Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší

Tvoření

Stagnace

2. června 2014 v 23:28 | Katie
Poslední lednový den jsme letěli do Austrálie a na Nový Zéland. Měsíc předtím byl ve znamení velkých příprav, dozařizování různých věcí apod., takže na tvoření zbylo jen malinko času. Říkala jsem si, že po návratu si to vynahradím. Ale! Od konce února, kdy jsme se vrátili, jsem neudělala vůbec nic, když nepočítám stránku do tajného liftu, kterou jsem prostě udělat musela, protože jsem nemohla pokazit řetěz ostatních tvořilek. V letošním roce zatím nemám splněnou ani jednu podmínkovou stránku, ani jednou jsem nepřispěla do Fiduliny úžasné Pranostiky, dokonce ani do mnou vyhlašovaného V hlavní roli... Slibuji si, že to doženu. V červenci možná začnu, nebo na podzim, to budou dlouhé sychravé večery...

V červnu budu muset dohánět jiné věci. Čekají mě nejaké pozvánky na Lucinčinu srpnovou oslavu (spolužákům, které o prázdninách neuvidí), album A4 pro paní učitelku (fotky jsou již na cestě), kde vzhledem pro mě neznámému formátu asi experimentovat ani podmínky plnit nebudu. Do toho mě čeká pečení 4 dortíků do školy na slavnost roku (dort - jaro, dort- léto atd.). Na to jsem moc zvědavá, protože se chci pokusit udělat duhový dort. (Jak to dopadne snad posléze vystavím).

Také vytvářím pro děti fotoknihy z naší dovolené, fotky už mám do první naskládané, ale chybí mi ještě nějaké texty. Jsem moc zvědavá, jak budou vypadat v reálu, okoukla jsem od Ilonky její fotoknihy a přesvědčilo mě černé pozadí, na kterém fotky krásně vyniknou.

Jeden tvořící úkol jsem si v květnu odškrtla - a to texty k dalším písničkám. Paní sbormistryně chce dělat muzikál a poprosila mě o texty pro nejmenší zpěváčky. Těmi se ale pochlubím až jestli to všechno dopadne jak má. Zatím jiné texty, jeden pro Jiřičky, druhý pro Ptáčata:

Pampeliška
1/
Pampeliško, zavři víčka
máš tam šmouhy od sluníčka
špinavé jsou i tvé uši
je to pravda na mou duši
na kočičí svědomí

2/
Pampeliško, bílé chmýří
poletuje, vzduchem víří
fouknu na tvé bílé bříško
moje milá pampeliško
doufám, že to nebolí

Opice a slůně
1/
Smála se opice slůněti
že by prý moc chtěla věděti
čím je to že má tak dlouhý nos
z Boleslavi až do Kosmonos

2/
Slůně si z toho nic nedělá
mám dlouhý nos abys věděla
vodu z něj jak z velké hadice
stříkám na zlobivé opice

Projekt červen

26. června 2012 v 16:53 | Katie
Projektové stránky zatím stíhám, stejně jako stránky diktátové a stránky do challenge, takže měsíčně mi přibydou alespoň čtyři hotové stránky (no, není to moc, ale každá stránka dobrá).

V měsíci červnu byl jedním z projektů lift nádherné stránky, líbila se mi hned na první kouknutí a tak jsem pečlivě vybírala fotku, kterou na stránku použiju. Žádnou fotku na výšku, která by se hodila, jsem nenašla, takže moje volba padla nakonec na fotku z mého dětství, na které jsem s dědou a svým bratrancem Kamilem. Nevybrala jsem ji jenom proto, že ji mám moc ráda, ale i z toho důvodu, že děda asi před třemi měsíci ulehl a už nevstal. Banální artróza ho připravila o chuť do života, vzala mu téměř všechny fyzické síly i dost sil duševních. Vypadá to prostě, že děda se připravuje na poslední chvíle svého života, ztratil zájem o televizi, o rádio, občas mluví z cesty, nezvládne osobní hygienu. Je mi z toho moc smutno, i když vím, že život má prostě svůj konec a dědovi je 91 let.... Pokud to jde, snažím se k němu s tátou jet, abych tátovi pomohla se o dědu postarat a abych dědu trochu potěšila pohlazením, slovem. A přitom si někdy říkám, jestli už v nohou postele nečeká babička, až bude děda připravený na cestu...

Jiřičkám

26. června 2012 v 16:37 | Katie
Písnička, resp. slova k písničce, které jsem napsala pro děti ze školky, se paní učitelce, která vede dětský sbor Jiřičky a doplnila text hudbou, snad líbila, takže mě požádala, jestli bych nevymyslela něco dalšího. Speciálně pro Jiřičky, do nichž mimochodem chodí i naše Lucinka. A tak jsem sedla a během týdne jsem vymyslela dvě písničky pro Jiřičky. Hudbu by si měla napsat paní sbormistryně sama :-)

Veselá ptáčata
1)
Strýček sýček spolkl míček
A teď hrozně naříká
Nemůže s ním hráti ping pong
Je to ale nešika
Vrána zrána byla zvána
Na svatební hostinu
Přišla první aby mohla
Posadit se do stínu

Ref.
Jiřičky se tomu smějí
Je to velká legrace
Pak Jiřinka řekne zpívat
Dejte se už do práce!
(čiříčiká čiříčí čiřičiřičí čiřičiká čiřičí čiřičiřičí)

2)
Kosi bosí nit si nosí
Žížala že prý to je
Nelze ji však sezobnouti
Nedá jim to pokoje
Konipásek ztratil pásek
Padají mu kaťata
Jsou mu vidět podvlékačky
Smějí se mu mláďata
Ref.

