Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Cestování

Dovolenkáři

20. ledna 2009 v 9:24 | Katie
Lidé jsou různí a různě tráví i svůj volný čas. Jeden chodí rád do divadla, druhý si radši sedne na kolo, třetí jen tak lenoší u knížky a čtvrtý se vrtá v hlíně. A různí lidé mají i různé představy o své vysněné dovolené...
Sama pro sebe jsem si podle toho rozdělila lidi do několika kategorií (jsem prostě analytický typ:-)).

Zaprvé jsou tu povaleči - doufám, že mi to pojmenování odpustí, ale lepší název, který by osvětlil hlavní náplň jejich činnosti o dovolené, mě nenapadl. Povaleči rádi jezdí k vodním plochám - jezerům, rybníkům, přehradám a, je-li to v jejich finančních možnostech, k moři. Zde se povalují na lehátcích, případně dekách, a vystavují svá těla slunečním paprskům. Po dovolené pak všechny omračují dohněda opálenou pokožkou. Největším zážitkem je pro ně hádka manželského páru z vedlejší deky a nejhorší katastrofou zamračené, neřkuli dokonce deštivé nebe. Hlavním cílem jejich cest se stává Máchovo jezero, Orlická přehrada, Slapy či Lipno a ze zahraničních destinací pak zejména Chorvatsko, Itálie, Španělsko nebo třeba Řecké ostrovy.

Dalším druhem jsou sporťáci. Nikdy nejsou unavení, po celodenní jízdě na kole se jdou po večeři ještě proběhnout, aby se jim nezkrátily svaly. Milují náročné horské túry a když se náhodou vyskytují u vody, jsou to ti, z nichž vidíme jen malou tečku stále se vzdalující od břehu. Kromě cyklistů, běžců, horolezců a plavců se mezi nimi hojně vyskytují bruslaři, lyžaři popř. snowboardisté, ale také parašutisté nebo bungee jumpingáři. Na jejich vytrénovaná těla je skutečně hezký pohled, život s nimi je však pro nesportovce noční můra. Jejich největším zážitkem je překonání osobního rekordu v počtu ujetých - uběhnutých - uplavaných - odbruslených kilometrů. Katastrofou by pro ně bylo snad jen upoutání na lůžko, z něhož by vzhledem k dohledu dvou statných ošetřovatelů neměli možnost utéct. Kde dovolenou stráví, je jim v podstatě jedno, hlavní je, aby tam byly dobré podmínky pro provozování jejich oblíbeného sportu.

Památkáři. Dovolená by pro ně nebyla dovolenou, kdyby v průběhu týdne nenavštívili alespoň pět hradů a zámků, dva-tři kostely, nějaký ten skanzen, popřípadě i muzeum. V knihovnách jim na čestném místě stojí publikace s názvy jako Sedmdesát divů světa, Historické skvosty Itálie, Zámky na Loiře, Putování po českých hradech a zámcích. Z dovolené se vracejí chytřejší o to, jaký šlechtický rod kdy vládl na navštíveném zámku či hradu - tedy pokud to nezapomenou ihned po absolvované prohlídce. Největší pohromou pro ně je nápis ZAVŘENO, naopak nejkrásnějším zážitkem dvouhodinový rozhovor s kastelánem na téma Pás cudnosti - existoval nebo jsou to jen smyšlenky? Český Krumlov i Kroměříž znají zpaměti, u nás na ně můžete narazit i na Hluboké, v Lednici nebo na Kosti. V Itálii si nenechají ujít Koloseum a Andělský hrad, ve Francii obdivují Versailles, Chambord či Villandry, v Anglii je láká Tower of London a Westminsterské opatství.

A koho tu máme dále? Příroďáky. Stejně jako sporťáci jsou rádi na čerstvém vzduchu, ale na rozdíl od nich je nelákají sportovní výkony. Chtějí si prostě vychutnat krásy přírody - procházku lesem, klidné posezení u řeky, výlet do hor. S povaleči sdílejí nechuť k dešti - ale existují i odolné typy, kterým ani déšť při procházkách nevadí. Vrcholným okamžikem dovolené je pro ně pozorovat stádo koní (srnek-zajíců-jelenů) pasoucích se na louce za ranního kuropění. A největší zklamání zažívají při pohledu na lesy napadené kůrovcem či polámané vichřicí. Rozzuřit je dokáží i ojeté pneumatiky pohozené v příkopech nebo houbaři plašící svým řevem všechnu lesní zvěř. S krosnou na zádech vyráží na Šumavu, do Krkonoš nebo do Českého ráje, v cizině je pro ně lákadlem Nový Zéland, Island, Kanada a americké národní parky.

Nesmím zapomenout na divočáky. Nemám samozřejmě na mysli divoká prasata, ale osůbky, které láká exotika a dobrodružství. Nejraději se přemisťují stopem, v nouzi vezmou zavděk i vlakem případně letadlem provozovaným nízkorozpočtovou leteckou společností. V cizině na ně většinou nenarazíte, protože 1) se snaží vmísit mezi domorodé obyvatelstvo, čemuž přizpůsobují svůj vzhled a oděv 2) do tak nebezpečných míst, kde se vyskytují oni, vy nezabloudíte ani omylem. Největší hrozbou je pro ně organizovaný zájezd s průvodcem. Nejvíce vzrušení jim přinese (pokud to přežijí): loupežné přepadení, při kterém jsou jim odcizeny veškeré doklady i zpáteční jízdenka, kousnutí jedovatým pavoukem, sesuv půdy, který zasáhl i jejich chatku nad srázem. To pak mají po návratu domů o čem vyprávět! České luhy a háje jim moc neříkají, sní o chudinských slumech asijských velkoměst, jihoamerických pralesích, měsíci stráveném mezi domorodci v Africe.

Workholici. Workholici smysl dovolené nechápou. Na naléhání svých blízkých si berou maximálně tři dny volna s remcáním, že práce přece nepočká. Mají za to, že dovolenou vymyslel nějaký lenoch a občas přemýšlí nad tím, proč vlastně děti nechodí do školy i v červenci a srpnu. Největší katastrofou pro ně je, pokud jim dojde akumulátor v notebooku a poblíž není žádná zásuvka, nebo když zjistí, že v místě, kde mají dovolenou strávit, nemá jejich mobilní operátor pokrytí (což se jim ale nestává, neb si vše dopředu ověří a zjistí). V kufru (batoh nemají) mají sbalené tři tlusté šanony dokumentů, které prostě nepočkají a nad nimi stráví veškerý čas (vyjma oběda, večeře, osobní hygieny a pěti hodin spánku). Na zážitky nemají čas. Cíl dovolené? Hlavně civilizované místo, odkud se dají posílat naléhavé faxy.

No a pak koníčkáři. Nemusí se jednat nutně o lidi, kteří mají rádi koně a dovolenou tráví v sedle, i když i ti sem patří. Koníčkem myslím především hobby, zálibu, které se tito lidé chtějí věnovat i o dovolené. Nadšení zahrádkáři si tak berou volno v době holandských květinových trhů, motorkáři v několikačlenných skupinách brázdí české silnice a dálnice, aby stihli sraz Harleyářů, pivaři vyráží na Bier festival do Mnichova užít si několika denní "chlastačku". Mohla bych pokračovat dál a dál, ale radši se zeptám vás:

Našli jste se v tomto výčtu? Nebo tvoříte speciální kategorii, na kterou jsem žádný šuplík nevymyslela? Jaká je pro vás ideálně strávená dovolená?

