkem. Moc si přáli miminko a jejich přání se jim mělo brzy splnit. Paní prasátková totiž jednoho dne zjistila, že takové jedno malinkaté miminko nosí v bříšku. Ona i pan prasátko byli moc a moc šťastní a chtěli pro svoje miminko jen to nejlepší. Paní prasátková se rozhodla, že bude jíst jen zelený salát a kapustičku, protože v ní je nejvíc vitamínů. A tak zatímco pan prasátko jedl vařené brambory se šrotem a řepu, paní prasátková si dopřávala salátek a kapustu.

Konečně přišel den, kdy se jim narodilo malé prasátko. Bylo krásné, mělo roztomilý čumáček, čtyři nožičky, dvě ouška a ocásek. Ale přece jen na něm bylo něco divného - bylo celé zelené. Paní prasátková s panem prasátkem se zděsili - co budou dělat? Snad to malému nezůstane? A taky - co tomu řeknou sousedi?

"To je určitě z toho salátu, co jsi jedla" řekl vyčítavě pan prasátko paní prasátkové. Od té chvíle paní prasátková salát jíst přestala. Vlastně jí ani moc nechutnal. Začala jíst zase brambory, šrot a řepu a stejné jídlo dávali i malému zelenému prasátku. A světe div se - prasátko začalo růžovět a brzy bylo úplně stejně růžové jako ostatní malá prasátka. Jen na oušku mu zůstala úplně malá zelená skvrnka…

"Jé, to byla ale hezká pohádka" řekla Tlapička. "A nedáš si s námi trochu brambor?"zvala prasečí maminka štěňátko na jídlo. "Ale já přece brambory nejím," odpověděla se Tlapička, "já piju od maminky mlíčko a taky mi dávají masíčko. A stejně už musím domů, aby se na mě maminka nezlobila." Tlapička se rozloučila se svými novými kamarády i s jejich maminkou a pospíchala domů. Večer než usnula, mamince vyprávěla pohádku o zeleném prasátku.

Jak sněhová královna potrestala sněhuláky

22. července 2008 v 21:33 | Katie
Lidé si myslí, že sněhová královna je zlá a nemilosrdná, ale není to pravda, to si vymyslel Hans Christian Andersen. Ve skutečnosti je sněhová královna laskavá, má hodné srdce a je spravedlivá. A jak to vím? No tak poslouchejte…
Kdysi dávno se lidé a sněhuláci kamarádili. Lidé sněhuláka postavili, dali mu mrkev místo nosu, uhlí, aby viděl a hrnec na hlavu a sněhulák pak s nimi dováděl ve sněhu, vozil je na saních a dělal pro ně zmrzlinu.
Až jednou jeden malý chlapeček postavil svého prvního sněhuláka. Dal si na něm moc záležet, udělal dvě velikánské koule - tělo a hlavu sněhuláka, přinesl si dlouhatánskou mrkev na sněhulákův nos a kulaťoučké uhlíky, aby to sněhulákovi slušelo. Dokonce mu přinesl nejen hrnec na hlavu (vzal ten největší, který maminka měla), ale věnoval mu i svoji šálu kolem krku. Když byl sněhulák hotový, chlapeček si s ním chtěl hrát. Ale sněhulák? "Nech mě, ty prcku, nebo mě ušpiníš, nevidíš, jak jsem krásně bílý?" peskoval chlapečka. "Ale já bych tě nezamazal, opravdu", sliboval chlapeček. "Prosím, pojď si se mnou hrát, postavil jsem tě, abych měl nějakého kamaráda", měl chlapeček slzičky na krajíčku. "Já nejsem na hraní", odvětil sněhulák, "běž a už mě neotravuj". Chlapeček šel s pláčem domů.
Vítr severák, který to viděl, všechno pověděl sněhové královně. Nemohla ani uvěřit, že by se některý sněhulák mohl takhle chovat! Okamžitě se vydala na inspekci. Proměnila se v malou holčičku, oblečenou jen do odraných šatů a šla za sněhulákem. Předtím ještě rozpoutala plískanici, vítr fičel, všude poletoval sníh a byl velký mráz.
