Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

O dětech a rodině

Bude to horor!

22. září 2015 v 21:29 | Katie
Každoročně koncem léta chystám pro dceru oslavu jejích narozenin. Letos jsem jako téma zvolila Horor. Přípravy jsem tentokrát moc neprožívala, úkoly, které by děti plnily, jsem vynechala úplně, přece jen 12 letá slečna už má jiné představy o slavení, než někde střílet na plechovky.

První bod - pozvánky.
Pozvánky musely být rychlé, ale efektní. Takže jen bílý strukturovaný papír pokapaný kapkami "krve" vzniklé smícháním černé a červené tuše a razítko "pozvánka na oslavu" od Kety.


Druhý bod - občerstvení.
Manžel objednal kýtu na gril, ale já chtěla kromě toho připravit pohoštění i trochu stylové. Na internetu jsem si našla různě strašidelně upravené jídlo a nakonec jsem připravila
- meloun ala mozek (pracné bylo hlavně oloupat slupku, vyřezávání docela šlo, i když inspirace jak vést čáry se postupem doby čím dál víc tenčila)


- pizza duch (naprosto jednoduché, z připraveného pizzového těsta, které se pouze pokladlo sýrem, mandlemi a černými olivami tak, aby zdobení vytcořilo strašidelný obličej)


- krvavé prsty z párků a listového těsta (ty se moc nepovedly, syrové byly víc realistické, po upečení se prohnuly a nebyly nic moc, nicméně se snědly)


- ulomené prsty ze sušenkového těsta (nepovedly se vůbec, protože máslové těsto prostě nedrží tvar, namísto prstů s mandlemi místo nehtů, s kterými jsem se modelovala, jsem z trouby vyndala placičky)
- koktejl s očima jsem nemohla zkusit, protože jsem neměla formu na oči, ale určitě se po ní poohlédnu a někdy to vyzkouším jen tak
- zcela netematicky jsem zkusila i ovocné duhové špízy, které vyšly docela hezky



Bod třetí - program.
Kůň objednán, dorazil, povozil.
Na poslední chvíli mě napadlo, že namísto úkolů můžou mít děti stezku odvahy do našeho sklepa plného pavučin. Rozestavěla jsem proto ve sklepě zapálené čajové svíčky a dala dětem křídu, že se mají dole podepsat na zeď. Náš Honzík si během stezky odvahy stačil vzít ze sklepa i suvenýr - lahev bílého vína, kterou jsem tam zase pěkně rychle šla vrátit :-)
Diskotéka, kterou si Lucka objednala, zajišťoval manžel.
Jinak jen dohlížet, aby si někdo něco neudělal, popř. neudělal něco někomu jinému. Což při nějakých 30 dětech člověka dost zmůže.

Bod čtvrtý - kostýmy.
Kluci se odmítli namaskovat, zejména poté, co jsem neuváženě koupila nádhernou průhlednou smrtkovskou masku, ze které měl Matýsek hysterický záchvat, jen jsem otevřela šuplík, do které jsem ji dala. Nelámala jsem to přes koleno a soustředila se na kostým pro Lucku a pro sebe. No, kostým - černé šaty jsme doplnily bílými obličeji (barvy Snazaroo), krvavou pusou (rtěnka a umělá krev od Snazaroo) a červenými čočkami, které celý dojem vyšperkovaly. Lucka měla navíc na krku namalované šití s kapkami krve. Komentáře "Fuj, to je strašný", když se mi pozvaní podívali do očí, byly potěšující.



Pátý bod - dort.
Opustila jsem klasiku v podobě piškotového korpusu, několika oslavami již prověřeného, a začala jsem zdolávat další metu - vyrobit poživatelný dort z jiného těsta. Když horor a krev, tak jedině Red Velvet. Pekla jsem ho podle receptu na internetu, myslím u Chez Lucie. Jediné, co mě překvapilo, jak málo ho z dvojnásobné dávky bylo. Další den (v den oslavy) jsem proto přidělala ještě jednu vrstvu z obou pater. Protože jsem dělala dort patrový! Z piškotového základu by nešel, to už jsem si ověřila (rozpadlé zákoníky pro kolegy), ale Red Velvet úžasně drží a chuťově je taky skvělý. Potah byl čistě bílý, pouze potřísněný "krví" z obarveného rýžového sirupu (návod dle internetu) a dozdobený zapíchnutým nožem.



Lucka dostala spoustu dárků a byla spokojená. Já taky, protože i přes několik nevydařených záměrů (viz ulomené prsty) se oslava vydařila.

Besídka

22. června 2014 v 22:28 | Katie
Na Honzíkovu besídku ve škole jsem pekla dorty. Ne jeden dort, ale hned čtyři, protože besídka byla vlastně slavnost roku, takže jeden dort za jaro, druhý za léto...a tak dále.
Děti nám rodičům zahrály pohádku O dvanácti měsíčkách, všechny měly nějakou roli - náš Honzík byl měsíc duben :-) Ušila jsem mu na to kostým ze zelené látky s duhou. Dětem se hra moc povedla, stejně jako písničky na flétnu a básničky, které do pohádky byly vložené.


Po představení se začaly krájet dorty.
Jaro bylo z mého osvědčeného piškotového těsta, promazané krémem z mascarpone. Na stránkách Chez Lucie jsem objevila úžasný duhový dort a tak jsem ho zkusila.



Skoro jsem ani nestačila vyfotit jak vypadá na řezu, děti se do něj pustily opravdu s vervou...

Letní dort byl ze stejného těsta, jen neobarvovaného, promazaný višňovým frutafilem a hrk hrk krémem s mandarinkami.