O cestování

20. ledna 2009 v 9:23 | Katie
Jsem duší cestovatelka. Nebo si to o sobě alespoň myslím, a kdo jiný mě zná více, než právě já?
Už odmalička jsem s rodiči jezdila do zahraničí - Jugoslávie, Německo, Polsko. Vzpomínám na dlouhé noční přejezdy, já s bráchou vzadu v autě na "letišti", které nám rodičové udělali tím, že na zem dali tašky a přikryli je dekou. Když jsem byla vzhůru, snažila jsem se s tátou konverzovat, aby neusnul, ale většinou jsme se probudili až do dne zalitého jasným sluncem se vzduchem vonícím po moři (No, v Polsku byl ten den zalitý deštěm, stejně jako náš stan, ale to je nepodstatný detail).
Mamka zavařila na cestu jídlo, jedna kompotová sklenice masa na den, a kromě suchého salámu, který vydrží snad všechno, jsme si vezli rýži, těstoviny a dokonce i brambory:-))) Jediné, co jsme kupovali, bylo pečivo a zmrzlina, kterou maminka nadevše zbožňovala.
Vždycky ráno jsme sbalili tašky na pláž a celé dny jsme se povalovali na sluníčku a cachtali se ve vodě. Do našich dočasných domovů (stany nebo pronajaté pokoje, jednou i maringotka) jsme se vraceli rudí jak raci, protože české opalovací krémy s UV faktorem 3 jižní sluníčko v kombinaci s naší bledou kůží prostě nezvládly.
Většinou s námi jezdili i kamarádi rodičů, jejichž děti byly zase našimi kamarády. A tak jsme měli o zábavu postaráno. Kluci si na pláži hráli na "Mirera" (správně Miler, měli ještě trochu problém s výslovností) - vesnického s prominutím "hovnocuca", jehož povolání je fascinovalo. Já s kamarádkou jsme stavěly hrady z písku a občas i z nežahavých průhledných medúz (ochránci přírody snad přimhouří oko, nebo radši obě) a střídavě se hádaly a usmiřovaly.
Táta má skvělý orientační smysl a vyzná se v mapách. Vzpomínám si ale na dovolenou, kdy nás mapa pěkně vypekla. Trochu předběhla skutečnost a tak místo dálnice, která tam měla být, jsme jeli po nevyasfaltované silničce pro jedno a půl auta, klasicky z jedné strany skála, z druhé sráz dolů. Moje mamka, která se děsila výšek a rychlé jízdy v autě z toho mohla mít šok - naštěstí neměla, protože hloubku srázu dost úspěšně skrývala noční tma a my viděli jen to, co osvětlovaly světlomety naší hrdé Škody 120.
Všechny problémy ale byly zapomenuty, když jsme cestou zastavili u průzračně čistého potoka s vodou po pás, kde bylo vidět až na dno, hemžící se ulitkami sladkovodních mlžů. Nebo když jsme poskakovali přes lávky okolo modromodrých "Vinnetouových" jezer.
Ty doby se pro nás staly dávnou minulostí. Po sametové revoluci jsme objevili daleko pohodlnější cestování - místo auta letadlo, místo stanů hotelové pokoje nebo apartmány. Jídlo? Polopenze, plná penze, nebo si přes den koupit jen něco malého a večer si vyjít do restaurace na místní speciality.
I když jsem už vyrostla a jako téměř dospělák jsem měla spíše vyrážet s partou na vodu nebo na hory, rodinné dovolené jsem zbožňovala tak, že jsem na ně jezdila i se svým drahým, budoucím otcem mých dětí. I cíle našich cest se změnily, neškrtila nás už socialistická obruč, mohli jsme si tudíž dopřát Korfu, Krétu, Lanzarote,… Opalovali jsme se rozumněji (já pro jistotu vůbec, ležela jsem vždy ve stínu zabalená do prostěradla), kromě mořských vln jsme prozkoumávali i historické památky a přírodní krásy vnitrozemí. Jen ty kornouty zmrzliny, které mamka kupovala na každém rohu, zůstaly.
I když už jsem já sama (tedy ne sama, měla jsem na to samozřejmě pomoc mého drahého) založila rodinu, od plánů na cesty mě to neodradilo. Už jsem v duchu viděla, jak přenechávám tříletou Lucku mamce, aby s ní dováděla na pláži s míčem a s tátou a svým drahým se vydávám na půldenní výlet do nějaké zajímavé soutěsky nebo k hradu, který tam postavili naši předci před šesti stoletími.
Leč, bohužel - musím se smířit s tím, že právě tohle se mi už nikdy nesplní. Pro mamku byla dovolená na Lanzarote poslední. Vloni v lednu odcestovala bez nás. Když se mě Lucinka ptala, kdy se vrátí, musela jsem jí odpovědět: "z nebíčka se lidi nevrací, víš".

Cesta do Číny a zase zpět (7)

21. prosince 2008 v 22:53 | Katie
Návrat domů aneb konec dobrý všechno dobré

Přežili jsme v relativním zdraví návštěvu historických památek v okolí Pekingu, tropické podnebí ostrova Hainan, ruch velkoměsta Hong Kong i kluzké cestičky rýžových teras v Long Shengu. Čekal nás už jen jeden (jak jsme doufali klidný) den v Pekingu, kde jsme si chtěli před cestou domů odpočinout a načerpat síly.
Letadlo z Guilinu do Pekingu odlétalo přesně, žádné dvouhodinové čekání, takže půl hodiny před půlnocí již naše skupinka stála v bezpečí v letištní hale. Lucinka mi spala v náručí a my neměli ke spaní taky příliš daleko. Venku před letištěm se začal tatínek drát do taxíku. Jeden kufr, druhý kufr, příruční taška… Zoufalý řidič naznačoval, že žádné další zavazadlo se mu tam už nevejde a jestli si myslíme, že pobere čtyři dospělé osoby a navrch ještě dítě, asi jsme se zbláznili. Po pěti minutách dohadů se nakonec táta vzdal, houkl na mě a na Frantu, že si máme vzít jiného taxíka a i s dědou odjeli. Moji námitku, že u sebe ani já ani můj miláček nemáme žádné peníze (můj batůžek s peněženkou se vezl s nimi) už neslyšel. Ale to už u nás zastavil černý taxík a odvážel nás temnou nocí. Snažili jsme se řidiči (který nám přišel na Číňana dost "udělaný") vysvětlit, že má jet za taxíkem, který právě odjel, ale na rozdíl od taxikáře, který vezl tátu s dědou, tento dodržoval povolenou rychlost. V duchu jsem se modlila, aby všechno dopadlo dobře, aby nás řidič zavezl tam, kam má (směr měl dobrý) a aby na nás táta před domem počkal i s penězi. A štěstěna při nás opravdu stála - taxík trefil, táta zaplatil a nám spadl kámen ze srdce (ale ty nervy!).

Následující den jsme dlouho vyspávali a celé dopoledne jsme lenošili. Na oběd jsme jeli s tátovými známými do německé restaurace Schindler´s. Hitem jídelníčku bylo uzené s knedlíkem a zelím nebo vepřový řízek s kaší. Nejradši bych si dala oboje, ale prý mají velké porce (hurá) takže jsem si dala to uzené. Lucince se nelíbilo sedět v klidu u stolu a tak se Franta obětavě nabídl, že se s ní půjde projít. Vzali i synka tátových známých. V restauraci to krásně vonělo a mě už se sbíhaly sliny, když jsme najednou uslyšeli příšerný brek a za chvíli se objevil Franta s Lucinkou. Brečela, jako by ji na nože brali, a měla proč. Hráli si s chlapečkem na schodech, tatínek je chytal, ale chybička se vloudila a Lucinka namísto v milující náruči skončila na chodníku. Nejdřív to vypadalo, že si jen natloukla, ale vzápětí už jsme viděli, jak jí na nose a na bradě prosakuje krev. Sedřela si kůži, chuděrka (jizvu tam měla vidět ještě rok). Naštěstí na bolístku zapomněla dřív, než mě přešel vztek na Frantu.

Po obědě jsme navštívili Ruský trh, kde jsem nakupovala a nakupovala a nakupovala a kdyby mě neodtáhli, jsem tam ještě teď. Zastavili jsme se i v "evropském" obchodě s potravinami, kde jsem sehnala suroviny na večeři - nádherný kus lososa, brokolici a brambory (radost mi kazilo jen to, že byly balené po jedné a měli je v chladícím boxu - ale i sladké brambory se dají jíst:-)). A tady jsme si i ověřili pravdivost rčení "svět je malý" - potkali jsme tam totiž chlápka z České republiky, který bydlí v městečku jen 12 kilometrů od toho našeho. Po příjezdu do tátova bytu jsem vařila večeři a pak jsem vzbudila ostatní, aby si ji snědli. Všichni byli totálně odpadlí a už se viděli v posteli.

Den odletu
Lucinka vypadla jako po boji a Frantovi začal ráno téct z oka hnis. Narychlo ještě jel s tátou do lékárny, kde mu prodali nějaké kapky. Já osobně bych si je do oka nekápla, ale Franta měl kupodivu v čínskou lékárnici důvěru a kapičky užíval dle doporučení (Moje prosby, aby doma navštívil očaře ignoroval a oko se mu nakonec během tří dnů bez následků zahojilo).

Rozloučili jsme se s tátou, zamáčkli slzu v oku (Franta ne, ten si do něj naopak kápl) a vrhli se do letištního shonu. Měla jsem hrůzu z toho, že budeme jako při cestě sem od sebe odděleni a složitě si budeme muset vyjednávat místa u sebe, nebo že budeme zase sedět namačkaní v prostřední řadě, kde se na nás naklopí nějaká matróna, které je šumafuk, že za ní sedí maminka s dítětem na klíně. Přístup letištního personálu k nám jako k rodině s dítětem mě ale příjemně překvapil. Než jsme stačili požádat o místa vedle sebe, už nám usměvavý chlapík sděloval, že nás dá na sedadla vyhrazená pro cestující s malými dětmi. Tak jsme já, Franta i děda měli nejen sedadla vedle sebe, ale Franta (186 cm) si tady dokonce mohl natáhnout nohy a přímo přede mnou na stěně byl vyklápěcí košík na děti (taková minipostýlka). Sice jsem ho nevyužila, protože Lucinka by tam nevydržela, ale ta možnost tady byla. Bez problémů jsme zvládli 10ti hodinový let, přestup ve Frankfurtu (Lucinka tady dokonce laškovala s pánskou obsluhou u jednoho občerstvení) i hodinku letu do Prahy.