3)
Straky strachy roní hrachy
Že je čeká velký trest
Za krádeže šperků zlata
Až vše přijde na přetřes
Vrabci chlapci jsou neplavci
Bojí se i kaluží
A když prší rychle letí
Schovají se pod růží

Ref.

Ta by měla být veselá, a ještě jednu tesknou, melancholicky laděnou, alespoň já ji tak cítím:

Země zázraků

1)
Maličké jiřičky
S modrými peříčky
Hrají si na honěnou
Zamíří do oblak
Nemají žádný strach
Pak zase k zemi slétnou

Ref.
Jiřičky chci s vámi
Nahoru do nebe
Za teplým sluníčkem
Kde zima nezebe

Jiřičky chci s vámi
Nahoru do mraků
Na chvíli zaletět
Do země zázraků

2)
Jiřičky říkají
Že v nebi neznají
Nenávist zlobu a žal
Daleko od lidí
Kteří si závidí
Není tam kdo by se pral

Ref.

3)
V té zemi zázraků
Uprostřed oblaků
Kde je jen pokoj a klid
Kde ptáčci zpívají
Starosti nemají
Tady bych přála si žít

Kosmonaut Vendelín

18. května 2012 v 21:22 | Katie
Tento školní rok se moje děti učí ve školce o vesmíru. Jedná se o celoroční školkové téma, které se pro každý rok mění. Letos tedy mají ve třídě obrovskou mapu vesmíru, vyprávějí si o planetách, hvězdách, slunci, kometách... Umějí vyjmenovat všechny planety sluneční soustavy, naučili se básničku o velkém třesku, malují kosmonauty v raketě.... A na téma Vesmír si děti se svými učitelkami chystaly i závěrečnou akademii, což je taková školkovská besídka. Je to slavnostní příležitost, protože se koná v divadle a děti na ní předvádějí svým rodičům, prarodičům ale třeba i učitelkám ze základní školy, které se také chodí dívat, připravený program.

Před Vánoci jsem začala přemýšlet o tom, jaké písničky mohou na program asi využít a zdálo se mi, že o kosmonautech, vesmíru a tak moc písniček není. Napadla mě vlastně jen Kometa od Jarka Nohavici, nádherně poetická, která se ale pro děti moc nehodí...A pak ještě písnička ze seriálu o Majce - Spadla z oblakov.

No abych to zkrátila, začala jsem jen tak ze zvědavosti, jestli to dokážu, vymýšlet slova na dané téma. Během pár dní, co mi to leželo v hlavě, ze mě nakonec vypadla básnička, resp. slova k písničce.

1)
Chci poznávat cizí světy
Zvířátka, stromy a květy
Chci v raketě létat vesmírem
Chci se projet na ocasu
Kometě co má dost času
Vznášet se v prostoru nesmírném

2)
S Marťany se zdravit "kámo"
Vím, že mi to půjde samo
Vstoupím pak se slávou do dějin
Prožít lásku na Venuši
Skafandr mi děsně sluší
Hrdinný kosmonaut Vendelín

Ref.
Poznávejte cizí světy poznávejte svět
Ať už je vám čtyřicet anebo třeba pět
Krásy světa stojí přece za to všechny znát
Táto mámo pojďte se mnou světy poznávat

3)
Hvězdám hladit horké tváře
Aby měly dosti záře
Jejich světlo ukáže mi směr
Z Mléčné dráhy upít doušek
I když už bych nebyl klouček
Chtěl bych snídat vprostřed hvězdných sfér

4) rec.
A na Saturnu bych postavil kosmodrom
A pořádal pro Saturňany výlety do vesmíru
Aby viděli, že i naše Země je krásná
Jsou na ní hory, lesy i moře
Jouu na ní rostliny, stromy a zvířata
A taky lidi, moje máma s tátou a JÁ!

Ref.
Poznávejte cizí světy poznávejte svět
Ať už je vám čtyřicet anebo třeba pět
Krásy světa stojí přece za to všechny znát
Táto mámo pojďte se mnou světy poznávat

Nakonec jsem se odhodlala předat slova paní učitelce ve školce, co kdyby náhodou...Vede dětský pěvecký sbor, stejně jako její dcera, takže jsem drze doufala, že se toho třeba chopí.

Akademie nakonec měla název "Poznávejte cizí světy" a na závěr, když byly na jevišti všechny děti, zazněla písnička s mými slovy. V tom závěrečném hukotu už ji nebylo moc slyšet, ale přece jen :-) Tak možná teď ze mě bude slavná textařka :- :-) :-)

Mé sny

3. ledna 2012 v 21:15 | Katie
S koncem roku jsem asi jako všechny scrapařky finišovala s kalendáři, dělala jsem jich letos zatím pět - pro babičku, pro dědu, pro maminku Franty, pro jeho sestru a pro kamarádku. Ještě mi stále zbývá jeden, a to pro nás, ale to už nespěchá :-).

Kromě kalendářů jsem finišovala i se stránkami. V průběhu roku jsem postupně vyhlásila 51 týdenních podmínek, které se měly splnit do konce roku. Snažila jsem se je plnit průběžně jak to šlo, nicméně něaké resty jsem měla. Nakonec mi zbývaly už jen dvě podmínky - dopravní prostředek a jiná kreativní činnost. Dopravní prostředek jsem splnila kolem na stránce z našeho výletu na Babu, s kreativní činností jsem se rozjela a splnila na stránce do challenge, kterou vyhlásila již v listopadu Yka. Kromě podmínky jiná kreativní disciplína jsem se snažila na ní splnit i ty ostatní vyhlášené a až na výjimky se mi to podařilo.