Když přišla ke sněhulákovi, pěkně ho pozdravila a poprosila: "Dobrý den, pane sněhuláku, zabloudila jsem a nevím, kudy se dostanu do vesnice". Sněhulák se zasmál: "No to máš tedy smůlu, děvenko, já ti to nepovím." Sněhová královna to zkusila znovu: "Sněhuláčku, prosím tě, mám strašný hlad, nedal bys mi svoji mrkvičku? Přinesu ti za ni ještě delší." "Neříkej mi sněhuláčku, ty prtě jedno!" rozčílil se sněhulák. "A na mrkvičku zapomeň, nevidíš, jak mi sluší?" prohlížel se samolibě. "Opravdu, moc ti sluší, asi ji nemůžeš postrádat," řekla holčička, "ale uhlíky bys mi snad mohl půjčit, je mi velká zima, rozdělala bych si oheň, abych se zahřála, prosím tě!" "Co tě to napadlo? Žádné uhlíky ti nedám, jsou moje" prohlásil sněhulák. Holčička to zkusila naposledy: "Sněhuláku, prosím, prosím, můžu si půjčit alespoň hrnec a šálu, schovala bych se před tou plískanicí, už jsem skoro modrá zimou a tobě zima nevadí!" "Zima mě nevadí, ale malé otravné holky ano, koukej jít pryč a už mě neotravuj. Nic ti nedám, klidně si zmrzni!" odpověděl sněhulák.
Vtom se holčička změnila zpátky na sněhovou královnu, a pěkně rozčilenou. "Takhle se chovají mí poddaní? Ty bys nechal umrznout dítě kvůli své parádě a nadutosti?" Osopila se na sněhuláka. Sněhulák zbledl a to je co říct, protože už předtím byl celý bílý: "Paní, odpusť, nevěděl jsem, že jsi to ty,…" začal koktat. Sněhová královna se na něj zamračila:"Nezáleží na tom, že jsem to byla já, záleží na tom, že jsi se choval neodpustitelně krutě, asi je to tím, že máš srdce z ledu. Musím tě potrestat, a s tebou i všechny sněhuláky." Chvíli přemýšlela a pak řekla: "Abyste nebyli tak namyšlení, budete přes zimu počítat vločky. A když zima přejde a sníh roztaje, roztajete i vy, i když jsem vám doposud ponechávala královskou výjimku." Sněhulák brečel a prosil, ale sněhová královna byla neoblomná. Ani velká mezinárodní petice všech sněhuláků ji nepřiměla změnit rozhodnutí.
A tak od té doby sněhuláci vždycky na jaře, když přijde sluníčko a teplo, roztají. A v zimě musí počítat sněhové vločky. Zatím jich napočítali mockrát moc na druhou.

Pohádka o prokleté perle

22. července 2008 v 21:02 | Katie
V hlubinách Jihočínského moře vládl mořský král a ten měl jedinou dceru, princeznu Pearl. Byla to ta nejkrásnější princezna, co se kdy narodila. Měla třpytivě zelené vlasy, modravou kůži a na ocasní ploutvi zlaté šupiny. Když se usmála, rybky zapomínaly plavat a raci poustevníci vylézali ze svých ulit, jen aby ji mohli spatřit. Zanedlouho měla oslavit 18.narozeniny a to je pro každou mořskou princeznu ten nejdůležitější den v životě. Toho dne totiž princezny nejen slaví narozeniny, ale také se zaslíbí některému z mořských princů. A otec jim jako narozeninový a předsvatební dar věnuje nádhernou perlu.
Když se princezna narodila, šel její otec král podle starého zvyku za tou největší mušlí na mořském dně, vložil do ní malé zrníčko písku a poprosil ji, aby ho obalila perletí a vytvořila tak tu největší a nejkrásnější perlu, co kdy existovala. Princezna se na svou perlu chodila odmalička dívat. Celé hodiny dokázala sedět u své nádherné narůžovělé perly a představovat si, jaké to bude, až se seznámí se svým nastávajícím ženichem. Určitě bude nesmírně krásný, chytrý a hodný! I večer před narozeninami se šla princezna na svou perlu podívat. Perla ležela v pootevřené mušli a házela kolem narůžovělé odlesky.
Ráno po východu slunce šel mořský král k mušli pro perlu, aby ji zabalil do krabičky z mořských řas a mušliček a mohl ji slavnostně darovat princezně. Ale když se k mušli blížil, uviděl snědého lovce perel, právě když si strkal mušli i s perlou do síťky a vracel se k hladině. Mořský král se strašně rozzlobil a ve vzteku perlu proklel:"Proklínám perlu, kterou měla dostat má dcera ke svému velkému dni a bez které se nemůže provdat. Každému lidskému tvorovi, který si ji přivlastní, bude nosit jen neštěstí a zkázu. Prokletí bude trvat, dokud se perla nevrátí tomu, komu právem patří - mé líbezné dceři Pearl."