A já už na dálnici domů začala přemýšlet, kam bychom se mohli vydat příště:-)

Cesta do Číny a zase zpět (6)

21. prosince 2008 v 22:52 | Katie
Guilin aneb zasněná krajina a déšť

Stále ještě úterý
Do Guilinu jsme přiletěli se značným zpožděním těsně před půlnocí. Nepřivítal nás, na rozdíl od průvodkyně, nijak přívětivě - z oblohy se valily provazy deště. Přeběhli jsme prostor před letištní halou, naskákali jsme do minibusu, který pro nás přijel, a vezli se do hotelu. Lucinka celou dobu spala jako zabitá...
Středa
Ach to vstávání, a po takovéhle procestované noci dvojnásobné ACH ACH. Ale snídaně nás jakžtakž vzpružila, byli jsme připraveni na dnešní program. A že bylo na co se těšit. Jeli jsme do hor, kde se uprostřed rýžových teras krčila vesnička Long Sheng. Průvodkyně nás cestou ujišťovala, že ten déšť za chvíli přestane, ale my jí moc nevěřili. No, měla pravdu - za chvíli opravdu přestalo pršet, ale sluníčko nevydrželo dlouho a zase ho vystřídala voda. A tak to šlo celý den, půl hodiny slunce, půl hodiny déšť.
Když jsme přijeli k vesnici, právě svítilo sluníčko. Optimisticky jsme se vydali na cestu vzhůru, já s Lucinkou v šátku. Po 100 metrech jsem naprosto vysílená předala Lucinku tatínkovi a po zbytek výstupu jsem poslouchala její kvílení, že nechce být u tatínka, ale u mě. No, já už jednoho špunta nesla - sice v bříšku, ale byl tam, takže jsem odolala a Lucinka se musela spokojit s tatínkem, který se šátkem vypadal jako indiánská babička. Kolem nás běhali z kopce a do kopce nosiči, kteří, ač museli tahat nejen nosítka, ale i lidi v nich, nevypadali ani zdaleka tak ztrhaně jako my. Naštěstí jsme už vcházeli mezi první vesnické domky a tak únavu vystřídala zvědavost. Průvodkyně nás zavedla do místní restaurace ověšené červenými lampionky. Usadili jsme se u stolu a za chvíli už nám nosili jídlo.
Zaregistrovala jsem jen vynikající houbovou polévku a pak jsem se ocitla v nebi - ochutnala jsem totiž čerstvé bambusové výhonky se slaninou. Vůbec nevím, co byly další chody, já si stále nabírala jen bambus a v duchu jsem uvažovala, jestli by se dal pěstovat i v naší zeměpisné šířce. Nic lepšího jsem v životě nejedla. Pocit blaženosti z dobrého jídla otupil naše smysly a zbytek výstupu jsme zvládli v pohodě. Na vyhlídce jsme se s tátou dostali do fotící euforie, každý jsme vyfotil asi 150 fotek rýžových polí ze všech stran a úhlů a v různém přiblížení.

Cestou dolů všechny pocity blaženosti a euforie vyprchaly. Opět pršelo a my jako kamzíci skákali přes kluzké kamenné schody s vidinou zlomených končetin. Naštěstí se nikomu nic nestalo a já na sebe byla pyšná i proto, že jsem nevyužila "odnosu", ač jsem o nosítkách v jednu chvíli vážně uvažovala.
Ve vesničce se průvodkyně chlubila zručností místních lidí - prý staví domy bez použití jediného hřebíku. Můj táta, rýpal, šel k jednomu domu blíž a začal se ptát, co že jsou ty černé kovové tečky, které jsou ve dřevě vidět. Průvodkyni tím mírně zmátl, pak ale pravila, že tento dům je postaven už moderně, tudíž se hřebíky.
Ještě než jsme se vrátili k našemu minibusu, zastavili jsme se u místních žen, které si udělali z turistů živnost a za poplatek jim ukazovali své dlouhé vlasy. Stříhají si je jen dvakrát v životě - poprvé jako malá děvčátka a pak už na prahu dospělosti. Mají prý nejdelší vlasy na světě.



Cestou zpátky jsme obdivovali místní krajinu plnou kopců, rýžových polí a bambusových porostů. Po dešti byla obzvlášť krásná a tajemná, jak se cáry bílé páry válely na svazích hor.

V hotelu jsme se navečeřeli a vyrazili do města. Už se stmívalo, ale Guilin byl plný trhovců a turistů, dychtivě obhlížejících nabízené suvenýry. Neodolala jsem a koupila Lucince dvoje nádherné letní šatky a pak ještě dvě sukénky s topem. Bude z ní kočka!

Čtvrtek
Po snídani nás opět čekal minibus, který nás odvezl do přístaviště na řece Li. Nepřekvapilo nás, že zase prší. Nalodili jsme se a obsadili stůl v podpalubí, abychom nezmokli. Na pohádkovou krajinu, kolem které jsme proplouvali, jsme se chodili dívat, když se nám zdálo, že déšť trochu ustává.

Rozptýlení nám přinesl i oběd v ceně výletu, já si navíc na ochutnání objednala želví polévku. No, po dvou lžících začal šmudla v bříšku protestovat a tak ji dojedl táta. Loď přistála v městečku Yang Shuo, kde jsme se propletli místním trhem a zakotvili v čajovně. V marné naději, že se mi uleví, jsem si objednala zázvorový čaj - hladina HCG se ale ošálit nenechala:-( Namísto suvenýru v podobě nějaké cetky jsem se nechala vyfotit (za poplatek) s rybářem a jeho kormorány.

Cestou zpátky do Guilinu jsme se zastavili u proslulé Skály sloního chobotu a pak nás průvodkyně zatáhla do obchodu s perlami, kde nás provedli "naučnou stezkou" - vyprávěli nám o chovu perlorodek, o zpracování perel apod. Já jsem "perlila" svými znalostmi a všechny otázky typu Jak poznáte pravou perlu od umělé? jsem zodpověděla správně, protože jsem podobné představení už absolvovala. Pak jsme v obchodě obdivovali nádherné šperky - na jejich koupi nás ale stejně nenalákali.

Protože už jsme zase měli hlad, poprosili jsme naši průvodkyni, aby nám doporučila nějakou restauraci a pozvali jsme ji na jídlo. Zdejší kuchyně si nebere servítky - právě v této provincii si můžete objednat téměř vše, od hadů, žab, přes kočku, psa až po tygří maso. My jsme se radši drželi zpátky a zvolili jsme klasičtější jídelníček. V kombinaci s letem do Pekingu, který nás čekal hned poté, by totiž nějaké gurmánské experimenty nemusely dobře dopadnout.

Cesta do Číny a zase zpět (5)

21. prosince 2008 v 22:52 | Katie
Když se daří aneb problémy v Hong Kongu

Půl hodiny před polednem dosedlo naše letadlo na ranvej letiště Chek Lap Kok. Kvůli tomuto letišti jsme, dá se říct, vlastně do Hong Kongu cestovali...
Děda o něm totiž viděl nějaký dokument a pak nám neustále vyprávěl, jak jedinečné toto letiště je - jak přistávací dráha vystupuje z moře, jak ohromná je letištní budova, jak moderní má zařízení, atd…atd…atd… Takže se táta rozhodl, že umožní dědovi spatřit tento skvost na vlastní oči. Jaký měl děda z letiště zážitek nevím, já osobně si z Chek Lap Koku pamatuji pouze nekonečnou frontu na vstupní kontrolu a kamery s termovizí, které sem nainstalovali v době nemoci SARS.

Po absolvování pasové kontroly (ano, i když je Hong Kong součástí Číny, musíte projít pasovou kontrolou) jsme se konečně mohli vydat mezi mrakodrapy. Před letištní halou na nás už čekal pan Li, tátův obchodní partner a kamarád. Odvezl nás do hotelu a poté, co jsme se ubytovali a dali si malé občerstvení, nás vzal na malou projížďku.
V Hong Kongu se jezdí stejně jako v Anglii vlevo, silnice se tu klikatí jako hadi, kteří neustále prolézají nějakým tunelem nebo se vinou po mostech. My zamířili na Victoria Peak, odkud je vidět Hong Kong jako na dlani. Bohužel, počasí nám nepřálo a tak jsme místo fantastické vyhlídky zírali do mraků šedivého nebe.

Náladu jsme si spravili pozdním obědem v luxusní restauraci Art Deco. Na dědu asi až moc luxusní. Když mu přinesli objednaný kuřecí steak, ani nevěděl, jak ho má jíst - to, co měl na talíři, vypadalo jako malé umělecké dílo. Pak nás pan Li zavezl na pláž Shek O´, nacházející se na druhé straně ostrova. Nekoupali jsme se, i když ve vodě pár odvážlivců bylo. Ale už se stmívalo a navíc jsme s sebou neměli plavky. Jen jsme se trochu rozhlíželi a Lucince se podařilo vyloudit u jedné paní rozinky (tedy aspoň doufám, že to rozinky byly).

Při návratu do hotelu se mi v autě udělalo nedobře. Ještěže mi Franta pohotově našel pytlík, vzápětí jsem ho velmi nutně potřebovala. Chudák pan Li se polekal, že jede moc rychle a tak z rychlosti 50 km/h, kterou dosud jel, zpomalil asi na třicítku. Vysvětlila jsem mu, že na vině není jeho "dynamická" jízda, ale mrňousek, který se mi začíná roztahovat v břiše. Ale stejně mi bylo trapně a on už pro jistotu nezrychlil.