Tak tedy od začátku:
1.podmínka - inspirace obalem od CD/knihy - nesplněna
2.podmínka - závorka - splněna v nadpisu
3.podmínka - srovnání - splněna tématem (sny versus realita)
4.podmínka - prázdná stránka - se mi opravdu nemohlo podařit splnit :-)
5.podmínka - jednobarevný podkladový papír - bílý pod tím modrým
6.podmínka - tmavě hnědá + jedna další barva - nesplněno
7.podmínka - prošití - na okraji stránky
8.podmínka - duha/barvy - splněna odstínovanými brads
9.podmínka - něco souvisejícího s mým povoláním- nesplněno
10.podmínka - stužka/provázek provlečený průchodkou - na oblečení jako pásek
11.podmínka - látka - látková stuha s nápisy adventure, travel, journey
12.podmínka - utržený/ustřižený roh - ustřižený roh zdi
13.podmínka - načaté papíry - no , splněno napůl, papír s motivem zdi byl celý, jinak jsem použila papíry ve zbytcích
14.podmínka - motiv hodin - nesplněna
15.podmínka - něco sovisejícího se zdravím - nesplněno
16.podmínka - kruh - otisky brčka a skleničky
17.podmínka - aspoň 3 knoflíky - na botech a na mraku
18.podmínka - inspirace obalem od potravin - nesplněno
19.podmínka - výrazný nadpis - myslím, že splněno
20.podmínka - šipka - v srdci na zdi
21.podmínka - vlna, vlnovka nebo něco vlnitého - vlna na fotce (obrázku) s mořem
22.podmínka - vícebarevný nadpis - splněno
23.podmínka - hmyz - motýl na rameni
24.podmínka - čajování - nesplněno
25.podmínka - domácí zvíře - na obrázku nad letadlem
26.podmínka - aspoň 4 stejně velká kolečka - 4 stejně velké brads kulatého tvaru
27.podmínka - použití jiné kreativní disciplíny - koláž
28.podmínka - paper piecing - moje maličkost, složená z katalogové fotky, papírů na scrap a mé fotky obličeje
29.podmínka - fotka do tvaru - vystřižená fotka dětí
30.podmínka - nadpis dle názvu filmu - existuje film tajné sny, tak splněno napůl
31.podmínka - vzkaz psaný někým jiným - nápis "miluju tě" na zdi
32.podmínka - černý/bílý podkladový papr - bílý
33.podmínka - min. 3 brads za sebou - splněno
34.podmínka - doodling - nápisy na zdi
35.podmínka - něco co souvisí se školou - na obrázku dole na směrovkách anglický nápis class room
36.podmínka - lift zahraniční autorky - nesplněno
37.podmínka - razítkování - text pod obrázky, ticket na obrázku s mořem, otisky skleničky a brčka, datumka
38.podmínka - visačka - obrázek se směrovkami dělán jako visačka
39.podmínka - nerovné prošití - na mracích
40.podmínka - láska - symbol srdce na zdi
41.podmínka - propisot - motýl na rameni
42.podmínka - puntíkatý papír - oblečení
43.podmínka - vlastnoruční papír - modrý, původně bílý, obarven disstress inkoustem a pokapaný vodou
44.podmínka - čb fotka - nesplněno
45.podmínka - min. 5 čtverečků - malé obrázky, je jich 6
46.podmínka - archivní materiál - papír se zdí, jeden z prvních nákupů
47.podmínka - dopravní prostředek - kromě letadla i loďky
48.podmínky - vánoční motiv - kvůli podmínce jsem na stránku umístila hvězdu, je u textu nad fotkou dětí
49.podmínka - kytička - v mých vlasech
50.podmínka - číslo/číslice - datumka
51.podmínka - zlatá - malý zlatý brads na loďce vlevo

Díky tomu, že jsem chtěla splnit co nejvíc podmínek jsem na stránku stále něco přidávala, jinak jsem myslím dost střídmá, ale tohle mě bavilo.

Stránka nakonec obsadila v challenge první místo ze třech stránek, účast tentokrát byla nevalná, škoda. Ale stejně mám radost, jak ze stránky, tak z umístění :-)

Nabírám zpoždění

1. října 2011 v 21:41 | Katie
Stále ta samá ohraná písnička. Od doby, kdy jsem začala chodit do práce na plný úvazek, nabírám zpoždění. Ve všem. Z práce se ploužím domů naprosto vysátá a bez energie a i když moje tvořivé já by se chtělo do něčeho pustit, tělo i hlava odmítají spolupracovat. Většinou. Akce na scrapbook.cz vynechávám, pryč jsou doby, kdy jsem se účastnila všech challenge, diktátů a jiných akcí. Je mi to líto, ale nemám sílu s tím něco dělat.

Výjimkou bylo malé 20* album pro maminku mé kamarádky a kolegyně, která slavila v září 65.narozeniny. Kamarádka mě říkala už někdy v červnu nebo v květnu, jestli bych neudělala pro maminku vzpomínkové album, podobné, jako jsem dělala v únoru 2010 pro jejího tátu. Slíbila jsem, těšila se zase na vintage styl, dostala jsem fotky a ....nic. Celé prázdniny jsem měla hlavu plnou výletů, kešek, Lucinčiny oslavy k 8.narozeninám.