Na podzimní dort jsem upekla ořechový korpus dle receptu z internetových stránek Dortomanie. Promazala jsem čokoládovým máslovým krémem nastavovaným kaší, který jsem dělala stejně jako korpus poprvé.


A nakonec zimní dort, taky premiéra - korpus čokoládové těsto (dle Dortomanie), promazaný máslovým pudinkovým vanilkovým krémem a pokladený banány.


Potěšilo mě, že chuť i vzhled dortů byly hojně chváleny, ale nejvíc mě potěšilo, že měla paní učitelka radost z dárku, který jsme jí my rodiče předali. Naše děti učila dva roky a nyní přechází opět k prvňáčkům, takže jsem jí chtěla dát nějaký dárek na památku. Už v předchozích letech (nejdřív když učila Lucinku, pak i u Honzíka) jsem jí dělala albumy s fotkami dětí, letos jsem ale, inspirována Ilonkou ze scrapbook.cz, oslovila ostatní rodiče a každý se svým dítětem udělal pro paní učitelku A4 stránku s fotografií. Kromě jednoho chlapečka (který snad stránku přinese dodatečně) se zúčastnili všichni Honzovi spolužáci (Honza sám dělal stránku v neděli před pondělním předáním :-) ). Protože jsem nevěděla, jaká bude nakonec účast a bála jsem se, že album bude vypadat moc chudě, udělala jsem ještě 23 stránek z třídních akcí, takže album bylo nakonec docela vypasené. Ač asi polovina dětí předávala své hotové stránky Honzovi ve škole (zbylí předali stránku před besídkou), paní učitelka nic netušila a dárek jí překvapil a dojal - dokonce zamačkávala slzičky :-)


Součástí alba byl i dárkový poukaz v hodnotě 4.000,- Kč, na který se rodiče složili.

A příští rok se budu na paní učitelku těšit zase, tentokrát bude učit našeho Matýska - ne nadarmo o nás říká, že jsme jako Hujerovi :-)

Lucinka slaví 7.narozeniny

17. ledna 2011 v 18:46 | Katie
I když jsem týden před dnem D měla dost špatné spaní, hlavně kvůli neustálým dešťovým srážkám, počasí nakonec vyšlo v rámci možností skvěle. Nebylo tedy žádné teplo, ale hlavní je, že nepršelo a venkovní program mohl proběhnout venku. Skutečně nevím, co bych si počala celé odpoledne s více než 20 dětmi :-) zavřená doma (v záloze sice bylo malování na obličeje a origami, ale ...).

Jak se pozvaní pomalu sjížděli, dostali na uvítanou připravený diplom a sešitek, ve kterém měli splnit pár úkolů, jako vybarvit obrázek, určit, které zvíře k ostatním nepatří a podobně.

diplomy
Děti také dostaly připravenou čtvrtku s obrysem motýla, kterého měly ozdobit dle svých představ. K dispozici měly odstřižky scrap papírů, knoflíčky, pastelky, fixy, nalepovací kamínky, korálky a spoustu dalších potřeb.  Lucinka se se všemi vítala a poletovala po zahradě jako ptáček, za kterého také byla přestrojená.

oslavenkyně

Matýsek vyfasoval prastarý, ale roztomilý kostým levharta, kterému říkáme pracovně tygr a Honzovi jsem stihla ušít kostým čmeláka i s efektními křidélky. Bohužel, stejně jako minulý rok, na něm kostým vydržel asi 10 minut, než si ho Honzík svlékl.

Děti, které netvořily motýla ani neplnily sešitkové úkoly, skákaly na naší nové trampolíně nebo se honily po zahradě. První velkou atrakcí byl kůň, který přišel na minutu přesně a vyvolal u dětí nadšení. Většina se jich seskupila do fronty a trpělivě čekala, až na ně dojde řada. Svezla se samozřejmě i oslavenkyně.

na koni

Byla jsem skutečně zvědavá, jak děti zareagují na další objednané zvíře, nádherný exemplář hroznýše královského. A děti nezklamaly. Hned když hada (shodou okolností také Lucinku) jeho majitelka vyndala z koše, udělala se kolem hradba dětí i dospělých.

s hadem2
Děti se neostýchaly si hada pohladit, odvážnější si nechaly hada dát i kolem krku. Dokonce i naše Lucinka (a já :-) ).  

s hadem1
Lucinka byla opravdu přítulná, ale ne zase moc :-) a já doufám, že dětem zůstane vzpomínka na to, jak hebounká a sametová je na dotyk hadí kůže, vůbec ne slizká a odporná, jak si hodně lidí myslí.

Po odchodu obou zvířátek byl čas na sfouknutí svíček na dortu a na předání dárků. Děti i dospělí si  (snad) pochutnali na rozřezané berušce a pak se šlo znovu do akce.

dort

Děti ještě musely osvědčit svou přesnost v hodu tenisáků do tygří tlamy, jako ptáčci si musely ulovit v letu potravu (bonbon) a také podstoupily velký zvířecí test, v němž k zvukům a stopám musely přiřadit jednotlivá zvířata. A zvládly to s přehledem!

Jedním z posledních úkolů byla spolupráce při pečení. Děti rozdělené na dvě skupiny musely utvořit řadu a přes jednotlivé články si od začátku ke konci předat suroviny na výrobu muffinů (připravená sypká směs na pečení, mléko, vajíčka, ...) a pak společně těsto zpracovat a dát do košíčků. U přípravy těsta asistovali i dospělí dobrovolníci.

muffiny
...a po několika minutách už mohly děti ochutnat upečené plody svého snažení.