V noci bylo ještě hůř. Ne mě, ale Lucince. Vzbudila se s pláčem a nešla utišit. Dospěla jsem k závěru, že na vině je vyrážka na krku, kterou má zřejmě od sluníčka (byla totiž na místě, kde se předtím spálila). Naplánovala jsem proto na ráno návštěvu nemocnice. Po probuzení se mi Lucinka zdála v pořádku, i když vyrážku ještě trochu měla. Nakonec jsme zvolili původní variantu, jak prožít tento den, a po snídani jsme vyrazili do žáru velkoměsta (ten žár na Hong Kong opravdu sedí).

Z hotelu jdeme po nábřeží k přívozu. Co chvíli se zastavujeme a obdivujeme úžasné panorama protějšího břehu, na němž se tyčí jeden mrakodrap vedle druhého (Hong Kong není jeden ostrov, ale spousta menších či větších ostrůvků a také část pevniny - hlavními částmi jsou Nové teritorium, Kowloon a ostrov Hong Kong). Chodník, po kterém kráčíme, se pyšní otisky rukou zdejších hvězd šoubyznysu. Mezi jinými jsme tu našli i dlaň Jackie Chana.
Konečně jsme u přívozu. Lucince se zalíbil růžovobílý klobouček a dědeček nakonec podlehl jejím prosebným očím (tedy spíše nářku, který spustila, když jsme chtěli klobouček opustit). A tak naše slečna může dělat parádu (klobouček si ihned nasadila a vzápětí už měla utrženou gumičku pod krk). Ve všeobecném mumraji kupujeme lístky na loď plující na ostrov Lanthau. Chvilka čekání, tlačení a strkání a jsme na lodi. Podlaha se pohupuje. Můj žaludek je zatím naštěstí v klidu (mrňousek asi spinká) a ani Lucinku plavba nikterak neznervózňuje, je plně zabavena cupováním kloboučku. Po lodi nás ještě čeká autobus.
Hlavní atrakcí ostrova Lanthau je ohromná socha Buddhy, sedícího na vršku jednoho z kopců. Buddha se pokojně rozhlíží do kraje, ve tváři svůj typický poklidný úsměv. Asi se usmívá tomu, jak k němu lidé šplhají po nekonečných schodech. My jsme si šplhání nahoru odpustili - já už tuto trasu jednou absolvovala a Franta ani děda nejeví ochotu prověřit si svou fyzičku. Navíc nebe je zamračené i dnes a cesta do cárů mlhy, kterou je Buddha obklopen, nikoho příliš neláká. Radši se jdeme podívat do chrámu Po Li. Před ním jsou malé kašničky, uprostřed nichž trůní malí Buddhové. Všichni je (asi pro štěstí) polévají vodou z miniaturních naběraček.
Připojujeme se k polévačům. Lucince se to moc líbí, ale ani se štěstím se to nemá přehánět a proto si jdeme odpočinout do zahrady. Čas utíká jako splašený a my se musíme vrátit. Autobus, loď, pěškochod. Cestou do hotelu koukáme, kde bychom se mohli najíst. Už nám kručí v břiše. Táta nakonec vybere jednu z restaurací a všichni usedáme ke stolu. Jen co si objednáme jídlo, prohrávám boj s nevolností a radši odcházím do našeho hotelu. Cestou si kupuji zázvorové sušenky a přinutím se asi tři sníst. Pak čekám na zbytek našeho průvodu.

Ještě že jsem se alespoň trochu posilnila! V noci máme totiž opět pohotovost. Lucinka "hicuje", stačí mi přiložit dlaň na její čelo a mám popáleniny 3.stupně. Dávám jí paralenové čípky, které moc nezabírají a nadávám si těmi nejhoršími jmény, protože Ibalgin sirup, který jí na horečku vždy zabral spolehlivě a rychle, jsem nechala v Pekingu…(To je ten zákon schválnosti.)

Je rozhodnuto. Ráno rušíme plánovaný výlet do Ocean parku, kde nás měli bavit vycvičení delfíni a lachtani, kde jsme měli obdivovat žraloky i tropické rybky v obřích akváriích, kde jsme se mohli svézt lanovkou (už zase?) nebo si obrátit žaludek naruby na některé z tamních atrakcí. Namísto toho táta telefonuje panu Li, který nás ochotně veze do nemocnice svaté Terezy. Franta s dědou zůstávají v hotelu, doprovod děláme našemu marodovi jen já s tátou.
Po příjezdu do nemocnice mám pocit, že jsem se ocitla v americkém seriálu (Pohotovost, Chicago Hope). Na recepci se nás ujímá usměvavá sestřička a vyptává se na Lucinku - jméno, příjmení, věk, obtíže. Po zápisu všech potřebných údajů do karty nás odesílá k jiné sestřičce. Ta Lucinku zváží, změří jí teplotu ušním vteřinovým teploměrem (uchvátil mě natolik, že mi ho pak táta někde koupil) a odesílá nás zpět. Usměvavá sestřička nám sdělí, že máme čekat v čekárně před dveřmi číslo 5, za nimiž sedí kvalifikovaný dětský lékař. Lucince je trochu lépe a tak během ¾ hodinového čekání navazuje oční kontakt s ostatními trpícími dětmi.
Pak jsme pozváni dovnitř. Jak celé vyšetření probíhalo si pamatuji jen matně - Lucinka se doktora bála a tak jsem jí většinu času utěšovala, aby nebrečela (marně). Vím jen, že se jí díval do krku, na něco se ptal a pak sdělil diagnózu. Samozřejmě anglicky, takže jsem mu vzhledem ke své časem stále chatrnější angličtině a brečící Lucce rozuměla asi tak každé třetí slovo. To podstatné jsme ale zachytili - má krční infekci, naprosto běžnou, do dvou dní by mělo být po obtížích. Pokud bude mít kašel, máme dávat jednu medicínu. Na teplotu druhou. Pokud by Lucinka zvracela, předepsal nám třetí lék a ještě další od cesty - na co byl skutečně nevím. A hotovo.
Tedy hotovo - ještě jsme museli zaplatit účet lékaře a léky. Pro ty šel táta k okénku a když se s nimi vrátil, nevěřila jsem vlastním očím - v igelitovém sáčku měl čtyři lahvičky, s něčím, co silně připomínalo šampon. Tekutina ve třech lahvičkách byla růžová, poslední měla slabě žlutou barvu. Pouze na jedné lahvičce bylo něco napsáno, ostatní byly bez popisku. Příbalový leták? Jméno léku? Dávkování? Hahaha. Abychom nepopletli, na co která lahvička je, otázala jsem se táty - na co jsou? Táta ukázal na tu jedinou s popiskem a pravil - "tahle je myslím na teplotu". Koukla jsem na štítek: "Vomitting ale znamená zvracet, ne?" "No tak tahle je na zvracení a na teplotu je ta vedle ní" nenechal se vyvést z míry táta. Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou, ale nijak jsem to radši nekomentovala.

Vrátili jsme se do hotelu - Lucinka se mezitím rozhodla, že už bude zdravá a kromě slabé teploty jí nic nebylo ("šampony" jsme vzhledem k tomu naštěstí nemuseli použít). Poobědvali jsme a pak si naordinovali odpočinek. Během něho jsem musela zabalit věci a klidnit Lucku, které otrnulo a řádila jako drak. Takže odpočívali vlastně jen chlapi (jako vždy). A pak hurá na letiště.
Ačkoli nejsem věřící, modlila jsem se, aby Lucinku nezaměřila některá z termokamer a nedali nás do karantény. Naštěstí termokamery byly asi jen v příletové části, na odletech jsem žádnou nezpozorovala. Nic nám nebránilo odletět.
Nic, tedy až na malou drobnost. Takový pidi detailíček, jakým je letadlo. Někde se trošku zdrželo. Po půl hodině čekání do Lucky vjeli všichni čerti a ačkoli bylo skoro devět večer, lítala tam a sem a sem a tam, schovávala se za sloupy, přelézala sedačky, chtěla prozkoumávat odpadkové koše….

Konečně letadlo dorazilo a tak jsme mohli s devadesátiminutovým zpožděním odstartovat. Lucinka usnula, ještě než začalo letadlo rolovat. Nebylo divu, vždyť hodinky ukazovaly 21.40 hodin. A to nás ještě čekal asi hodinový let noční oblohou do jedné z nejkrásnějších krajin světa, do krajiny kolem řeky Li.

Cesta do Číny a zase zpět (4)

21. prosince 2008 v 22:51 | Katie
Teoreticky zvládám balení zavazadel na jedničku. Vím, že balit se má s dostatečným časovým předstihem, aby se pak ve spěchu na něco nezapomnělo. Ale právě touto zásadou se zásadně neřídím. Ve čtvrtek jsem si proto musela přivstat, abych včas zabalila věci pro sebe, Lucinku i pro svého miláčka, který - jako každý správný chlap - nechává tak nepodstatné věci, jako je zabalení svých spoďárů, na ženě...
Hainan, tropický ráj, aneb k moři si vezměte plavky

Už na letišti nás čekalo malé dobrodružství, neb táta měl tzv. E-letenky, tedy letenky objednané přes internet, které musel na letišti směnit za skutečné. Letenky nám kupodivu dali, na naši žádost dokonce i blízko sebe. Ačkoli se mi mírně chvěl žaludek (na vině nebylo mé těhotenství, nervozita z letu mě provází vždycky), dala jsem si v letištní restauraci kuřecí křidýlka BBQ. Dobře jsem udělala, protože let trval tři hodiny a v letadle jsme k jídlu nic nedostali.