Až po oslavě poslední srpnovou neděli jsem se vrhla na album, no měla jsem už na čase, kamarádčina maminka se narodila 11.září....

Během 14 dnů jsem udělala 30 stránek a to včetně úpravy a vyvolání fotek. Než mi fotky přišly vyvolané, dělala jsem stránky s fotkami vytištěnými na obyčejný papír na domácí tiskárně, což je nyní můj obvyklý postup. Kompozice jsem nevymýšlela, vybrala jsem si osvědčené sketche nebo jsem liftovala oblíbené stránky. S výsledkem jsem spokojená, mamince se album prý také líbilo, byla dojatá až téměř k slzám (a to je normáně "drsňačka").

Jen malá ukázka některých stránek, všechny (až na jednu dvoustránku, kterou jsem si zapomněla vyfotit) mám vystavené ve své galerii na scrapbook.cz.


Stránka dělaná podle stránky z alba pro dědu, jen v jemných holčičích barvách.


Tato je dělaná jako lift stránky fr. scrapařky Sandry


Jedna z mála kompozic, které jsem vymyslela, vzadu na visačce vytahovací fotka


I tady se vytahuje další fotka, stránka je dle fr. sketche


Stránka dělaná dle mé starší stránky s Lucinkou.

Při práci na stránkách se mi podařilo i trochu stáhnout nedodělané týdenní podmínky. Sama je vyhlašuji, takže by byla ostuda, kdybych se nesnažila je i udělat. Nevymýšlím je všechny já, holky mi posílají své nápady a některé jsou moc zajímavé. Třeba právě dvě, které mě ještě čekají a nad kterými si lámu hlavu - paper piecing a použití jiné kreativní činnosti. Nad těmi stále ještě bádám, jiné se mi tento měsíc povedlo splnit na velké 30* stránce. Tady jsou:


36.podmínka - lift zahraniční autorky. Vybrala jsem si stránku PamFSU29 ze scrapbook.com, která se mi moc líbí.


38.podmínka - visačka - no, v mém podání spíš minivisačka, jinak jsem stránku dělala zároveň jako dodatečný diktát vyhlašovaný Iriskou, které za předlohu sloužila stránka od Kelly Goree.

Narozeninové

2. června 2011 v 15:02 | Katie
V dubnu slavil můj děda neskutečné 90.narozeniny. Hlavu s dárkem jsem si nemusela lámat, protože mě hned napadlo, že mu udělám scrapalbum. Už ode mě předloni k Vánocům dostal mini s pravnoučátky a loni zase pravnoučátkový kalendář, a protože vím, že oběma se chlubí příležitostným návštěvám, začala jsem shromažďovat fotky. Spoustu už jsem jich měla v PC z doby, kdy jsem dělala album předků, ale stejně jsem si všechny fotky znovu prošla a doplnila svou databázi o ty, co se hodily. Při té příležitosti jsem narazila i na poklad v podobě svatebních fotek dědových rodičů a na rodinou fotografii dědovy babičky se všemi svými pěti dětmi. Takže album předků čeká dodělávka :-)

Svatební foto dědových rodičů:


dědova babička s dětmi:


Děda mě v hrabošení starými doklady a fotkami následoval a našel dopis svého tatínka mamince ještě za svobodna, výuční list svého strýce, dopisy od rodičů když byl v německé škole (1935) a také svatební oznámení svých rodičů z roku 1920 a své tety z roku 1910. Jak říkám, poklady...

A tady už jsou některé stránky alba, dědovi udělalo velkou radost a už se pochlubil všem sousedům a návštěvám. Přes svůj věk je stále čilý a hodně si toho pamatuje, třeba jména svých spolužáků, učitelů, u mnoha lidí ví, co se s nimi stalo, hlavně u svých příbuzných, které na fotkách bez problémů pozná, i když jsou fotografie staré desítky let... Upřímně, tolik co on si toho nepamatuju ani já.

Titulka:

Děda jako malý:


Dědova svatba:


Teta:


Svatba dědova syna (mého táty):


Babička:


Cesty:


Moje sestřenka:


Já s rodinou (dle fr. sketche):


Můj bratr (dle fr. sketche):


Pravnoučata od dcery (dle Jíti a Aktijky):


Pravnoučata od syna:

Závěr:


Všechny stránky je možné prohlédnout si v galerii v albu Scrapbook - děda nebo v mé galerii na scrapbook.cz na adrese http://scrapbook.cz/galerie/index.php?cat=10124, v sekci vzpomínková.

Aby toho tvoření nebylo málo (poslední stránky jsem dělala opravdu nadoraz, celé album jsem měla hotové za necelý měsíc, myslím), upekla jsem ještě dort. Protože děda nemá rád potahovku, objednala jsem si hned 5 kilo čokolády na polevu. Vizuelně byl dort celkem hezký, bílé růžičky jsme modelovaly s Lucinkou z čokoládové modelovací hmoty, ale polevu jsem měla zředit mlékem nebo tukem, když se rozehřátá rozetřela na dort, ztuhla tak, že dort se nedal témšř ukrojit. Korpus a náplň se ale jíst dala :-)



Z celé akce jsem byla tak vyčerpaná, že za celý květen jsem udělala jen jednu sc stránku, ale slibuju si, že se do toho zase pustím, tento týden už určitě zase začnu tvořit :-)

Zase trochu scrapu, samochvály i kritiky

3. března 2011 v 8:40 | Katie
Scrapuju, sice méně než vloni, ale scrapuju. Akorát o tom přes své předsevzetí nepíšu. Dnes to alespoň částečně napravím.