Ari, který mušli s perlou vylovil, neměl ani tušení, že uloupil perlu podmořské princezně. Byl to nejšikovnější lovec perel široko daleko, nikdo jiný se neodvážil potopit se do takové hloubky jako on. Žil se svými starými rodiči v chatrči u pobřeží. Každý den ještě před východem slunce vstal, vzal si svou síťku na mušle a vyplul s člunem daleko na moře. Sotva hladinu políbily první sluneční paprsky, začal se potápět do vody a lovit perly. Když si toho dne prohlédl svůj úlovek, měl velikou radost. Už na první pohled bylo jasné, že obrovská narůžovělá perla, dokonale kulatá, má nesmírnou cenu. Ari se těšil, jak ji prodá a za utržené peníze koupí jídlo a nějaký dárek svým rodičům. Možná, že bude mít dost peněz, aby koupil také prstýnek pro dívku, na kterou si už dlouho myslel. Toho večera šel Ari spát s úsměvem na tváři. Hned ráno zabalil perlu do hedvábného šátku a šel do města na trh. Nemohl se už dočkat a tak si cestu zkrátil přes les. Nevěděl, že v lese řádí strašní lupiči. Číhali u lesní cesty a když kolem nich šel, skočili na něho a začali ho bít. Perlu mu vzali a nechali ho ležet na cestě. Perla Arimu nepřinesla bohatství a štěstí, naopak, její prokletí ho málem stálo život.
Lupiči řádili v lese už dlouho. Král, kterému celá země patřila, vydal rozkaz, aby je pochytali, ale vojáci po nich marně pátrali spoustu dní i nocí. Lupiči znali v lese každý strom, každou skrýš a proto se jim dařilo vojákům unikat. Když uloupili Arimu perlu, hned poznali její cenu a začali vydařený lup oslavovat. Usadili se pod strom a zapálili veliký oheň, na kterém opékali uloveného kance. Přitom si notně dopřávali pivo a rum. Za chvíli byli tak opilí, že se vůbec nebránili, když se před nimi objevili královští vojáci. Vojáky sem přilákalo světlo a kouř z ohně. Všechny lupiče pochytali, svázali jim ruce a vedli je na královský hrad i s uloupenými věcmi, které u nich našli. Ani lupičům nepřinesla prokletá perla štěstí, král je dal všechny navždycky zavřít do vězení, aby už nikdy nemohli nikomu ubližovat a krást.
Když si pan král prohlížel věci zabavené lupičům, hned ho zaujala narůžovělá perla. Ani on sám tak krásnou a velkou perlu ještě nikdy neviděl. "To by byl dárek pro mou dceru," pomyslel si. Dal si zavolat královského klenotníka a poručil mu, aby do druhého dne zasadil perlu do zlatého šperku, který bude jeho dcera, princezna Lu Jin, nosit na krku. Klenotník se dal do díla. Celou noc pracoval a ráno předstoupil před krále s růžově potaženou krabičkou. Uvnitř spočíval nádherný zlatý přívěsek ve tvaru mušle, uprostřed které byla zasazena perla. Král se potěšeně usmál a vyplatil klenotníkovi bohatou odměnu. Pak krabičku schoval do svého pláště a šel za svou dcerou.
Princezna Lu Jin seděla v zahradním altánku a snila o svém budoucím manželovi. O její ruku se sice ucházelo už mnoho vznešených princů, ale ona všechny odmítla. Nikdo se jí nelíbil tak jako princ Li Ti, kterého poznala minulý rok na slavnostním plese. Každým dnem měl princ i se svým doprovodem přijet na návštěvu a požádat jí o ruku, jak slíbil.
Král došel až k dceři, záhadně se usmál a řekl:"Hádej, miláčku, co pro tebe mám…" Princezna se zasmála, tohle byla tatínkova oblíbená hra. "Máš pro mě nové šaty?" zeptala se. "Kdepak," zavrtěl král hlavou. "Nového koně?" pokračovala, ale král znovu řekl: "Kdepak, holčičko, to, co pro tebe mám, je o hodně menší." Princezna to zkusila znovu:"Je to knížka?" "Něco jiného, ještě menšího," vrtěl král stále hlavou. "Šperk!" vykřikla princezna a zatleskala rukama, když otec konečně přikývl a podával jí růžovou krabičku. Když Lu Jin uviděla zlatou mušli s perlou, zatajil se jí dech nad tou nádherou a hned si přívěsek zapnula na krk.
Před polednem si princezna osedlala koně a jela na projížďku. Byla dobrá jezdkyně, ale když náhle její kůň zakopl, spadla na zem tak prudce, až jí vhrkly slzy do očí. Kůň odběhl pryč. Princezna seděla na zemi a přemýšlela, jak se dostane zpátky domů. Vtom uslyšela dusot kopyt. "Že by se můj kůň vracel?" pomyslela si. Ale nebyl to její kůň. Byl to princ Li Ti, který ujel svému doprovodu, jen aby už byl u princezny. Když ji uviděl, jak sedí na zemi, zastavil koně, sklonil se a opatrně ji vyzvedl k sobě do sedla. Princezna si opřela hlavu o jeho hruď a nechala se odvézt na zámek. Po obědě šel princ za králem, aby ho požádal o ruku Lu Jin a dojednal s ním podrobnosti sňatku.