Sanya nás přivítala vlhkým horkem, nebo chcete-li, horkým vlhkem. Nechápu, jak mohly kandidátky na Miss World (která se tu konala v roce 2003, 2004 i 2005) vypadat v televizi tak svěže, když já jsem byla zpocená jako myš už na schůdkách z letadla (asi to je tím, že nejsem Miss:-)) Do hotelu nás odvezl minibus. Paní z cestovní agentury nám během 30 minut jízdy sdělila vše podstatné o ostrově a městě, zejména nás varovala před zákeřnými taxíkáři, kteří prý odvezou zájemce na výlet do přírody, ale zpět už nikoli. Táta, který pochytil z její angličtiny více než já, mě dodatečně ujistil, že zmínění taxikáři ubohé výletníky nezabili, ale pouze je ponechali svému osudu ve vnitrozemí poté, co jim turisté odmítli zaplatit peníze navíc. Prvotní šok z vedra a hororové historky jsme po vybalení kufrů rychle spláchli v bazénu. Ač bylo po páté odpoledne, voda měla stejnou teplotu jako vzduch - 34° C. Po tomto "osvěžení" jsme šli na večeři - podávala se formou bufetu a výběr byl docela široký - od různě upravených mušlí, kraba, ryb až k masu hovězímu, vepřovému, kuřecímu, rýži, nudlím a zelenině. Nechybělo ani ovoce a sladké dezerty, které přišly k chuti hlavně dědovi. Já jsem zvolila kraba. Jídlo bylo vynikající, dokonce i Lucinka (která se normálně ofrňuje) se cpala ostošest melounem a rajčaty (a podle toho taky vypadalo její oblečení). Když jsme si nacpali břicha, šli jsme se - už za tmy - projít podél pláže. Po návratu jsme se usadili v přízemí hotelu, kde jsme si dali pití - já s dědou koktejl z čerstvě vymačkaného ovoce, táta s Frantou samozřejmě pivo. Lucinka běhala v hotelové hale jako diblík, ale když jsme pak přišli na pokoj, usnula, jen co si lehla na postel.

Následující den (pátek) jsme začali bufetovou snídaní. Další program jsme řešit nemuseli - děda totiž prohlásil, že nemá plavky a že si bezpodmínečně musí nějaké koupit, aby se mohl koupat v moři. Nevěřícně jsem na něho hleděla.
"Ty s sebou nemáš plavky?" tázala jsem se nechápavě.
"Nemám. Nikdo mi neřekl, že je budu potřebovat" odvětil mi.
Hlavou mi bleskla vzpomínka na to, jak jsem se dědy před odjezdem do Číny ptala, jestli si zabalil plavky, když pojedeme i k moři. Pobouřeně jsem se tedy ohradila: "Já jsem ti přece říkala, že pojedeme k moři"
Děda se nenechal vyvést z míry: "Ale neřekla jsi mi, že se budeme koupat!"
Radši jsem mu neodporovala (stejně se mi jaksi nedostávalo slov), namazala jsem sebe a Lucinku opalovacím krémem s vysokým UV faktorem, dala jsem Lucce sluneční brýle a klobouček a vyrazili jsme shánět plavky. Po půl hodině chůze podél plážových hotelů (kdy jsme nenarazili ani na jeden normální obchod, jen na samé hotely, hotely, hotely) jsme už přestávali doufat, že naše mise bude úspěšná. Vtom se před námi objevilo tržiště. Kromě mušlí a perel zde naštěstí prodávali i plavky a taky balenou vodu.
Na zpáteční cestě jsme už horkem všichni padali - táta s Frantou tím spíš, že táhli koupené láhve s vodu. U hotelu jsme se proto rychle smočili v bazénu a pak jsme se stáhli na pokoj, abychom tu přečkali polední žár. Bohužel, naše výprava pro plavky si již vyžádala oběti - táta hlásil spálené nohy, děda spálené nárty, Franta spálená ramena. Lucinka měla také spálená ramena a krk (naštěstí ne moc). Jediný, kdo se nespálil, jsem byla já, a to jsem fototyp 1 (tedy ten, co je už v dubnu jako rak).
Odpoledne jsme s Lucinkou na chvíli zašli do dětského koutku. Táta nám oznámil, že půjdou s dědou zatím na kulečník, ať se tam pak za nimi stavíme. V kulečníkové místnosti se povalovaly jen koule a tága, táta s dědou nikde. Vrátili jsme se do našeho pokoje a právě když jsem uvažovala, jestli se v našem hotelu nemohou vyskytovat nějací zákeřní taxíkáři - únosci, táta se objevil. A s ním i ostříhaný děda. Cestou na kulečník procházeli kolem holiče, a tak skončili u něho… Je pravda, že zásahem holiče děda prokoukl a mohl jít házet očkem po holkách na pláži. Zvlášť když si vzal ty nové plavky. K moři jsme dorazili před šestou večer. Hned nato se pláž oficiálně zavírala, ale my a ještě pár dalších lidí jsme tam zůstali. Pláž nebyla ani předtím přelidněná, jen sem tam někdo, navíc se ani kvůli vysokým vlnám nedalo plavat. Zůstali jsme u břehu, cákali jsme se a hledali jsme mušličky. Lucinka se vyřádila, nevadily jí vlny ani slaná chuť moře. Pobíhala v písku s nahatým zadečkem a smála se na celé kolo. Po večeři odpadla stejně jako předchozí den (ostatně my taky).

Sobotu jsme strávili stejně jako pátek (jen jsme nešli kupovat plavky). Dopoledne jsme se povalovali u bazénu ve stínu stromů, táta, děda a Franta si ručníkem obezřetně kryli spálená místa na těle. Lucince jsem dala triko s dlouhým rukávem, aby jí na ramena nepražilo slunce. Přes poledne se nedalo vydržet ani ve stínu, jedinou záchranou byl klimatizovaný pokoj. Odpoledne dětský koutek, moře, jídlo, spánek. Lucince se na krku udělala červená krupička, asi od potu a sluníčka. Kromě Lucinčiny vyrážky mě znervózňovali i všudypřítomní komáři (před cestou jsem četla, že na Hainanu se vyskytuje malárie - i když jen mimo letoviska). Ačkoli jsem každý večer pověřovala Frantu vybíjením těch krvelačných potvor, vždy mu nějaká unikla. Lucka s Frantou neměli ani píchanec, zato mě se sbírka štípanců každé ráno utěšeně rozrůstala a v neděli, den odjezdu, jsem jich napočítala plných šestnáct.

Mým snem vždy bylo procházet se za ranního rozbřesku po pláži, nohy omývané mořem, všude klid, tu a tam skořápka mořského živočicha (nevím zda mlže či plže, proto píšu živočicha) o velikosti lidské dlaně. Protože ráda spím a moře máme v Čechách dost z ruky, usmyslela jsem si, že si svůj sen o romantické procházce uskutečním na Hainanu. V neděli ráno jsem vstala skutečně před východem slunce (dodnes nechápu, jak se mi to povedlo, asi mě vzbudil některý zvlášť otravný komár) a vydala se na pláž očekávat východ slunce. Nebe bylo ještě šedé a sluníčko se pomalu šplhalo vzhůru. Jak bylo výš a výš, moře se třpytilo, vlny olizovaly písek a omývaly rozbité ulity. Všude byl zlatavý pohádkový opar.

Ale každá pohádka má svůj konec. Naposledy jsem se ohlédla na zamlženou pláž a vyrazila jsem (s mušlemi v kapse) zabalit kufr na další cestu. Tentokrát nás očekával Hong Kong, symbol hospodářského rozmachu a bohatství.