Letos už na scrapbook.cz neprobíhá cts, neboli celoroční týmová soutěž. Ale týdenní podmínky se vyhlašují i tento rok. Tedy - vyhlašuju je já:-) Stále běží tradiční a osvědčené akce - challenge, diktát, po dvou měsících jsem začala vyvěšovat i měsíční sketch a Markéta N. momentálně rozběhla nové kolo tajného scrapliftu. Chtěla bych se všech akcí účastnit, ale prostě od začátku ledna nejsem ve scrapformě. Asi kombinace mírné depky z šedých zimních dnů, nachlazení, které mě vytrvale pronásleduje, únavy z práce, z dětí (je to vůbec možné? :-D) a z předchozího stachanovského scrapobdobí.

První challenge, kterou vyhlašovala Jíťa ještě loni a která končila začátkem ledna, jsem nedala, i když téma bylo široké a pěkné - rok 2010. Nějaké nápady sice byly, ale dost neurčité, takže jsem to nakonec vzdala. Vyhrála Ekulka, jejíž stránka se mi moc líbila. A ta zadání na leden 2011 zabalila do originálního kuchařského balíčku - podmínky, které měla stránka do challenge splňovat, uvedla jako jednotlivé ingredience receptu - proužkovaný papír, kousek stužky či provázku, alespoň 4 knoflíky, něco bílého, něco vystřiženého, otisk něčeho. Dávkování a další suroviny záležely na nás. Chytila jsem se receptu odzadu - otisk něčeho - hned mě napadly otisky nožiček mých dětí. Měsíc jsem chodila a čas od času si řekla, že bych měla něco spáchat. V den uzávěrky jsem Ekulce skypovala kvůli zadání týdenní podmínky, kterou jsem nemohla výjimečně vyhlásit, protože jsem jela na školení. A zmínila jsem se, že přemýšlím o stránce do challenge...Nakonec jsem se odhodlala a do hodiny měla základ hotový. Zbývalo přišít stuhu a vyřezat písmenka, což mi zabralo další hodinu (hlavně výběr fontu, nad tím vždycky strávím nejvíc času).



Vím, že je to trochu moc růžové, ale neměla jsem už ani jeden bílý či krémový podkladový papír. Kompozice je velmi jednoduchá, nic objevného, font jsem myslím nakonec vybrala dobře a kytičky s knoflíky a kapičkami - já to prostě mám ráda a hlavně stránka nevypadá tak holá. :-) Než jsem EKulce stránku poslala, psala, že jich má zatím něco přes deset. Nakonec se jich sešel rekordní počet 21 stránek, a vybírat z nich bylo pro mě zase těžké. Na prvním místě se umístila Gabreta, druhá byla stránka od Lenidla a třetí skončila Píďa.

Gabretě se scrapbookové vaření zalíbilo a tak zadala podmínky únorové challenge ve stejném duchu, tentokrát jsme měly vařit z těchto surovin: něco červeného, něco s puntíky, písmenkový papír a dochutit jsme měli něčím nescrapbookovým, co se vztahuje k jídlu. Tentokrát jsem představu neměla žádnou. Podmínky ve formě barev mě totiž dost limitují, nenapadne mě k nim většinou žádná fotka, musím stále dokola fotky procházet a přemýšlet, jak a co.... Den před uzávěrkou challenge jsem si už myslela, že stránku opět nedám. Byla neděle, já neměla vybranou ani fotku, ani nic jiného, pouze jsem si říkala, že mám pěkný červený papír s bílými puntíky, který by se na tuto challenge skvěle hodil. Pondělí mám v práci dlouhý den, domů se dostanu obvykle až před šestou. V pondělí jsem domů opravdu dorazila až v šest. Ale nějak jsem se hecla, vzala jsem fotku z mého dětství (rok 1980), kterou jsem nosila v peněžence a pustila se do toho. Puntíkovaný červený papír, který jsem měla jediný vybraný předem, jsem musela vyměnit za tlumenější červenou (fi. Rayher), ten původní jasný odstín by se k fotce prostě nehodil. Puntíky na nich jsou ale stejné :-) Písmenkový papír - sáhla jsem po prvním, co jsem našla, od firmy Graphic 45. A pak tu střihnout, tam utrhnout, zmačkat, narovnat, inkoustování a aby zmačkaný papír držel, přišít cikcak. Tři podmínky ze čtyř splněny, co dál? Už před tím, když jsem během měsíce přemýšlela, co z kuchyně by se dalo použít, koukala jsem kromě jiného na tuňákovou konzervu, měla pěkný otvíráček na víčku. Franta mi shodou okolností dělal těstovinový salát s tuňákem, takže jsem si otvírátko chtěla uzmout. Než jsem se ale nadála, prázdná konzerva byla v koši. Zatímco Franta ji po mé výčitce vytáhl ven, já rozdělala novou (více tuňáka, lepší chuť, a přece nedám na stránku něco z koše!) což u nás vyvolalo menší bouřku, neboť Franty se dotklo, že jsem nechtěla víčko z koše a navíc jsem urvala otvírátko dřív, než jsem novou konzervu řádně otevřela. Stránku jsem přes tato úskalí dokončila - dozdobila krajkami a kytičkami, posypala ji knoflíky a potiskala orazítkovaným okrajem skleničky a brčka (finta Gabrety). Pak jsem ji pod mizerným žárovkovým světlem nafotila, následnými úpravami v Zoneru se snažila upravit ji tak, aby podkladový papír nevypadal žlutý, ale krémově bílý, neboť takový je ve skutečnosti a nakonec poslala Gabretě. V 19.42 h., tedy necelou čtvrthodinu před uzávěrkou. No jo, prostě už jiná nebudu, termíny jsou od toho, aby se stíhaly na poslední chvíli :-) Brala jsem svou stránku spíše do počtu, neboť se mi nezdála výrazně lepší než jiné mé stránky, spíše takový můj vintage standard. No ale po vyhlášení výsledků přišlo příjemné překvapení - stránka se líbila a skončila na druhém místě! Tak mám moc velkou radost, i když se trochu stydím, že jsem si s ní nedala víc práce. Ale už jsem taková, všechno rychle, žádné velké zdržování...