Princezna se zatím šla projít do zahrady. Doufala, že teď už ji čeká jen samé štěstí po boku prince Li Ti. Ale to by nesměla vlastnit prokletou perlu, která už způsobila její pád z koně. Najednou přes princeznu někdo přehodil pytel a odnášel jí pryč. Princezna se pokoušela únosce kopnout, ale její úzké šaty jí nedovolovaly příliš velký krok, natož aby v nich mohla kopat nohama. Únosce nesl princeznu k pobřeží, kde měl schovaný malý člun. Teprve tady z ní sundal pytel a princezna hned poznala, že ji unesl princ Long. Minulý týden ji žádal o ruku a ona ho odmítla. Nejen že byla zamilovaná do prince Li Ti, ale princ Long měl navíc zlé oči a škodolibý úsměv, který se princezně vůbec nelíbil. Teď princ Long strčil princeznu do člunu, pak do něho skočil i on a odrazil od břehu. "Odmítla jsi mě, ale já tě stejně dostanu. Než tvůj otec zjistí, že jsi pryč, budeme už na mé lodi plout do mého království, kde se staneš mojí ženou," řekl princ Long s úsměškem. "To se nikdy nestane!" vykřikla princezna, ale princ se jejím slovům jen zasmál. Vesloval na širé moře, kde podle všeho měla kotvit jeho loď. Už byli dost daleko od břehu, když si princ všiml krásného přívěsku s perlou, který měla princezna na krku. Strhl jí ho a křikl: "Tohle si od tebe vezmu jako svatební dar, má milá" Princezna přívěsek chytila za druhý konec a chtěla ho princi vytrhnout. Princ ale přívěsek nepustil. Začal se s princeznou přetahovat až se člun rozhoupal a oni oba spadli do vody. Princ Long se nikdy nenaučil plavat. Klesal ke dnu i s perlovým přívěskem v ruce. Princezna se vší silou držela nad hladinou. Plavat uměla, ale její úzké šaty jí překážely v pohybu. Ze všech sil se snažila udržet hlavu nad vodou, ale pak se přes ní překlopila velká vlna a princezna se začala topit. Najednou se u ní vynořila krásná mořská princezna Pearl. Usmála se na Lu Jin, pomohla jí do člunu a pak ho svým dechem poslala ke břehu. Tam vysílenou princeznu našel princ Li Ti a samým štěstím, že je naživu, ji vtiskl na tvář polibek.
Princezna Pearl se vrátila do mořských hlubin. Na krku jí zářil zlatý přívěsek s růžovou perlou. Princezna byla zase šťastná. Prokletí perly skončilo a ona se mohla těšit na svou svatbu s mořským princem.

O závistivé princezně

22. července 2008 v 21:02 | Katie
Kdysi dávno žila mocná čarodějka. V té době - ostatně stejně jako dnes - bylo na světě mnoho nepravostí. Lidé si záviděli, pomlouvali se, vyvyšovali se nad ostatní, byli líní. Čarodějce se to vůbec nelíbilo a tak se rozhodla, že se bude snažit svět zlepšit. Ale jak? Inu, začala trestat všechny, kdo byli závistiví, chamtiví, pyšní nebo líní. Doufala, že správný trest lidi napraví a většinou to tak bylo. Takový velký úkol by ale nezvládla sama a proto měla pomocníka - maličkého skřítka Všetečku, který lítal po světě a díval se, jak se lidí chovají. Měl náramně dobrý nos a všechny špatné vlastnosti dokázal hned vyčenichat.
Jednoho dne letěl skřítek Všetečka kolem úplně maličkého království, kde na zámku žila krásná princezna Sylvie. Přestože měla všechno, co si jen vzpomněla, byla závistivá a přála si pořád víc a víc. Chtěla mít všechno, co viděla u ostatních. To se ví, že skřítka Všetečku praštila její závistivost pořádně přes nos a tak se na princeznu letěl podívat zblízka. Princezna zrovna seděla v salonku a pozorovala svou sestru v nových šatech. "Já chci také nové šaty!" fňukala, i když před týdnem dostala ne jedny, ale hned troje překrásné šaty. "Ale no tak, Sylvie," těšila ji matka královna, "vždyť máš stále něco nového a pořád ti to není dost? Žádné nové šaty nedostaneš." Princezna se uraženě zvedla a šla trucovat do svého pokoje.
Všetečka hned letěl všechno povědět čarodějce. Když si ho vyslechla, zadívala se do svého čarodějného zrcadla. Zrcadlo jí ukázalo nejen princeznu, ale i její závistivé myšlenky. "No, děvenko, sama se vytrestáš tím, co si přeješ." řekla čarodějka, která už vymyslela, jak princeznu potrestá. "Všechno jí vezmeš?" zajímal se Všetečka. "Ne, naopak, dám jí úplně všechno, co si bude přát…" zasmála se čarodějka, natáhla ruku a zamumlala kouzelné zaříkávadlo.