Cesta do Číny a zase zpět (3)

21. prosince 2008 v 22:50 | Katie
Poznáváme historické památky
Miluji historické památky a naivně si myslím, že můj obdiv k výtvorům našich prapraprapředků sdílí všichni se mnou...
Když jsme proto do Číny odcestovali s mým 83letým dědou, automaticky jsem se domnívala, že se nebude moct dočkat, až spatří na vlastní oči všechny ty historické skvosty, které se Mao Ce´tungovým přívržencům během "kulturní" revoluce nepodařilo zlikvidovat.
Po spíše odpočinkovém víkendu nás v pondělí čekala hlavní atrakce Číny, Velká zeď. Vzhledem k tátově pracovní vytíženosti jsme nemohli jet na neudržovaný úsek zdi, který mě při předchozí návštěvě ohromil svou majestátností a divokým půvabem - no, stejně bychom asi docela namáhavý výstup s dědou a 1,5 letou Lucinkou nezvládli. Namísto toho nás tátova známá - Číňanka Rozeta - odvezla do Badalingu, kde se to hemží domácími i zahraničními turisty a vtíravými prodavači nejrůznějších (většinou příšerně nevkusných) suvenýrů. Zeď je zde opravená a vede na ni lanovka, kterou jsme k cestě vzhůru použili i my.
Mělo mě varovat už to, že děda přerušil můj nesmělý pokus přečíst něco o zdi z průvodce a namísto toho nám nadšeně líčil, že toto je jeho druhá cesta lanovkou, když ta první vedla na Ještěd. Nahoře ho pak upoutala především rozlehlost prostoru pod námi. Zdi, vinoucí se jako had po strmých skalách, věnoval jen velmi zběžný pohled. Lucinka se o zeď rovněž příliš nezajímala. Poslušně vedle nás capkala za ruku, statečně překonávala i dosti obtížné úseky schodů a culila se na kolemjdoucí. A její culení mělo náležitou odezvu. Číňané po ní pokukovali, usmívali se na ni, pokřikovali, že je "very beautiful" (což mě plnilo mateřskou pýchou), chtěli na ni sahat (což mě plnilo obavou z přenosu všech možných chorob) a několik se s ní dokonce chtělo vyfotit. Jejich prosby jsem začala ignorovat poté, co si ji jeden čínský voják "vypůjčil" na focení bez dovolení. Z fotky stejně nebude mít nic, protože Lucinka okamžitě začala natahovat (dobře mu tak).
Po hodině a půl procházky nahoru a dolů po schodech jsme byli už unavení a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Poprosila jsem Rozetu, aby zajela ještě k hrobkám Mingů, což jsou vlastně takové pohřební areály s budovami, nádvořími a podzemními prostorami, kde byli pochováni císařové dynastie Ming i se svými manželkami a konkubínami. Dědu jsem poslala s mým miláčkem do hrobky a sama jsem na ně čekala s Lucinkou venku. Než stačila Lucka sníst přesnídávku, byl Franta s dědou zpět. A namísto slov úžasu jsem slyšela jen jejich stížnosti na počet schodů, které museli absolvovat. Radši už jsem dědu dalšími pamětihodnostmi netrápila a jelo se do restaurace.
Rozeta slíbila, že objedná nějaké nepálivé jídlo a za chvíli už nám nosili na stůl. Malé i větší červené kousky něčeho ve všech přinesených pokrmech jsem vzápětí identifikovala jako chilli papričky. Pálivé nesnáším, ale co bych neudělala pro svoji holčičku. Začala jsem olizovat každý miniaturní kousek kuřecího masa obaleného chilli papričkou, aby Lucinka měla jídlo "nezávadné". Lucince chutnalo, zato mě hořely nejen rty, ale i jazyk, dásně, zuby, jícen….. Večer mě Lucinka potrápila znovu - namísto aby hned usnula, znavená celodenním programem, musela jsem jí půl hodiny zpívat a jako přídavek si vyžádala pohádku o Shrekovi.

V úterý jsme se probudili do pošmourného dne. I když podle táty prší v Pekingu jen výjimečně, my se zrovna trefili - lilo jako z konve. A to jsme chtěli navštívit Letní palác, nádherné sídlo čínských císařů, tvořené množstvím chrámů a paláců na břehu jezera, nad nímž se tyčí Hora dlouhého života. Po chvilce rozhodování nakonec optimisticky usuzujeme, že když pršet začalo, tak i přestane, a vyrážíme do deště. Veze nás opět Rozeta, nazpět si ale máme vzít taxi. Po cestě nás optimismus opouští - prší a prší a je zima.
Protože kočárek jsme si s sebou nevzali, pracně jsem si spící Lucinku zamotala na břicho do šátku a přes něj ještě hodila pláštěnku. Takže na ni neprší, ale já vypadám jako velryba. Číňanům je to jedno - v Letním paláci je nějaká státní delegace a všude jsou policisté, kteří jí dělají volný koridor. Směruji naši výpravu k lodi, která má střechu a zároveň je otevřená, takže nebudeme moknout, uvidíme okolní krásy a ani se neunavíme chůzí. Geniální nápad! Než za půl hodiny přijela loď, Lucinka se vzbudila. Nabalila jsem ji do všeho, co jsem pro ni vzala, aby jí nebyla zima. Pak už se naloďujeme a další půl hodinu čekáme na vyplutí. Cesta přes jezero trvá asi 15 minut. No, od té projížďky jsem opravdu čekala trochu víc, ale alespoň přestalo mezitím pršet.
Nazpět jdeme různými oklikami pěšky. Lucinka jde taky po svých, chvíli jí to vydrží, ale pak chce nést. Frantovu náruč vytrvale odmítá, takže s ní supím na Horu dlouhého života a v duchu si říkám, že já ho asi moc dlouhý mít nebudu, protože při dalším kroku padnu. Pokus předat Lucinku Frantovi u zelené pagody se zlatými Buddhy nevyšel - Lucinka začala brečet a já i Franta jsme na toho našeho malého rozmazlence naštvaní. Zároveň si připadám jako krkavčí matka, protože Lucie vytrvale řve a Číňané se ohlížejí, co se to děje. Nakonec kapituluji, Lucinku si zase beru k sobě do náruče, ta se uklidňuje a dožaduje se mlíčka.
Cestou z kopce 3x kojím a to i za chůze. Dole se jdeme podívat na zákoutí s rybníčkem. Právě tam koncertují tři Číňané - dva chlapi hrají na podivné nástroje a ženská jim k tomu zpívá. Znavení usedáme a vychutnáváme si tu pohodu, i když děda si po pěti minutách stěžuje, že mu to vytí už stačí. Mě se ale hudba docela líbí (ještě jsem nevydýchala ten kopec) a Lucinka taky vypadá spokojeně. Asi po půl hodině se zvedáme k odchodu, cestou ven vidíme ještě několik pruhovaných veverek (později v nich dle Lucinčiny obrázkové knížky poznávám burunduky páskované).
Čeká nás odchyt taxíku - nejdřív odmítám nabídku na odvoz "minibusem", pak jedním špinavým taxíkem. Naštěstí hned druhý, který u nás staví, vypadá slušně a tak nasedáme. Taxikáři řeknu adresu (nacvičila jsem si ji v čínštině) a ten souhlasně přikyvuje hlavou. Když se ale rozjíždíme, je na něm vidět, že přesně neví, kam má jet. Směr nakonec nabral dobrý a i s malou zajížďkou a naší pomocí (orientuji se dobře v mapách i ve městě, takže mu ukazuji rukou, kudy má jet a přitom říkám anglicky right - left, čemuž zjevně nerozumí) nás nakonec vyloží u tátova bytu.
Na pátou hodinu bychom měli vyrazit na večeři "k Rumunovi"s dalšími tátovými známými. Nastal ale drobný problém - táta nám po návratu z práce sděluje, že nemá auto, protože Rozeta se s ním ještě nevrátila. Rozbíhá se pátrání po Rozetě. Nakonec zjišťujeme, že tátovi špatně rozuměla a namísto aby se poté, co nás odvezla, vrátila, čekala na nás před Letním palácem. Auto ale stihla přivézt zpátky včas a tak můžeme na večeři přece jen odjet. Bohužel, mrňousek v bříšku asi neskousl ty chilli papričky ze včerejška a teď mi dává jasně najevo, že o mém žaludku bude rozhodovat on. Takže sbohem, marinovaná brokolice, smažené buráky, kuře kung pao, kuře s kešu oříšky, citrónové kuře, hovězí se sezamovými semínky, obalovaná vepřová žebírka, krevety a rybo. Bez pocitu, že budu okamžitě zvracet, jsem zvládla jen smaženou rýži.
Zatímco já bojovala s nevolností a snažila se o konverzaci s ostatními dospěláky, děti (Lucinka a pětiletý synek známých) si našly zábavu - chodily lovit krevety do akvária. V restauracích je tu totiž zvykem mít "jídlo" v akváriu - můžete si rybu, krevety i další potvory před konzumací prohlédnout a vybrat ty, co posléze sníte. Pro slabší povahy nic moc, ale aspoň máte jistotu, že je to čerstvé. Franta je na lovu doprovázel a za chvíli měl kolem sebe mateřskou školku, neboť se k nim přidali i dva malí čínští caparti. Když jsme odcházeli, bylo jim to zjevně líto.