Kytčky Prima Marketing, krajky z galanterie, knoflíky Buttons Galore (velký pack hnědých, můj poklad!), hnědá písmenka BG, písmenkové písmenko Stamperia, měděné brads AMerican Craft a nepostradatelný razítkovací polštářek Timeless Sepia (Marvy Uchida)

Jedu ve sladkém

3. března 2011 v 7:26 | Katie
S většími i menšími úspěchy pokračuju ve svém dortovém vzdělávání.

Začátkem ledna jsem dle několika vzorových dortů na dortomanii vyrobila dort na oslavu Honzíkových 5.narozenin. Doteď jsme je slavili jen s babičkami a dědečky, ale protože Lucinka má velké narozeninové oslavy a bylo mi líto, že by Honzík přišel zkrátka, když je lednový, pozvala jsem k nám pár dětí ze školky, dle Hozíkova výběru. Honzova volba mi jen potvrdila mé tušení, že Honza je pěkný Casanova, protože kromě tří kluků si poručil i tři holčičky. Dvě z nich bohužel nemohly, takže přišla jen jedna jeho láska - Danielka. Oslavu jsem pojala jako pirátskou sešlost, na kterou jsem vyrobila tématické pozvánky (hnědý papír Fabriano, bílá čtrvtka potřená čajem, otrhané okraje oinkoustované Timeless sepia od Marvy Uchida, razítko kontinentu narychlo poslané Aktijkou a penízky různě pracně posehnané)



a připravila pro děti pár úkolů. Cílem celé akce bylo hledání pokladu - děti nejdřív musely najít v místnostech poschovávané peníze a za ně si ode mě koupit instrukce jak získat mapu. Než se jsem stačila peníze schovat, děti už nejdříve schované peníze začaly nacházet a já jejich nadšení musela krotit :-)
Pak na jednotlivých částech "ostrova" získávaly kousky mapy - v zimní zahradě, která se změnila na kruté moře, musely ulovit žraloky, kteří měli mapu vytetovanou na kůži (lov vyrobených papírových rybek s háčky, bambusové pruty vyrobil můj tatínek, kterého jsem zapojila). Vedle v malé tělocvičničce (na pobřeží) musely vylézt na žebřiny (palmu) a strhnout papírek zavěšený u stropu na provázku (dětem šlo strhávání daleko lépe a rychleji než mě věšení, kdy jsem se jednou rukou držela jako klíště a druhou se snažila kolíčkem připevnit na provázek papírky). Následovala cesta do nitra ostrova, kdy další části mapy musely získat zahnáním tygra z jeho pelechu (házení míčky do tlamy tygra, kterého jsem vyráběla rok předtím Lucince), pak dorazily k jeskyni (do obýváku), kde musely obehrát domorodce (mě) v kuličkách (tři hrnečky, jedna kostka, míchat, míchat, míchat..... děti měly postřeh skvělý a všem se povedlo najít kostku napoprvé ....ale možná je to tím, že já mám moc pomalé ruce...). V jeskyni (ložnička) musely všichni postupně sáhnout do hrnce se zbytky lidojedské snídaně (umělí pavouci, sliz s červy, umělé zuby a podobné lahůdky) a vytáhnout kousky, mapy, které se tam zatoulaly. U tohoto úkolu jsem nepočítala s tím, že sliz mapu znehodnotí, takže jsem kousky papíru musela narychlo vyndat a děti tahaly místo papírků peníze, za které mapu vyměnily. No a poslední úkol, podle značek na rubu papírků složit jednotlivé mapy dohromady - byly nastříhané na několik kusů. Mapa dohromady dávala fotku některého z pokojů, pak už jsem jen přečetla klíč (hádanky, kterými se vylučovaly jednotlivé obrázky na rubu map), až zbyla jen jedna mapa, ta pravá. V pokoji, který byl na této mapě, pak konečně měly najít poklad - dárek pro Honzíka, kterým byl tak trochu mimo téma velký Gormit. Musím sebekriticky přiznat, že úkoly byly až moc jednoduché a že v poslední fázi mě děti předběhly a Gormita našly v globusu na alkohol dříve, než vybraly správnou mapu.... ale myslím, že je to bavilo a já jsem se poučila na příště :-)

Pak přišlo na řadu sfoukávání dortu


Samotný dort jsem zapomněla vyfotit, stejně tak jako jsem nefotila ani průběh oslavy, protože koordinovat děti, plnit s nimi úkoly a ještě k tomu je fotit prostě nestíhám. Takže z celého odpoledne mám jen pár fotek dětí s dortem. S dortem jsem spokojená tak napůl, pirát vypadá dost podivně (moje první figurka z potahovací hmoty) a palmy jsou jako po vichřici, neboť jsem netušila, že listy musím po vykrojení tvaru nechat zatuhnout v lednici nebo v mrazáku, aby držely tvar, a hned jsem je rvala na párátko....a pak i s párátkem sundavala a položila, aby se mi dort vešel na výšku do lednice :-)