Princezna seděla v křesle ve své ložnici a služebná jí právě nesla čaj. Bylo to moc hezké děvče a princezna, ačkoli byla sama krásná, si pomyslela: "Jak to, že služebné mohou být stejně hezké jako princezny? Co je to za spravedlnost? Chtěla bych být nejkrásnější na světě, tak krásná, až by všem přecházel zrak!" Služebná pokládala podnos s čajem na stolek, když se podívala na princeznu. Najednou vyjekla, zakryla si oči a upustila celý podnos na zem. "Co si to dovoluješ? Co to děláš?" osopila se na ni Sylvie. "Prosím za prominutí, princezno, ale něco se s vámi stalo, nemůžu se na vás podívat, bolí mě z toho oči." omlouvala se služebná. Princezna se podívala do zrcadla a hned se prudce otočila zpátky. Nemohla se na sebe podívat, přecházel jí z toho zrak! "Tatínku, maminko, kde jste kdo?" vyběhla princezna z pokoje. Všichni, co k ní přispěchali, aby zjistili, co se stalo, se od ní odvraceli, protože na ni nemohli koukat. "Zavolejte doktora, zaříkávače, kouzelníka,…kohokoliv, kdo mi může pomoct…" bědovala princezna.
Paní královna vyběhla ze salonku, v ruce ještě koláček od svačiny. "Co se děje, miláčku?" zeptala se Sylvie. Princezna se po mamince podívala a uviděla, jak drží ovocný koláček. Princezna Sylvie koláčky zbožňovala a tak se i přes své zděšení nad tím, co se jí stalo, neubránila závistivé myšlence: "Maminka jí koláč! A co já? Taky chci koláč! Chtěla bych tolik koláčků, až bych byla úplně přejedená." Jen si to pomyslela, chytila se za břicho. "Ajajaj", vzdychala, "co se to děje? Je mi, jako bych snědla celého slona!" Maminka královna zatím zjistila, že se na Sylvii nemůže dívat, jak jí z toho bolí oči a rychle volala svého muže.
Pan král vyšel z pracovny, kde právě proplácel účty. "Proč tolik povyku, děje se něco?" zajímal se. Princezna Sylvie se podívala po tatínkovi a uviděla jeho váček s penězi. "Ach, tatínek a ty jeho peníze! Vím, že je moc bohatý, ale já chci být ještě bohatší! Chci se topit v penězích!" pomyslela si, než se stačila zarazit. A náhle se kolem ní začaly hromadit peníze. Moře mincí, které jí zasypávaly kotníky, stoupaly ke kolenům, za chvíli už měla peníze k pasu a proudily další a další. Všichni na to zírali s otevřenou pusou, nikdo nevěděl, co se to děje. Princezna už měla peníze po ramena, už jí dosahovaly až k bradě a hrozilo, že se v nich utopí. "Co mám dělat? Pomozte mi někdo!" plakala vyděšená princezna. "Prosím, slibuji, že už nikdy nebudu nikomu nic závidět!" vykřikla Sylvie z posledních sil. Na to čarodějnice čekala. Natáhla ruku k zrcadlu, kterým se celou dobu na princeznu dívala a své kouzlo odvolala. Najednou byly peníze pryč. Ani břicho už princeznu nebolelo a vypadala jako obvykle. Všechno bylo zase jako dřív. Ale ne, kdepak, všechno ne. Závist se vytratila pryč a princezna už nikdy nikomu nic nezáviděla.

Pohádka o líné princezně

22. července 2008 v 0:42 | Katie
Kdysi dávno žila mocná čarodějka. V té době - ostatně stejně jako dnes - bylo na světě mnoho nepravostí. Lidé si záviděli, pomlouvali se, vyvyšovali se nad ostatní, byli líní. Čarodějce se to vůbec nelíbilo a tak se rozhodla, že se bude snažit svět zlepšit. Ale jak? Inu, začala trestat všechny, kdo byli závistiví, chamtiví, pyšní nebo líní. Doufala, že správný trest lidi napraví a většinou to tak bylo. Takový velký úkol by ale nezvládla sama a proto měla pomocníka - maličkého skřítka Všetečku, který lítal po světě a díval se, jak se lidí chovají. Měl náramně dobrý nos a všechny špatné vlastnosti dokázal hned vyčenichat.