Osazenstvo se začalo pomalu rozcházet, ale ještě než utekli úplně všichni, konalo se divadelní představení - dvě minipohádky o včelích medvídcích.

Doufám, že všichni dětští i dospělí hosté i domácí si ten den pěkně užili a budou na něj mít hezké vzpomínky. Já jsem si ho užila náramně a musím za to poděkovat nejen všem zúčastněným, kteří vytvořili skvělou atmosféru (zvláště pak úžasným a neskutečně šikovným dětem), ale také dobré duši někde tam nahoře, která po celou dobu nad námi držela ochrannou ruku a ten šílený liják oddálila až do doby, než od nás odjížděli úplně poslední hosté (a ti si na 5 metrovou cestu k autu už museli půjčit deštník :-) )

Velké přípravy

24. června 2010 v 21:25 | Katie
Nerada oslavuji své narozeniny nebo svátek. Nerada přijímám gratulace a také nerada někomu gratuluji, protože nikdy nevím, co mám říct a potí se mi ruce....

Ale ráda organizuji oslavu narozenin pro Lucinku.

Když jí byly dva roky, jen jsem pozvala její a naše kamarády, my dospělí jsme si povídali a jedli a děti řádili v bazénu, na houpadle, nebo jen tak...

oslava2a


oslava2b

Když byly Lucince tři roky, dala jsem si s přípravou oslavy více práce. Kamarádi a kamarádky měli přijít jako princezny a princové. Lucince jsem udělala z papíru korunku a připravila nějaké hry. Děti hledaly po zahradě poschovávané barevné papírové ťápoty, na kterých byly napsané různé úkoly a ty pak musely splnit. Byly jednoduché, třeba říct básničku, předvést nějaké zvíře, udělat pár dřepů... Potom si hrály s barevnými víčky od pet lahví, z nichž skládaly různé obrázky, bublaly bublifukem a nakonec shlédly loutkové divadlo, které jsem jim zahrála s vlastnoručně vyrobenými loutkami a kulisami. Co to bylo za kus si už nepamatuju :-), ale vím, že uprostřed představení začal můj milovaný manžel vyřvávat, že jsou hotové buřty, aby šly děti jíst. Mohl mě vzít čert - ale představení jsem dohrála a děti vydržely až do konce :-)

oslava3a


oslava3b


Další rok, to byly Lucce čtyři, byla oslava na téma Indiáni. Lucinku jsem pomalovala válečnými barvami, upravila jsem jí jedny šatičky do indiánského stylu a přichystala program. Pro všechny účastníky jsem na papír vytiskla obrázek - pro kluky indiána, pro holky indiánku. Ten si měli vybarvit a pojmenovat a pak plnili úkoly (házení míčkem na plechovky, běh přes překážky, apod...) a dostávali za ně papírová pera, která lepili svému indiánovi na čelenku. Nechybělo ani loutkové divadlo, hra O domečku zámečku.

oslava4a


oslava4b


Páté narozeniny jsem pojala velkoryse. Téma bylo Možná přijde i kouzelník a kromě kouzelníka, který opravdu přišel (a byl skvělý!), se sešlo asi 20 dětí (vlastní nepočítám :-) ) plus rodiče a domácí. Na zahradě se to hemžilo kouzelníky a čarodějnicemi, které musely například lovit bonbony z mísy plné krve, kostí a pavouků nebo kolegyni z perníkové chaloupky očesat střechu. Nechyběl ani sešitek s čarodějnickou básničkou a říkankou na schovku, bludištěm a úkoly pro děti. A nechybělo ani loutkové divadlo - tentokrát jsem použila loutky kupované a na programu byla tématicky Perníková chaloupka.

oslava5a


oslva5b


I na šestých narozeninách jsem si dala záležet a "vyřádila" jsem se. Příprava začala výrobou cca 16 pozvánek pro děti, pokračovala šitím klaunských kalhot, výrobou motýlků na krk, muppeta - klauna, nakupováním rekvizit (houkačka, foťák na vodu, barvy na obličej,...), zamlouvením kýty a koně. Ano, koně, nejdříve jsem sice chtěla pozvat klauna, neboť téma bylo Cirkus, ale zdálo se mi to drahé a tak jsem se v klauna přeměnila já a jako atrakci jsme obstarali koníčka, který děti vozil. Týden před oslavou jsem chodila spát hluboko po půlnoci, protože jsem ještě dokreslovala poplatené pohádky a došívala zmíněného muppeťáka. Ale vyplatilo se, zábavu si užily nejen děti, které tradičně dostaly sešitek s úkoly a další úkoly plnily na zahradě, ale i dospělí, které uvítal klaun s hlasitou houkačkou a hned na úvod je "vyfotil" stříkacím fotoaparátem.

oslava6a


oslava6b


...Poslední srpnovou neděli bude oslava 7.narozenin mojí berušky. A já už pomalu ale jistě začínám s přípravami - pro začátek to bude výroba cca20 pozvánek se zvířátky, protože letos to bude o nich.

oslava7

Už mám i rybu a žabku :-)