Ve středu podléháme nákupní horečce a jdeme navštívit Hedvábný trh. Dříve to byla úzká ulička lemovaná malými stánky trhovců (něco jako vietnamská tržnice), kvůli padělkům (měli zde například zaručeně pravé Rolexky, v přepočtu za 100,- Kč), ale uličku zrušili a místo ní zde vyrostl asi šestiposchoďový obchodní dům. Paradoxem je, že zde prodávají v podstatě to samé zboží, co předtím na ulici, jen ve větším množství. My se nejdřív zaměřili na věci pro Lucinku. Za chvíli jsme už měli koupená trička, šatičky, svetříky, bundu, troje rifle a tepláčkovou soupravu. Samozřejmě se musí smlouvat, prodejci nasadí takové cifry, že se nakonec spokojí asi s 1/3 původní ceny.
Po dětském oblečení (Franta mě musel násilím odvléct) přišly na řadu pánské zimní bundy. Franta si vybral a nakonec i koupil černočervenou "značkovou". Z původních 3.300 yuanů ji usmlouval na 190 yuanů. Celá koupě byla obřad, prodavačka neustále vyzdvihovala přednosti zboží a aby ukázala, že je bunda vodě odolná, lila na Frantu, oděného do bundy, minerálku. Dědu odchytla druhá trhovkyně a po stejném představení i on podlehl (ačkoli předtím říkal, že nic takového nepotřebuje) a bundu si koupil.
Po nákupu jsme si skočili k Mc´Donaldovi a pak nás táta odvezl na náměstí Nebeského klidu. Šli jsme do Zakázaného města, které se rekonstruuje, takže spousta budov byla pod lešením, zakrytá zelenými sítěmi. Zakázané město je vlastně malé město ve městě, dříve zde žil císař se svým dvorem, oddělen od prostého lidu vysokými zdmi. Lucinka zase nechtěla sedět v kočárku ani jít k Frantovi, takže jsem ji nosila.
Dědu budovy až tak nezajímaly (viděl už lamaistický chrám a architektura se laikovu oku zdá naprosto totožná), celý areál jsme proto proběhli opravdu dost zběžně a zastavili jsme až v císařské zahradě na odpočinek. Protože bylo docela brzy a dědu už žádné pamětihodnosti nelákaly, zašli jsme do Jing shaw parku, kde zrovna krásně kvetly pivoňky. Ani zde jsme se ale moc dlouho nezdrželi, chytli jsme si taxi a jeli do bytu. Večeři dělal Franta - rozpečené bagety se sýrem a šunkou.

Cesta do Číny a zase zpět (2)

21. prosince 2008 v 22:49 | Katie
Peking a okolí aneb stránky z mého deníku

Sobota 7.5.2006 - lamaistický chrám
Říká se, že časovému posunu se musí člověk přizpůsobit co nejdříve, jinak se s ním nevyrovná vůbec...
Protože v Pekingu začínal nový den (my měli dvě v noci), odpočinuli jsme si jen krátce a hned po vybalení věcí nás vzal táta ven.
Do centra jedeme po čtyřproudové silnici, přesto se suneme krokem - je právě dopravní špička. Peking je zkrátka velkoměsto se vším, co k tomu patří. Rušné ulice, kde se mezi kolonami aut a autobusů proplétají lidé na kolech, často s rouškou na obličeji kvůli prachu (ve mně vzbuzují asociace morové rány), davy lidí na chodnících, obchody, hotely, divadla, administrativní budovy. Restaurace ověšené červenými lampiónky (místní zvyk, červený lampión = restaurace, nikoli hambinec, jak by si někdo mohl myslet). Pro ignoranty vynikající čínské kuchyně je k mání McDonalds, KFC nebo restaurace v západním stylu, kde na jídelním lísku naleznete biftek a hranolky stejně jako vídeňský řízek s kaší. Tradice s moderním světem se zde roztodivně splétají. Uvidíte tu moderní vysoké budovy samé sklo a železo, ale i staré čtvrti s nízkými šedivými domky za stejně šedivou zdí, tiché chrámy, které turisté ještě neobjevili, i historické památky, kde se promenádují masy návštěvníků. Nechybí ani zeleň - všude kvetou stromy a je zde množství překrásných poklidných parků.
My obkroužíme autem obrovské náměstí Tian´anmen, prý největší náměstí na světě vůbec. Lidé si tu vedle mauzolea velkého Mao Ce-tunga pouštějí draky. Lucinka usíná v autě a ani nevnímá, že jsme zastavili a přendáváme jí do kočárku. Jsme totiž u lamaistického chrámu Yonghegong, který chceme navštívit. Jako skoro všechny podobné památky, i tento chrám má klasické členění, kde se střídají nádvoří s jednotlivými síněmi. Nejdříve tedy jdeme alejí stromů k prvnímu nádvoří, které končí první síní. Za ní druhé nádvoří, druhá síň, třetí nádvoří, třetí síň. Děda začíná reptat, že je to tu všechno stejné (no, vlastně má pravdu). A to jsme ještě nedošli na konec, do síně, kde je umístěna ohromná socha Buddhy (18 metrů), vyřezaná z jediného kusu santalového dřeva. Mezitím se budí Lucinka a trochu pobrekává. Chce se chovat, takže ji beru na ruku a pomalu postupujeme zpátky k východu. Za všeobecné pozornosti Číňanů, kteří Lucinku zvědavě okukují a smějí se na ni.
Protože už nám kručí v břiše, jedeme do restaurace. Čeká tu na nás tátův kolega z práce a tátovi známí - manželé, on Čech (Láďa), ona Číňanka (Frances) a jejich krásný ani ne 10měsíční chlapeček Honzík. Frances objednala večeři a za chvilku už nám nosí na stůl - brokolici s česnekem, smažené burské oříšky (táta dědovi ukazuje, jak umí nabrat čínskými hůlkami dva buráky najednou, což je jeho oblíbený trik), vařené krevety (ty chutnají Lucince), marinovanou okurku (brr, je ostrá!), vynikající dušenou rybu se zeleninou, maso se sladkokyselou omáčkou s ananasem (mňam), kuřecí kung pao (taky mňam) a tři kachny (pekingské, jak jinak). V Číně se stoluje jinak než u nás. Všechno jídlo se dá doprostřed stolu, každý má svou misku nebo talířek a nabírá si, na co má právě chuť. Někde mají i otočnou desku, jídlo si můžete přitočit k sobě - má to své výhody (jídlo si přitočíte blíž:-)))), ale i nevýhody (nenabíráte-li rychle, což je s hůlkami u méně zkušených problém, vámi vybrané jídlo si k sobě mezitím otočí někdo jiný:-(((). Děda hůlky neřešil, řekl si o příbor (vymlouval se přitom na palec, který si před několika lety téměř uřízl cirkulárkou). Kachny byly hlavním chodem. Pečou se s hlavou a nohama, samozřejmě vykuchané a oškubané, v rozpálených pecích horkým vzduchem a potírají se směsí medu a koření, takže mají křupavoučkou kůžičku. Kuchař je přivezl na vozíku a nakrájel je před námi na tenké plátečky. Ty se balí do ještě tenčích placiček z rýžového těsta, přidá se nakrájená jarní cibulka a někde i okurka, vše se pokape tmavou omáčkou (něco jako hustá sojovka), placka se zabalí a šup do pusy. Všichni jsme se pořádně napráskli - i děda, ač stále provokoval průpovídkami typu "zlatý knedlíky, tohle já jíst nebudu". Po návratu do bytu jsme byli pěkně unavení, ale Lucinka byla vyspalá a tak jsme šli spát až s ní po 22.30 hodině.

Neděle 8.5.2005 - výprava do hor
V neděli jsme se vypravili do hor na ryby. Na čínské poměry je to jen kousíček od Pekingu - slabé dvě hodinky autem. Přidali se k nám i Láďa, Frances a jejich Honzík. Ryby tu neplují v horských bystřinách,ale chovají se v malých nádržích, u kterých stojí domky s restaurací. Vyberete si restauraci, sednete si na terasu vedle nádrže s rybami, dohodnete se, kolik chcete ryb a pak dostanete prut a návnadu. I my jsme si vybrali jednu z restaurací a po všeobecném rozplývání místních Číňanů nad našimi dětmi jsme si dojednali, že si ulovíme tři ryby. Prut byla úzká bambusová tyčka s provázkem a háčkem na konci. Kluk, co nám prut dával, na něj napíchl návnadu (asi abychom se nepředřeli)- dost podivnou hnědou hmotu (doufám, že to bylo těsto). Franta nahodil a už vytahoval rybu. "Máš to,?" volal na mě - neměla jsem to, neboť jsem ještě ani nestačila vytáhnout fotoaparát, natož s ním pořídit jím požadovaný snímek. Počkal tedy, až se připravím, hodil prut do vody znovu a ani ne za minutu se mu na něm houpala další ryba. To už jsem vyfotit stačila. Pak nahodil děda a po chvíli napětí a jedné sežrané návnadě bez ryby na háčku byla ulovená poslední, třetí ryba. Já jsem o "rybolov" přišla. Ale nakonec - lovit za těchto podmínek by mě stejně netěšilo. Táta nás pobavil tvrzením, že jednou zde čekali na ulovení ryby dvě hodiny. Ale to bylo prý odpoledne a všechny ryby už byly přežrané. Po rybolovu jsme se usadili venku u stolu a Frances objednala jídlo (hlavním chodem měly být samozřejmě ty ulovené ryby - dvě s kořením pro nás, jedna bez koření pro děti). Lucinka chtěla pořád obcházet kolem, takže jsme s ní já a Franta střídavě chodili a dávali pozor, aby někde nezakopla a nespadla k rybám. Honzíka si přivlastnili mladý číšník a servírka, nosili ho na ruce a dělali na něj neustále nějaké opičky. Byli by si vypůjčili i Lucinku, ale ta se od nás nechtěla hnout. K pití se servíroval zelený čaj - žádný ošizený v pytlíku, ale pravý čínský, lístečkový, v konvici, kam se stále dolévá horká voda - čím déle se čaj louhuje, tím více je hořký. Děda: "Fuj, to je hořký, to se nedá pít, objednejte mi cukr". Frances objednala cukr, zatímco táta se jal dědovi objasňovat, že pro Číňany je téměř smrtelná urážka, když si chce někdo tento čaj osladit. Servírka přihopkala po čtvrt hodině s homolí cukru - jiný asi nenašla - a uraženě ji položila na stůl. Děda si cukru nevšímal. "Máš tady ten cukr", upozornila jsem ho iniciativně. "No, já si na tu chuť zvykl, je to docela dobrý i bez něj" odpověděl děda, dolil si další várku čaje z konvice, statečně se napil a křečovitě se zašklebil. Cukru se ale nedotkl (ta mužská ješitnost, ach jo:-)))
Po příjemném posezení (kdy se nám Číňané ze sousedního podniku snažili vnutit projížďku na koních k Velké zdi), jsme vyrazili na procházku. Sice jsme měli kočárek, ale Lucinka na rozdíl od Honzíka v tom svém moc dlouho nevydržela, takže to dopadlo jako obvykle - já jí nesla na ruce a Franta jel vedle s prázdným kočárem. Šli jsme jen kousek, pořád po silnici, kolem jezdila auta a už zmínění Číňané s turisty na koních, takže jsme museli dávat pozor nejen na provoz, ale i na to, abychom si do auta neodnesli koňský "suvenýr". Odměnou nám byl ale pohled na majestátní Velkou čínskou zeď. Pak jsme se vrátili k autům, naskákali dovnitř a zamířili do bytu. Lucinka byla opět bohužel čilá (na rozdíl od nás) a usnula až po 22.00 hodině. To už Franta chrápal a já, kdybych ji nemusela uspat, byla bych taky dávno v limbu.