Jednoho dne letěl skřítek Všetečka kolem velkého království, kde na zámku žila krásná princezna Olivie. Ale jak byla krásná, tak byla líná a namyšlená. Celý den nedělala nic jiného, než že seděla v poduškách a nechala o sebe pečovat zástupy sloužících. Kadeřníci jí museli vyčesávat její dlouhé zlaté vlasy do roztodivných účesů, švadleny musely princezně každý den ušít nějaké nové nádherné šaty, ševci jí každý den nosili nový pár střevíců. A princezna jen seděla a všichni ji museli obskakovat. Když jí náhodou nečesali, nestrojili, neupravovali mašličky a volánky na šatech, nemasírovali, nelakovali nehty na rukou i na nohou nebo nekoupali ve voňavé vodě, dívala se na sebe princezna do zrcadla, zkoumala, jestli nemá nějaký vlas nakřivo nebo jestli se jí, nedej bože, nerozvázala nějaká stužka na šatech. A když bylo všechno v pořádku, obdivovala svou krásu a jemné bílé ruce, které nikdy nepoznaly žádnou práci. To se ví, že když Všetečka letěl okolo, hned princezninu lenost a pýchu ucítil. Praštila ho přes nos tak silně, že málem spadl na zem, ale pak se vzpamatoval a letěl se na princeznu podívat. "Tady bude mít moje paní pořádnou práci," mumlal si pod vousy, když nastrojenou princeznu uviděl a letěl všechno čarodějce ohlásit.
Čarodějka nedělala ukvapené závěry, na všechny lidičky, o kterých jí Všetečka vyprávěl, se nejdříve podívala svým kouzelným zrcadlem a když opravdu měli nějakou nepěknou vlastnost, tak pečlivě přemýšlela, jaký trest pro ně vymyslí, aby se napravili. O trestu pro princeznu nepřemýšlela dlouho, hned jí bylo jasné, že princezna potřebuje poznat práci. Čarodějka si připravila všechny ingredience na kouzelný lektvar - med z půlnoční květiny, na lžičku odvaru ze zapomětníku, kousek usušené pracovitosti a ještě další dvě tajné přísady, které vám nepovím, protože jsou tajné a čarodějka by se moc zlobila, kdybych je prozradila. Když byl kouzelný nápoj hotový, nalila ho do zlaté lahvičky a očarovala ho, takže nápoj nádherně voněl a měl krásnou bledě modrou barvu. Pak se čarodějnice přestrojila za bylinkářku a šla na trh. Věděla, že princezna každý den posílá své služebné na tržiště pro nové stužky do vlasů a kraječky na šaty a hřebínky, knoflíčky a další ozdůbky. Když čarodějka viděla princezniny služebné přicházet, začala vyvolávat "Nááápoj krááásy, nááápoj krááásy, dívka, která tento nááápoj vypije, bude stokrát krááásnější než je!" Služebné si hned řekly, že ten nápoj musí princezně koupit, protože kdyby se dozvěděla, že ho nekoupily, strašně by se rozzlobila a nechala by je zavřít do vězení. "Copak to stojí?" zeptala se jedna z nich čarodějky. Čarodějka se na ní podívala a řekla:"Tento nápoj je drahý, nevím jestli na něho budeš mít dost peněz". Služebná ale řekla:"Chci ho koupit princezně a ta ti může zaplatit tolik peněz, kolik budeš chtít." Čarodějnice odpověděla: "Jestli je pro princeznu, tak to je jiná. Pro princeznu je ten nápoj zadarmo. Jen ho musí vypít těsně před spaním a celý najednou, jinak nebude účinkovat." Služebná si od čarodějnice vzala lahvičku s nápojem a pospíchala za princeznou Olivií. Když princezně vypověděla, co je to za zázračný lektvar, princezna se nemohla dočkat večera. Hned jak ji služebné rozčesaly dlouhé vlasy, vysvlékly ze zlatých šatů a oblékly jí noční košilku, už je vyháněla z pokoje. Pak si sedla na kraj postele, otevřela lahvičku, přivoněla si k modravé tekutině a spokojeně jí naráz vypila. Čarodějka věděla, že teď princeznu celou noc nic neprobudí, ale ještě musela počkat, až usnou i všichni ostatní. Pak vyslovila zaříkávadlo a spící princezna se vznesla do vzduchu. Plula noční oblohou ven z královského města až k jedné malé vesničce. Tam, stále ještě ve spánku, přistála ve špinavém blátivém příkopě.
Ráno se princezna probudila a začala se rozhlížet kolem sebe. Nevěděla kde je, ani jak se sem dostala. Nehorší ale bylo, že nevěděla ani kým je. Díky zapomětníku v lektvaru si nepamatovala vůbec nic. Netušila, že je princeznou a ani tak nevypadala - vlasy zacuchané nočním letem, košilku roztrhanou, celá ušpiněná od bláta. Olivie se rozplakala. Co bude dělat?