Kauza klíče

20. ledna 2009 v 9:27 | Katie
Na tom, že momentálně nemohu najít své klíče, nebylo zpočátku nic divného a znepokojivého. Často se dlouze přehrabuji v přebalovací tašce ve snaze je najít. Ale tentokrát to bylo jiné. Jiné proto, že klíče jsem ani po důkladném pátrání nenašla...
To jsme šli jako obvykle vyprovodit tatínka do práce a já nemohla najít klíče, abych zamkla. No dobrá, vezmu si náhradní a pak ty své najdu. Franta byl mírně rozčílen a cestou mi vytýkal nejdřív mou nepořádnost a poté i mou liknavost a malou angažovanost v celé záležitosti. Já to za záležitost nepovažovala, opravdu jsem věřila, že klíče leží na dně tašky a před mou rukou šikovně uhýbají. Ale po návratu z venku
a) jsem vyndala všechny věci z přebalovačky - klíče mezi nimi nebyly
b) prohledala jsem všechny své kapsy - mezi kamínky, žaludy, kapesníky a účtenkami se klíče nenacházely
c) na telefonický podnět manžela jsem prošacovala i kapsy jeho kabátu - opět bez úspěchu (no, aspoň jsem nenarazila na žádné milostné psaníčko, to by byl skutečný problém)
d) přerovnala jsem všechny papíry v košíku abych zjistila, že ty zatracené klíče jsou asi opravdu ztracené.

Telefonovala jsem dokonce i babičce a ta po úklidu celého dětského pokojíčku (chudák) hlásila, že klíče nemá. Franta udělal po příchodu z práce důkladnou prohlídku auta. Nic. Začali jsme přemýšlet, kdy jsem klíče měla naposledy a kde asi tak mohou být.

Já jsem se domnívala, že naposledy jsem své klíče viděla v modré tašce, kterou jsem si položila u babičky do chodby na zem. Zřetelně se mi vybavovala i moje myšlenka, že klíče jsou dost na ráně a mohly by se jich tudíž zmocnit děti, ale tašku jsem nepřemístila. Franta měl za to, že si s mými klíči hrál při telefonování u babičky a položil je někam nahoru do pokoje (kde babička nehledala). Já se začala obávat, že jsem klíče nechala v druhé bundě, kterou jsem si dala do čistírny (i když jsme předtím samozřejmě všechny kapsy zkontrolovali, jestli tam něco není). Jednu chvíli jsem začala i podezírat paní na úklid, že si klíče "vypůjčila", když nám uklízela. Než jsem usnula, cítila jsem se neskutečně provinile a marně si lámala hlavu, co se s klíči mohlo stát.

Druhý den ráno jel Franta vyzvednout bundu z čistírny a koupit novou vložku. Nešla mu namontovat. Vrazil si do ruky šponu. Honzík mu sebral šroubovák a snažil se s ním píchnout Matýska. Vzala jsem si ho stranou, vysvětlila mu, že Matýska píchat nemůže ani šroubovákem, ani ničím jiným a zoufale se ho ptala, jestli náhodou neví, kde mám klíče. Honzík bezelstně odvětil, že si s nimi hrál a spadly mu za postel. Na dotaz, jaké to byly klíče, řekl že moje. Na dotaz, za jakou postel odpověděl, že prý za tu bílou u babičky. Kdy si s nimi hrál jsem se neptala, neboť Honzík nemá zatím smysl pro čas, za měsíc mu budou tři roky. Upnuli jsme se k babiččině domu jako k poslední záchraně. Franta vrátil do zámku původní vložku a vyrazili jsme.

Nejdřív jsem šla do dílny podívat se do kapes u kočárku. Franta hnal po schodech nahoru prohledat pokoj. Já otevřela dveře do babiččina království, pokoje 3x4 metry, následovaná zvědavým Honzíkem. Za postelí nic nebylo. "Honzo, kde jsou ty klíče?" "Tady", ukazoval synek zatvrzele za postel. Dala jsem stranou koberec, odsunula šuplík a …."Franto, mám je!" Klíče byly opravdu za postelí a nám všem spadl kámen ze srdce. Já i Franta jsme pochválili Honzíčka, jakou má paměť a jak je šikovný, že nám pomohl klíče najít. Babička ho začala vyslýchat, kam dal asi před půl rokem její klíče, které dosud nenašla.

A ponaučení? Nikdy nenechávejte klíče v dosahu dětiček, i když se zdá nepravděpodobné, že by si jich všimli - všimnou.

Proč neumím lhát aneb co chci naučit svoje děti

20. ledna 2009 v 9:24 | Katie
Každý člověk lže. Dle psychologů několikrát za den. Ale je lež a lež. Někdo lže proto, aby si pomohl, a co tím způsobí ostatním, je mu jedno. Jiný naopak lže proto, aby druhého nezranil...
Někdy jsou lži tak věrohodné, že z konfrontace lhář - pravdomluvný vyjde jako vítěz lhář.

Lhaní je vlastně umění. Člověk musí mít fantazii, dobrou paměť a inteligenci a taky jistou dávku smělosti a drzosti. Netvrdím, že vůbec nelžu, to bych lhala, ale faktem je, že jsem se lhát moc dobře nenaučila. Na vině je samozřejmě výchova mých rodičů k mé pravdomluvnosti. Nepamatuji se, že bych v dětství někdy dostala výprask - tedy až na dvě výjimky. A v obou těchto případech jsem dostala za lhaní.