Cesta do Číny a zase zpět (1)

21. prosince 2008 v 22:46 | Katie
Zákon schválnosti, aneb pokud se chystám někam cestovat, zjistím, že jsem těhotná...
Naše Lucinka byla plánované dítě. Franta si ji plánoval od té doby, kdy jsme spolu začali chodit a po devíti letech konečně přesvědčil i mě, že je na miminko ten správný čas. Nechali jsme na přírodě, ať dělá, co umí (i když Franta se taky snažil) a abychom se nestresovali, kdyby to třeba nevyšlo, plánovali jsme zároveň cestu do Ameriky. Jenže to vyšlo a na první pokus. Cestu do Ameriky jsme odložili na neurčito a těšili se na miminko.
Lucinka se narodila 5.září 2003 a my byli štěstím bez sebe. Jen moje cestovatelská dušička chřadla a chřadla. První léto jsme s Lucinkou vyráželi alespoň na výlety po naší vlasti - Libochovice, Tábor, Červená Lhota, Liberec, Dvůr Králové, Praha, Buchlovice …. Bylo to prima, ale mě to táhlo dál.
Protože můj táta pracuje v Pekingu, začali jsme uvažovat o cestě do Číny. Franta na mě sice zezačátku koukal jako na totálního cvoka, a taky moje babička chtěla volat na psychiatrii, ale vzhledem k tomu, že už jsem předtím za tátou 2x byla, přesvědčila jsem je, že vím, do čeho jdu a že taková cesta vlastně není nebezpečnější než zdejší městská doprava.
Aby toho nebylo málo, napadlo mou sestřenici, že by s námi mohl jet i můj děda, tatínkův táta. Moc jsem nevěřila, že bude chtít ve svých 83 letech podniknout takovou cestu, ale když jsem mu to navrhla, k mému překvapení radostně souhlasil a už obíhal lékaře, jestli nepotřebuje nějaké očkování.
Začala jsem se trochu bát o zdar celé akce, ale bylo pozdě. A tak jsme zařizovali víza, letenky a navštívili jsme centrum cestovní medicíny, abychom věděli, čím vším se můžeme nakazit. Kromě toho jsem pročetla i všechny možné a nemožné návody na vybavení cestovní lékárničky, abych byla připravená, kdyby "něco". A s tátou jsme se na dálku dohadovali, kam všude se v Číně podíváme, protože když už tam budeme, tak ať to za to stojí. Táta jako Kozoroh, který jde na všechno velmi metodicky, vypracoval (dle mých připomínek a možností čínské cestovní agentury) podrobný rozpis naší cesty, kde chybělo snad jen to, jakou pohádku Lucince před usnutím řeknu.
Když už jsme konečně měli všechno teoreticky zvládnuté, letenky zaplacené, léky nakoupené a víza zařízená, nastal problém - Lucinka dostala 3 týdny před odletem rýmu, ze které se vyklubal zánět středního ucha. Takže píchání ouška, antibiotika, léčba klidem. Když jsme šli po týdnu na kontrolu, skoro jsem se styděla zeptat, zda můžeme někam letět (natož do Číny), ale ušní lékař řekl, že nenastane-li ještě nějaká nová komplikace, ucho už bude zahojené a letadlo je v pohodě. U Lucinky k žádné komplikaci nedošlo, zato já týden před odletem zjistila, že jsem těhotná! Druhé miminko jsme také plánovali, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě kojila a v důsledku toho jsem neměla obvyklé měsíční problémy, myslela jsem si, že šance je zatím malá. No, asi jsme mimořádně plodný pár. Následovala návštěva u mého ženského doktora, který na můj dotaz, jestli můžu letět do Číny odpověděl: " Nemůžu vám to doporučit, ale já osobně bych tu cestu nerušil." Takže babo, raď. Nakonec jsem si řekla, že co se má stát, to se stane, a mohli jsme vyrazit.

Odlétáme

Franta ještě ráno před odletem (letadlo letělo odpoledne) sháněl boty, protože dřív to jaksi nestihl. Chtěl si koupit klasické pánské mokasíny, marně jsem ho upozorňovala, že ty se ani k moři ani do hor nehodí. Nakonec se mi ho po menší výměně názorů (a taky hlavně díky tomu, že vyhlédnuté mokasíny v jeho velikosti neměli), podařilo přesvědčit, aby si koupil boty sportovní (v Číně je pak nosil pořád, jen před spaním si je zouval). Poté jsme pospíchali pro dědu, který už sbalený čekal s klíčem v ruce u dveří. Na letiště nás hodil Frantův kamarád, podstoupili jsme obvyklou odbavovací proceduru a hurá do letadla!!!
Bála jsem se, jak Lucinka let zvládne, ale na rozdíl ode mě si snad ani nevšimla, že sebou letadlo trochu hází. Zatímco já jsem ji, pobledlá, pozorovala, ona vesele prozpěvovala panence. Z Prahy jsme letěli nejdřív do Frankfurtu, kde jsme museli dvě hodiny počkat na letadlo do Pekingu. Zatím jsme vše zvládali skvěle, já nosila přebalovací tašku, kabelku a Lucinku, Franta táhl složený kočárek ("skorogolfky" s rukojetí vcelku), příruční zavazadlo a foťák, který se nám nikam nevešel. Vedle nás si vykračoval děda se svým příručním zavazadlem. Po nástupu do letadla, v němž jsme měli strávit zhruba 10 hodin, nastal ale mírný šok - mladík v Praze, který nás odbavoval, zjevně ignoroval, že cestujeme dohromady a tak jsme měli každý sedět jinde. Já s Lucinkou v řadě uprostřed, spolu s dalšími třemi lidmi, a Franta s dědou v řadě u okénka, kde bylo ještě jedno sedadlo. Děda jako muž činu, který ještě z doby svých předválečných studií umí německy, hned zalarmoval letušku, jestli bychom se mohli přehodit. Letuška kývla a čekala, až všichni nastoupí, aby dohodla naše spolusezení. Nedočkavý děda mezitím vysvětloval pánovi, co seděl vedle něho, že jsme tam jaksi spolu a jestli by si se mnou nevyměnil místo. Pán prohlásil, že máme smůlu, protože chce sedět do uličky a bylo to. Letušce se naštěstí podařilo přesvědčit starší manželský pár, který seděl u mě, aby si přesedl k nerudnému pánovi. Dodneška mám na toho pána vztek, protože u okénka bychom bývali měli daleko víc místa, zvlášť když si paní přede mnou hned po 15 minutách letu zaklonila sedadlo, takže prakticky ležela na mě a na Lucince, kterou jsem měla na klíně. Nazpátek si ho dala až když jsme přistávali. Lucince nepohodlí nevadilo (naštěstí). Hrála si, poslouchala pohádky, které jsem jí do ochraptění vyprávěla, chvílemi se chodila s tatínkem proběhnout po letadle a asi čtyři hodinky spala - vlastně až do přistání. V Pekingu nás přivítalo krásné slunečné ráno, i když my jsme měli (stejně jako Bobek z klobouku) ještě noc - doma by byly teprve dvě v noci. Pasovou kontrolu i vyzvednutí kufrů jsme zvládli celkem rychle a už jsme se v letištní hale vítali s mým tátou, který nás odvezl k sobě do bytu.
 
 

Reklama