Sedlák Jakub jel právě na pole, koně zapřažené do vozu s obilím na setbu, když zaslechl pláč. Rozhlédl se kolem a v příkopu u cesty uviděl krásnou, ale nesmírně špinavou a nešťastnou dívku. "No tak, děvče, neplač. Řekni odkud jsi sem přišla a jak se jmenuješ?" Dívka se ale rozplakala ještě víc: "Když to já právě nevím, vůbec nic si nepamatuji, ani to, jak se jmenuji. Co jen budu dělat? Ani nevím, kde to jsem." Jakubovi bylo dívky líto a navíc mu před nedávnem odešla hospodyně a tak dívce nabídl, že může zůstat zatím u něho a starat se mu o domácnost. Olivie vděčně přikývla, naskočila na vůz a jela s Jakubem do jeho domu. Tam jí Jakub ukázal, co všechno bude dělat - ráno rozestele postele, dá vyvětrat peřiny a polštáře, pak připraví snídani, nakrmí zvířata - slepice, krávu, koně a prasata a poklidí v domě. Uvaří oběd, uklidí nádobí a sebere vajíčka. V pondělí vykydá zvířatům hnůj a čerstvě podestele, v úterý vypere a pověsí prádlo, ve středu bude žehlit, ve čtvrtek vyspraví potrhané šaty, v pátek upeče chléb a buchty a v sobotu udělá velký úklid - setře všude prach a podlahu. Neděle je dnem odpočinku. Každý den ještě uvaří večeři a podojí kravku. Olivie dávala pozor, jak se co dělá - vůbec netušila, jestli někdy tyhle práce dělala, ale protože Jakub se jí líbil a byla ráda, že ji vzal k sobě, slíbila si, že se bude snažit, aby byl spokojený. Druhý den ráno udělala snídani a než Jakub odjel na pole, měla už ustláno. Pak nakrmila zvířata a šla připravovat oběd. Jakub měl po své mamince v sešitku recepty. Olivie si jeden z nich vybrala a dala se do vaření. Když Jakub přijel na oběd, zrovna nalévala vločkovou polévku. Sice nebyla tak dobrá jako od Jakubovy maminky, ale Jakub ji přesto pochválil, jak dobře si zatím vede. Když znovu odjel, Olivie sklidila nádobí a protože bylo úterý, dala se do praní. Když pověsila poslední košili, byl už čas připravit večeři. Jakuba moc potěšilo, že Olivie uvařila brambory na loupačku s tvarohem, protože to bylo jeho oblíbené jídlo. A Olivii se docela povedlo. Zatímco uklízela nádobí od večeře, Jakub za ni podojil kravičku. Když se setmělo, zapálili si lampu a Jakub jí vyprávěl příběhy z knížek, které četl. Pak si dali dobrou noc a šli spát. A tak to šlo den po dni. Olivie zvládala práce v Jakubově domě výborně a dokonce ji to bavilo. Vůbec jí nevadily mozoly na rukách a bolavá záda. Jen když se na ni Jakub usmíval a říkal jí "Olivko". To jméno pro ni vymyslel, protože své si nepamatovala a Jakub tvrdil, že má oči zelené jako olivy.
Čarodějka Olivii každý den sledovala kouzelným zrcadlem a byla moc spokojená, jak se princezna změnila. Princeznin pobyt u Jakuba byl u konce - kouzelný lektvar působil jen měsíc a ten právě končil. Čarodějka si ale všimla, že se princezna Jakubovi líbí, a tak aby se netrápil, až beze stopy zmizí, připravila pro něj lektvar zapomnění, po kterém na ni měl navždy zapomenout. Když byl nápoj hotov, přestrojila se za Jakubovu sousedku, počkala, až Jakub odjede na pole a pak zaklepala na Olivii. "Dobrý den, děvenko, přinesla jsem Jakubovi odvar na bolavá záda, minule si stěžoval, že ho tuze bolí", podávala Olivii malou lahvičku. "Jen nezapomeň děvenko, že ho musí vypít těsně před spaním a celý najednou!" Olivie si vzala lahvičku a sousedka hned odcházela pryč, Olivie jí skoro ani nestačila poděkovat. Po večeři si Olivie vzpomněla na sousedku a léčivý odvar. "To ti přinesla sousedka, odvar na tvá bolavá záda, Jakube. Vůbec nic za něj nechtěla a odešla tak rychle, že jsem jí ani nestačila poprosit, jestli by neudělala jeden i pro mě. Jakub se na Olivku soucitně podíval: "Jestli tě bolí záda, můžeš ho vypít místo mě." Olívie chtěla namítnout, že mu přece nemůže vypít léčivý odvar, ale Jakub řekl, že už ho záda tolik nebolí a tak se stalo, že odvar vypila před spaním namísto Jakuba Olívie. "Ale ne," zděsila se čarodějnice, když to zjistila, "teď si Olívie svůj pobyt u Jakuba nebude pamatovat a Jakub se kvůli ní utrápí". Nemohla s tím ale už nic dělat. V noci vyřkla znovu přenášecí zaříkávadlo a princezna ve spánku odletěla domů na zámek.