Když jsem byla malý capart, ještě předškoláček, dostala jsem jednoho krásného jarního dne chuť na mrkev. Bydleli jsme tehdy na vesnici, tak jsem si ji šla natrhat na záhon. Vytáhla jsem první mrkev. Takový ocásek! Zkusila jsem druhou. Nebyla o nic větší. Třetí byla navlas stejně malá jako předchozí dvě. Čtvrtá, pátá, šestá…. "No to jsem blázen, copak se tady nenajde ani jedna velká mrkev?" zoufala jsem si a vytrhala celý řádek. A ještě polovinu druhého, než jsem to vzdala a šla domů. Nějak mi tenkrát nedošlo, že na sklízení mrkve ještě není ten pravý čas, že ještě nestačila vyrůst a žádnou velkou prostě nenajdu.
Odpoledne přišel rozčílený děda: "Někdo vytrhal skoro všechnu mrkev! Nevíš o tom něco?" podíval se na mě podezíravě. Bylo mi jasné, že kdybych přiznala barvu, je po mě. A tak jsem zalhala: "Ne, já to nebyla." Ale ouha, moje lež mi neprošla, protože vylučovací metodou (nebo možná vyptáváním u sousedů) se přišlo na to, že vytrhávačkou mrkve jsem byla já. Děda to řekl mamce a mamka tátovi. A ten se opravdu naštval. Dílem kvůli mrkvi, ale hlavně kvůli tomu, že jsem se nepřiznala. No, co vám mám povídat, dodnes si pamatuji, že před zmalovaným zadkem mě nezachránilo ani to, že jsem pohotově vlezla pod stůl.

Ve druhém případě jsem byla dítě školou povinné. Už jsme byli přestěhovaní ve městě a zrovna u nás byla na návštěvě babička. Škola mi sice šla, ale občas nějaká ta poznámka (většinou za napovídání nebo za zapomenuté pomůcky) nebo horší známka do žákajdy přiletěla. Tehdy jsem dostala trojku. Žádná katastrofa, za známky jsem bita nikdy nebyla, ale věděla jsem, že radost z ní naši mít nebudou. Hned ve dveřích jsem se s touto "dobrou" známkou svěřila babičce. Když přišel táta z práce, jako obvykle se zeptal: "Co bylo ve škole?" A už jsem stála před tou otázkou - říct či neříct? No nepřiznala jsem se, odvětila jsem, že nic, a dál si četla. Ale táta chtěl jako na potvoru vidět žákovskou knížku. A uviděl tam tu trojku. "Nic, jo? A co je tohle?" "Ale já jsem o tom říkala babičce," zněla má, velmi chabá obrana. Táta vypadal jako před bouří a tak jsem se chtěla někam skrýt. Ale stihla jsem jen odskočit do rohu, než mě táta čapl, přehnul přes koleno a přes mé hlasité protesty mi nařezal.

Oba výprasky jsem přežila, trvalé následky nemám a ani můj vztah k tátovi tím z dlouhodobého hlediska nijak neutrpěl - má moji lásku, obdiv i úctu (s tou to ale nepřeháním:-))

V dospělosti mě tyhle lekce pravdomluvnosti přinesly mimo jiné posměch mého spolužáka z vysoké. "Ty neumíš lhát? A to chceš být právník?" dobíral si mě. Když už jsem totiž zalhat chtěla, hned jsem byla celá rudá. A to se pak lže opravdu těžko…

A tak je to se mnou dodnes. Jakmile mám vyslovit nějakou lež, cítím teplo na obličeji a předem vím, že jsem úplně červená. Takže raději nelžu. Zato naše Lucinka se naučila lhát hned, jak se trochu rozmluvila. Zatím jsou to takové ty dětské průhledné lži. Je jaro, všechno krásně kvete. Najednou se přiřítí Lucinka s tulipánem v ruce. "Kde jsi vzala ten tulipán?" zeptám se a ona s nevinně vykulenýma očima: "Mami, ten tulipán upadl, tak jsem ho sebrala…" Jindy si hraje s kostkami. Vedle leží tehdy tříměsíční Honzíček. Otočím se a najednou řev. Honzíček má na hlavě otisk kostky, ale Lucinka přesto neochvějně trvá na svém: "Já po něm kostku nehodila!"

Ne, nedostala na zadek, ani za to, co udělala, ani za následné lhaní. Důrazně domluveno, že tulipány se netrhají a po Honzíčkovi se nehází kostky, to ano. A taky poučení, že lhát by neměla. I když věřím v pořekadlo "S poctivostí nejdál dojdeš", nechci, aby Lucinka lhát neuměla. Možná se vám to bude zdát divné, ale chci ji naučit nejen nelhat, ale i lhát. Lhát v pravý čas. Může jí to totiž zachránit život. Co kdyby ji někdo obtěžoval? Měla by mu po pravdě říct, kde bydlí a že nikdo není právě doma? Nebo by ho měla odkázat na maminku, která jde kousek za ní (i když maminka je právě na druhém konci města)?

Chci mít dobře vychované děti. Takové, co na ulici nehulákají, nerozbíjejí okna, slušně pozdraví a mají respekt k dospělým. Ale hlavně chci mít děti živé a zdravé. Takže pokud by jim chtěl někdo ublížit, ať na sebe a útočníka upoutají pozornost hulákáním nebo rozbitím sousedova okna. Když se jich bude podezřelé individuum ptát na cestu, ať ho bez pozdravu odkáží na někoho dospělého, a když by je chtěl někdo odvádět pryč nebo jim dělat něco, co nechtějí, ať vědí, že nemusí dospělé bez výjimky poslouchat.
Chtěla bych je naučit, že se mají dodržovat určitá pravidla. Ale taky to, že v určitých situacích mohou tato pravidla porušit. Protože žádné pravidlo není cennější než dětský život.

P.S. Spolužák se mi posmíval naprosto neoprávněně. Věřte nebo ne, nepamatuji si, že bych v rámci svého právnického povolání někdy lhala. Moje profese vyžaduje naopak důvěryhodnost a pravdomluvnost.

Jak se bude jmenovat?