Koncem ledna nás pak čekala další oslava, a to o mnoho větší, protože můj tatínek slavil kulaté 60.narozeniny. Sice měl oslavu zajištěnou v jedné restauraci, ale pojala jsem nápad, že mu udělám dortík. Původně jsem chtěla upéct soudek piva, ale po studiu dortů - sudů nebo půllitrů piv jsem neměla vůbec jasno, jak by dort udržel tvar a jak by se řezal. Zamítla jsem i kulečníkový stůl, protože mě okouzlily dorty - ženská torza. Ani tento dortík nebyl v mém podání bez chyb, ale ty se naštěstí zakamuflovaly. Korpus jsem dělala ze tří plechů po 6 vejcích a ze dvou půlkoulí po 2 vejcích. Něco tmavé, něco světlé, aby dort byl na řezu zajímavější. Největší strach jsem měla z toho, zda namíchám dobrou tělovou barvu a jak vyválím proboha tak velký plát potahovky, abych mohla torzo potáhnout najednou. Se smartflexem a gelovými barvičkami od Wiltona ale šlo všechno (barvení i válení) samo. Vymyslela jsem Ameriku, když jsem vyvalovala na celofánu na kuchyňském stole a potahovku pak i na tom celofánu přenesla na dort (na fóru dortomanie jsem pak zjistila, že je to běžný postup). Chybička se vloudila v žlábku mezi prsy, kde jsem si nenechala dost potahovky a jak jsem vyhlazovala potahovku na prsou, tak mezi nimi se mi začala trhat. Spravila to kravata, která původně měla jít víc našikmo. Korpusy jsem si upekla den předem, ale krém i potahování dortu jsem musela udělat až v den D, protože tenhle dort by se mi teda do lednice opravdu nevešel. Byl v mírně nadživotní velikosti a na oslavě měl docela úspěch.


Design není z mé hlavy, opět je to "liftík" dortíků, které jsou v galerii dortomanie. Pečení tohoto dortíku si užil i Honzík, který mi velice nadšeně asistoval.

Úspěch prsou mi tak stoupl do hlavy, že když mi přišla pozvánka na oslavu 40.narozenin mých dvou kolegů, hned jsem měla v hlavě nápad na další dort. Po pečlivém bádání a vyhledávání právnických dortů padla volba na dva zákoníky na sobě. Kolega dělá trestní právo, kolegyně civilní, takže trestní řád a občanský soudní řád. Korpus byl nejmenší problém, v hranatém plechu se povedl skvěle. Obě knihy jsem ořízla, dala krém, pracně obarvila bílou potahovku na ten správný odstín šedé (ruce jsem potom měla od černé gelovky ještě čtyři dny špinavé, jako kdybych se ryla týden v hlíně). Pak jsem potáhla boky bílou, zbytek šedou, na silhouette vyřezala šablonku na písmenka, která byla nakonec na nic, písmenka jsem musela napsat od ruky párátkem. Bílá barva byla v pohodě, zlatou se mi nepodařilo vytvořit, smícháním práškové zlaté s alkoholem se z ní stala žlutá, která navíc vůbec nekryla. Asi to chtělo zlatou ve spreji, ale tu nemám (zatím ) . Pak jsem nechala oba zákoníky do druhého dne ztuhnout v lednici, protože dle diskuze na dortomanii by měly být dorty před "sesazením" řádně vychladlé, aby se dolní nebortil. Ráno jsem si přivstala, z připravené černé potahovky vyválela talár (bez fialového okraje, protože fialovou jsem prostě nedala, barva byla všelijaká) a ze zbytků tělové potahovky jsem ještě rychle vymodelovala jednu růžičku (šla překvapivě snadno) a číslice 40. Talár jsem jemně přehodila přes o.s.ř., který jsem nakonec dala nahoru, protože na trestním řádu se mi rozmázla písmenka. Navrch růžička, číslice a hotovo. Než jsem dojela do práce, trestní řád se začal hroutit. Další poučení, příště dám kolíky a platíčko. Ale i přes ty nedostatky, ke kterým se kromě zhroucení spodního dortu přidalo ještě protržení potahovky na hřbetě a mokvající zlatá písmenka a hrbolatý povrch (fakt nevím, jak se ostatním daří povrch dortu před potažením tak dokonale vyhladit!) a nešikovné spojení listů knih na hranách, se dort líbil. Aspoň to všichni tvrdili. A chutnal. Aspoň se celý snědl. Akorát jsem ještě po předání upozornila na to, že černý hadr přes dort má být talár a ne kaftan :-)


Daleko spokojenější jsem byla s přáníčky, která jsem vyrobila. Pro kolegu stylový oblek:


po otevření:


Inspiraci jsem čerpala z galerie scrapbook.com. Text přání se odkryje tak, že vesta s bílou košilí se otevře dolů. Použila jsem černý Fabriano papír, bílou čtvrtku, tyrkysovou širší lesklou stuhu z galanterie (nejvíce práce dalo ji naaranžovat), perleťový brads tuším od American Crafts, černé knoflíky z galanterky. Papír na vestu mi poslala jako dárek Danča, výrobce ani kolekci bohužel nevím.