"Sláva, sláva," ozývalo se po chodbách královského zámku, když služebná našla ráno v posteli spící princeznu. Když před měsícem zmizela, král zburcoval celé království a všichni jeho vojáci prohledávali zemi, aby princeznu našli - marně. Král hned pospíchal za dcerou: "Olívie, Olívie, jsem tak rád, že jsi zase doma….Kde jsi celý měsíc byla?" Přitiskl dceru v náručí. Princezna ale nevěděla. Zmateně si protírala oči a pak se dala do pláče. Měla pocit, že jí něco chybí, ale netušila co.
Pláč na krajíčku měl i Jakub, když ráno zjistil, že jeho Olivka je pryč. Zařekl se však, že na smutek je vždycky dost času a šel se po vesnici poptat, jestli ji někdo neviděl odcházet. Sousedé Olivku neviděli, ale jeden z nich mu poradil: "V našem hlavním městě žije jasnovidec a ten by ti snad pověděl, kde ji hledat." Jakub se hned vydal na cestu.
V hlavním městě panoval ruch a shon. Jakub se zastavil v hostinci, hospodský snad bude vědět, kde jasnovidec bydlí. Než se ho stačil na jasnovidce zeptat, hospodský na něho vychrlil: "Jestli ty taky nejdeš zkusit uzdravit naši princeznu Olivii! Chudák holka, měsíc byla ztracená a teď, když se našla, vůbec netuší, kým je a kde byla! A jak se změnila! Z naduté princezničky, co nehnula prstíkem, aby se náhodou neušpinila, se stalo pracovité děvče, dnes prý pomáhala kuchařkám péct vdolky." "Olivie? Měsíc pryč? Nic si nepamatuje? Není možné, aby to byla… Ale to ne, to možné není," honilo se mu hlavou. "Všichni jsou opravdu zvědaví, kde princezna byla a pan král slíbil velkou odměnu tomu, kdo jí paměť vrátí." pokračoval hospodský a vytáhl z kapsy obrázek: "No řekněte sám, jestli si taková hezká holka zaslouží takové trápení." Jakub jako ve snu koukal na obrázek, na kterém byla vymalovaná jeho Olivka ve zlatých šatech, se zlatou korunkou na hlavě. "Je to princezna! Všem mým nadějím je konec, copak si obyčejný sedlák může myslet na princeznu?" zoufal si v duchu. "Musím ji ale ještě aspoň naposledy vidět a říct panu králi, kde celý ten měsíc byla." rozhodl se nakonec a hajdy na zámek.
Pan král seděl s Olivií v přijímacím sále. Ani jeden z lékařů, které nechal zavolat, nedokázali jeho dceři pomoci. A na jeho výzvu, aby se přihlásil kdokoli, kdo by princezně ztracenou paměť vrátil, přišlo zatím jen pár budižkničemů. Sloužící ohlásil dalšího odvážlivce a do dveří vstoupil pohledný mladík. Zíral na princeznu, jakoby nic jiného neexistovalo a pan král si povzdychl: "Ten vypadá, že si nepamatuje ani své jméno, natož aby pomohl princezně." Princezna se na Jakuba dívala a připadalo jí, že už ho někde viděla. Ale kde? Jakub začal vyprávět panu králi, jak princezna celý měsíc dělala hospodyni u něho v chalupě. Král se opravdu rozčílil. "Co si to ten křupan dovoluje? Princezně paměť nevrátil a ještě povídá takové hrozné věci! Princezna v chalupě jako služka? Už jen za takové řeči si zaslouží vsadit do vězení." "Stráže! Stráže! Odvést do vězení!" poručil strážným, kteří se hned hnali k Jakubovi. "Olivko!" vykřikl Jakub, než ho strážní popadli mezi sebe. Princezně jakoby spadl z očí závoj. "Jakube? Jakube!" vyskočila ze své stoličky a běžela k němu.
Co vám mám ještě povídat. Láska k Jakubovi vrátila princezně paměť a pan král se nakonec nechal obměkčit. Nejenže Jakub nemusel do vězení, ale král ho za odměnu jmenoval rytířem. Zanedlouho slavila princezna Olivie svatbu se svým milovaným rytířem Jakubem a když pan král odešel na odpočinek, Jakub se stal novým králem. Všichni lidé v zemi se radovali, ale nejspokojenější byla čarodějka, protože pan král s paní královnou dávali svou láskou, dobrotou a pracovitostí ten nejlepší příklad ostatním.
 
 

Reklama