20. ledna 2009 v 9:22 | Katie
Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Čekáte miminko a celí rozechvělí se zabýváte tím, jaké to bude, až se narodí. Přemýšlíte, jaké bude mít vlásky, jaký nos, jaká ouška (jen ne plachťáky po dědovi!) a v neposlední řadě i JAK SE BUDE JMENOVAT...
To jediné si můžete vybrat, ostatní je na přírodě a genech. Neštěstí ale je, když se budoucí maminka s budoucím tatínkem neshodnou. Jako u nás.
Jméno pro holčičku nebyl až tak velký problém. Já chtěla Barborku, tatínek Kristýnku. On: Budou na ni křičet Barboro, bramboro. Já: Budou na ni křičet Kryso (žádný jiný argument mě nenapadl, omlouvám se tímto všem maminkám Kristýnek). Při probírání jiných jmen jsme se naštěstí zázračně shodli: Lucie!
A co když to bude kluk? Franta samozřejmě prosazoval Františka. Prý - já jsem František, můj táta je František, jeho táta je ... a tak dále. Mě se ale to jméno nelíbilo (i mého Frantu jsem oslovovala pouze miláčku nebo lásko, jménem jen v krajní nouzi), což můj miláček nedokázal pochopit. Nakonec jsme se nedohodli, doufali jsme (tedy alespoň já), že to bude holka a rozchod kvůli jménu nám nebude hrozit. A byla to holka!

Při plánování druhého potomka jsem neměla strach z těhotenství ani z porodu, ale z toho, jak se shodneme na jménu. I holčička nám tentokrát dala zabrat - Lucinku už máme, Kristýnka s Barborkou jsou tabu. Franta měl své favoritky: Karolína, Klára, Monika. Já měla rovněž vybráno: Ema, Kamila, Daniela. Když jsem mu konečně ustoupila na Kláru, přestalo se mu to jméno líbit. Nakonec jsme se shodli na neutrální Janě, která ani jednoho nerozčilovala.
A kluk? Opět jsem začala doufat, že budeme mít dceru. František a jenom František byla moje noční můra. Chtěla jsem Matěje, Michala nebo Jakuba, ale všechna tato jména mi byla ihned zamítnuta. Do porodnice jsme odjížděli nedohodnuti. Dokonce jsme ani nevyplnili jméno pro kluka v dotazníku, i když Franta tam chtěl při mé kontrakci propašovat Františka. Nakonec se přece jen narodil kluk. Když ho sestřička ošetřila a začala papírovat, zjistila, že se nijak nejmenuje. Hned se nás na to tázala. Já rodila placentu, Franta měl ještě oči vlhké od slz dojetí. Podíval se na mě: Fanoušek? Já mu to vrátila: Honzík? Nedokázal dále vzdorovat a tak jsem sestřičce nadiktovala jméno: Jan František. Říkáme mu Honzina.

Chlapeček nebo holčička?

20. ledna 2009 v 9:21 | Katie
Už když jsme se seznámili, měl můj miláček jasno - co nejdřív svatba a dvě děti. Protože jsem se sama cítila ještě jako dítě (no, to mě vlastně úplně nepřešlo dodnes) a navíc jsem studovala, postupně se mi ho podařilo přesvědčit, že děti budeme mít až po škole...
Svatbu jsem na rozdíl od něj neplánovala vůbec. Pět let se s pěti lety sešlo a já držela v ruce diplom. A na děti jsem se stále cítila příliš nezralá, nehotová. Miláček se mezitím naučil trpělivosti - ani moc neprotestoval, když jsem mu sdělila, že děti plánuji, ale až ukončím tři roky praxe, udělám zkoušky a aspoň rok se zapracuji ve svém oboru.
Ten čas uběhl jako voda a já jsem byla konečně připravená dát vzniknout novému človíčkovi. Koupila jsem si těhotenské testy a protože nedočkavost je moje druhé jméno :-), už po třech týdnech našeho miminkovského snažení jsem každý den (ráno a večer) pečlivě pátrala, jestli objevím dva proužky. Ještě že jsem otěhotněla hned první měsíc, ceny za zakoupené (a přikupované) testy gravidity by mě asi brzy finančně zruinovaly. Začala jsem spokojeně kynout. A taky řešit otázku: Necháme si říct, jestli se má narodit chlapeček nebo holčička?
Nakonec jsem se zeptala miláčka, který měl jasno - necháme se překvapit. No tak dobře, nebudu zvědavá, vždyť devět měsíců uběhne jako nic, souhlasila jsem s ním. Čím jsem měla větší bříško, tím zvědavější miláček byl. Začal mě přemlouvat, že by přece jen rád dopředu věděl, zda to bude kluk nebo holka - ale neuspěl. Vzala jsem jeho původní postoj k celému "problému" za svůj a i když jsem vždycky na ultrazvuku pátrala po pindíkovi nebo jeho absenci (jako laik marně), gynekologa jsem se nezeptala.
Miminku jsem říkala v legraci mimoň, což v mém miláčkovi vyvolávalo vlny nesouhlasu a v mých příbuzných přesvědčení, že čekáme kluka a z neznámého důvodu se k tomu nechceme přiznat. Taky kamarádi a známí nás neustále trápili otázkou: Už víte, co to bude? Ne, nevíme, necháme se překvapit, odpovídali jsme.
A pak to přišlo. Praskla mi plodová voda, miláček přiběhl z práce a jel se mnou do porodnice. I když prvorodička, díky nastudované literatuře jsem měla pocit, že porod zvládám docela dobře. Akorát mě trochu rozčilovala miláčkova nepředvídavost, když jsem potřebovala mezi stahy pít a musela jsem si o to vždy říct. (Copak to nepoznal sám od sebe? :-)) A taky ty jeho rady, že musím tlačit dolů, ne do rukou (odposlouchal to od porodní asistentky).
Jinak jsem ale měla krásný porod - jen devět hodin bolestí a hodinka tlačení a miminko bylo na světě. Nikdy nezapomenu na tu bouři, co bouři, uragán, smršť pocitů, když jsem náš uzlíček svírala poprvé v ruce, objímána zezadu plačícím novopečeným otcem (rodila jsem na stoličce). Zkoumat, co se nám narodilo, nás v té chvíli vůbec nenapadlo. Až sestřička se jemně otázala: A to se ani nepodíváte, co máte? Zvedla jsem miminku nožičku a dojatě prohlásila: Holčička. Načež jsem se vzpamatovala natolik, že jsem miláčkovi začala rozhodným hlasem přikazovat, aby vyfotil alespoň jednu fotku miminka, když už si ten fotoaparát na porodní sál vzal.

I druhé dítě jsme pečlivě plánovali. Chtěli jsme jarní miminko, ale začali jsme dřív - co kdyby to hned nevyšlo, když ještě kojím. No, musím potvrdit dnes snad už známou pravdu, že kojení ochranu před početím nezaručí. Místo jarního miminka jsme čekali vánoční dáreček.
Tentokrát jsem věděla od začátku, že si pohlaví dítěte říct nenechám. Připadalo by mi to nefér vůči Lucince, u které jsme to taky nevěděli. Miláček měl trochu odlišný názor. I když tvrdil, že uvítá i další holčičku, najednou ho strašně zajímalo, jestli to nebude náhodou kluk. Dokonce mi vyhrožoval, že se sám zeptá doktora, až se mnou pojede na ultrazvuk. (I když tam se mnou byl, nakonec se nezeptal a já taky ne).
Lucince jsme sdělili, že bude mít bratříčka nebo sestřičku a ona sama nám na dotaz, co by preferovala, odpovídala různě. Chtěla například sestřičku s pindíkem. Postupem doby si ujasnila, že chce jedině sestřičku (bez pindíka) a že jestli se narodí kluk, dá ho hned čertům do pytle.
Příbuzní, kamarádi a známí nás opět bombardovali dotazy, co vlastně čekáme, a když jsme jim říkali, že nevíme, evidentně nám nevěřili. Hlavně moje babička si vzala do hlavy, že se nám má narodit kluk, což víme, ale bůhvíproč to všem tajíme. Vánoce přešly, Silvestra jsme také strávili doma ve třech.
Čekání mi už připadalo nekonečné, když se miminko konečně rozhoupalo. Lucinku přišel hlídat dědeček a my s miláčkem ujížděli po zasněžených silnicích do porodnice. Po vyšetření a sepsání porodopisu nás šoupli na pokoj. Byl celý modrý a mě hned napadlo: bude to kluk. Stejnou myšlenku o chvíli později nahlas ventiloval můj miláček, když prohlásil: Máme modrý pokoj, tak to bude kluk (když se nám narodila dcera, měli jsme pokoj červený).
Druhý porod se nastávajícímu tatínkovi jevil jako brnkačka. Zatímco já funěla a sténala, on vesele telefonoval se svou sestrou, která se při jednom mém hlasitějším projevu vyděsila: vy fakt rodíte? Konečně přišlo na tlačení. Sestřička se mě zeptala, jak chci rodit a mou odpověď "hlavně rychle" pochopila jako vtip. Odkráčela jsem do vany napuštěné nádherně teplou vodou.
Po půl hodině na nás jukla hlavička. Nedočkavě jsem vyhrkla na miláčka: co je to? A on, mou otázkou zjevně vyvedený z míry, se znovu pečlivě podíval, jestli by nemohl pohlaví identifikovat dle vlasů, když tělíčko bylo ještě schované a miminko "koukalo" na druhou stranu. Ani nevím, jestli mi něco odpověděl, protože jsem se znovu nadechla a vzápětí už bylo miminko venku celé. Hrdý tatínek hned hlásil: Máme kluka!
Takže páreček. Lucinka vzala bratříčka na milost hned první den, v momentě, kdy ho poprvé uviděla. Když jsem se jí ptala, jestli ho dá čertům, podívala se na mě odsuzujícím pohledem a pevně prohlásila: necháme si ho, u čertů by brečel.
Ale stejně mi nikdo nevymluví, že chlapi jsou z kluků opravdu na větvi. Vím to, protože když jsme jeli z porodnice domů, miláček škodolibě prohlásil: To bude XY koukat, že máme kluka! (XY má totiž doma "jen" dvě holčičky).

Můj děda nezmar

20. ledna 2009 v 9:19 | Katie
Můj děda je nezmar. I když letos oslavil 85. narozeniny, mám pocit, že přežije nejen své děti - mého tátu a mou tetu, ale i nás vnoučata...
A nic na tom nemění fakt, že si neustále stěžuje na nějaké zdravotní problémy. Je totiž tak trochu hypochondr. Vždy, když k němu přijedeme na návštěvu, ohromí nás nějakými novými příznaky: bolest hlavy až dozadu, píchání na prsou, nervová slabost, vynechávání tepu (musíme ho držet za ruku na zápěstí a sledovat, jak má nepravidelný puls), pálení žáhy (s mým bratrem se do krve pohádal o to, zda se pastilky proti pálení žáhy rozkoušou a spolknou nebo zda se cucají). U oběda nám barvitě líčí, jak trpí zácpou anebo naopak průjmem. Teta mu vždy jednou za čas zařídí pozorování v nemocnici, kde děda v prvních dnech září spokojeností, jak se mu sestry věnují, měří mu teplotu, tlak, odebírají krev,… aby byl pak po zbytek pobytu neuvěřitelně protivný, že ho to tam už nebaví a chce domů. Něco dělat.
Dědu totiž nutí nějaká neznámá síla k neustálé aktivitě. Vysazuje stromky (běda, když si nějaký soused pořídí nový stromek - děda si ho musí pořídit okamžitě taky, aby nebyl pozadu), pečuje o kytičky (kdysi pěstoval lány pestrobarevných kosatců, pak přešel na mečíky, dnes se na jaře chlubí nádhernými narcisy), seká trávu, stará se o svého pejska (kterého s oblibou stříká deodorantem, aby prý nesmrděl - jistě si dovedete představit, jak páchne potom).
Bohužel, někdy jeho aktivity hraničí s šílenstvím. Jako onehdy, když se přes výslovný zákaz mého táty (který si chtěl zjednat firmu) rozhodl, že poškozenou střechu na stodole opraví sám. Postavil si žebřík, vylezl po něm nahoru a dal se do díla. Náhle se pod ním žebřík skácel a děda sebou plácnul na zem. Na boku modřina a co horšího, v moči krev. Takže šel na pozorování do nemocnice. A jaká byla jeho první slova, když jsme za ním přišli na návštěvu? "V Baumaxu mají slevu na elektrickou pilu, ale zítra končí a mě nepustí domů. Tak mi ji kupte, jo?"
Slevy, to je dědova další oblíbená zábava. V reklamních letácích různých hypermarketů a supermarketů hledá, kde mají co levnějšího a pak vyráží autem do města a objíždí jednotlivé krámy. No, zatím jsme neměli to srdce mu říct, že za proježděný benzín dá víc, než kolik ušetří na těch slevách…. Nechceme ho připravit o tu radost, že něco pořídil o 50 haléřů levněji, než jinde. Levné nákupy ho pohltily tak, že si koupil u Vietnamců na trhu dva páry úplně stejných bot, jedny za 300,- Kč. Mají černou barvu a dost neurčitý tvar, dají se prý nosit v zimě i v létě. Děda na ně teď pěje ódy, jaký mají nadčasový design a jak jsou šikovné a už nám navrhl, že bychom si takové boty měli pořídit taky.
Děda se snaží být "in" i v hudbě. Můj bratr mu dal poslechnout jakési techno, samé bubny a dunění a dědovi se to zalíbilo. Když jsme pak zavítali na návštěvu, předváděl nám, co si od mého bratra nahrál na kazetu, a to při volume max. "Zeslab to", křičeli jsme mu do ucha. "Ale vždyť takhle to teprve vynikne!" zakřičel na nás zpátky. Sousedi si s ním asi užijou.
Děda se snaží jít s dobou, letos se mu ji dokonce podařilo předběhnout. To když si při změně zimního času na letní posunul hodiny hned dvakrát. V 11.00 hodin se dostavil k obědu a náramně se divil, že dáváme teprve vařit brambory. A přitom má na zdi dvoje hodiny! Když mu staré přestaly jít, dal mu táta nové. Děda kutil si ty staré opravil a šup s nimi zpátky na stěnu. Proč si je tam pověsil zpátky? Bylo mu líto je vyhodit. Proč tam má i ty nové? Prý dle nich kontroluje, jestli se ty staré nezpožďují nebo nepředchází.
A propos jídlo - dokud žila ještě babička, děda si na jídlo neustále stěžoval. Jednou bylo přesolené, jednou nedosolené, jeho "dobrým" zvykem bylo nechat na talíři jediné sousto s tím, že už nemůže. Stížnosti mu vydržely, i když chodil na obědy do místní mateřské školy - jídlo dětem téměř nesolili a nekořenili, takže si do něj bez ochutnání okamžitě dával tuny soli a pepře, aby to mělo ten správný říz. Až stravování v kulturním domě ho zocelilo. Teď si nestěžuje, ani když si vaří guláš z konzervy, naopak je hrdý na svou soběstačnost a vychvaluje si, jak jsou ty konzervy dobré. Zvládne uvařit i vajíčko, párky a čaj, i když minule si postavil varnou konvici na rozpálenou plotnu (no, alespoň jsme věděli, co mu pořídit k Vánocům).
Nedávno se chtěl z čaje přeorientovat na pití kakaa. Opatrně sondoval, jakže se to kakao vlastně připravuje. Když jsem mu řekla, že na tom nic není, že jen zamíchá kakao do mléka, jen vrtěl nevěřícně hlavou. Až za týden se přiznal, že už to zkoušel a ta břečka se nedala pít. Bodejť by ne, když namísto Granka koupil kakao na vaření.
Nejlepší historku jsme ale slyšeli od souseda Václava. Jednou si prý takhle vyjde na zahradu, která je hned vedle té naší. A najednou slyší tenké volání: "Vašíku, Vašíku!" Rozhlédne se, nikde nikdo. Ale hlásek stále volá: "Vašíku!" "No to jsem blázen," vrtí soused hlavou, "co to je?" "Vašíku, tady, nahoře!" Soused se koukne nahoru a na naší lípě vidí dědu. Sedí si tam na větvi a volá o pomoc. Chtěl uříznout větev a hádejte, co se stalo. Ano, ten zatracený žebřík mu opět vypověděl poslušnost.
Už jsme se smířili s tím, že dědu prostě nepředěláme a máme ho rádi takového, jaký je. I s tou jeho hypochondrií, hádavostí a tvrdohlavostí.
 
 

Reklama