Pro kolegyni veselou kabelčičku:


Insrirovala jsem se na polských stránkách http://i-lowe-scrap.blogspot.com, kde tvoří skvělá přáníčka. Použitý papír Crate paper - Olivia Grace, dále použité zelené kočičí oči, látková kytička a stuha z galanterie, kovový přívěšek Chatterbox (ze záložky alba, tuším) a kamínkový brads, zřejmě od American Craft.

Učím se péct

17. ledna 2011 v 19:41 | Katie
Na sladké jsem nikdy nebyla. Dorty jsem od mala odmítala jíst, šlehačka mi nic neříkala, ve jménech zákusků jsem tápala natolik, že jsem nerozeznala indiána od špičky a větrník od věnečku. Pohled na kremroli ve mě vyvolával (a vyvolává dodnes) nevolnost. Na milost jsem brala jen koláče a buchty made in maminka nebo babička. Ale musely být bez krému. Není tedy asi divu, že s takovým přístupem k moučníkům jsem se ani nikdy nepokusila je vyrobit.

Moje dosavadní pečení se omezilo na jeden pokus o upečení Frankfurtského věnce podle kuchařky u příležitosti mého odchodu z prvního zaměstnání (nepovedené těsto se mé mamince naštěstí podařilo napravit fénem) a pak na pár buchet (jogurtovník, makovník, vídeňský dort) upečených z koupeného polotovaru.

Ale! Nevím už jak a kdy, jsem narazila na stránky určené vášnivým pekařkám - cukrářkám, které se na nich kromě jiného chlubí svými nádhernými výtvory. Když jsem viděla dort - závoďák Mc Queen, dort - dinosaura nebo dort s celou zoologickou zahradou, nevěřila jsem vlastním očím a zatoužila jsem něco takového taky zkusit. Nešlo mi tedy ani tak o vnitřek, jako o vnějšek. 

Napoprvé jsem se moc neodvázala, na dort upečený z koupeného připraveného prášku (vídeňský dort) jsem prostě jen napatlala čokoládovou polevu a z koupeného marcipánu jsem vymodelovala pavouka. Krémem jsem se nezdržovala, dovnitř jsem jen mázla marmeládu.  Byl to dort k Lucinčiným 5.narozeninám na téma Možná přijde i kouzelník, a k tématu kouzelníci a čarodějové pavouci patří.

oslva5b

I další dort jsem vyrobila společně s Vitanou. Tentokrát jsem se pustila do odvážnějšího projektu, do projektu Spiderman. Na již zmíněných dortových stránkách jsem si našla několik spidermanovských dortů a podle nich tvořila ten svůj.  Korpus byl bez problémů, starý známý vídeňák, ovšem s potahovací hmotou už to tak jednoduché nebylo. Po prostudování několika receptů a doporučení jsem se rozhodla pro výrobu hmoty z bonbonů marshmallow. Naštěstí jsem prozřela brzy a hmotu vyhodila dřív, než jsem ulepila celou kuchyň. Tahle to odnesla jen miska, vařečka, moje ruce a část linky. Náhradním řešením byla hmota ze salka, která se kupodivu nakonec povedla a já tak mohla krátce po půlnoci dokončit své dílo.

spiderman

Sebekriticky musím říct, že s výsledkem jsem nebyla moc spokojená, ale Honzík, který slavil své 3.narozeniny byl nadšený a ostatní ten lepkavý potah dortu taky nějak skousli :-)

Na víc jak rok a půl jsem si dala s pečením pauzu, ale když se blížila Lucinčina oslava 7.narozenin, odhodlala jsem se znovu k činu. Objednala jsem si profesionální potahovku White Icing (barvy jsem měla ještě od spidermana) a jala se listovat dortovou inspirací. Do oka mi padl dort - beruška. Protože jsem se styděla dělat korpus zase z kupované krabice, svěřila jsem se asi 14 dní před oslavou své kamarádce a její kamarádka mi dala recept na těsto, které se prý vždycky povede. To bylo to povzbuzení, které jsem potřebovala! Když jsem pak při brouzdání recepty na krém objevila zázrak jménem hrk hrk krém, měla jsem úplně vyhráno. Těsto se za odborného dohledu mé babičky opravdu povedlo a to obě jeho barevné verze. Na výrobu hrk hrk krému koukala babička jako jelen (ostatně jeho cca pětiminutová příprava řišla jako sci-fi i mě), nicméně výsledek byl výtečný a chutnal dokonce i mě, zarputilé antikrémařce. Nejdelší dobu mi tak nakonec zabralo barvení potahovky (červená stále nechtěla být červenou a černá se rozhodla zelenat) a samo vytváření konečné podoby dortíku. Beruška je v podstatě kopií dortu, který jsem našla na stránkách Dorty od mamy, jen trochu zjednodušená.

beruška

Mile mě překvapilo, že pozvaní nezasvěcení se mě ptali, kde jsem ten krásný dort objednávala a pak jsem se skoro rozplynula, když chválu vizuelního dojmu z dortu vystřídala i chvála dortu z hlediska chuti.

Začala jsem si brousit zuby na další dort, dinosaura. A protože Matýsek za nějaké dva měsíce slavil 3.narozeniny, chopila jsem se příležitosti. Co se týká korpusu, zůstala jsem u těsta, co se vždycky povede, krém jsem dle receptu mírně pozměnila ze světlého mandarinkového na tmavý broskvový (také dobrý, ale mandarinkový vede). Kupodivu zdobení nebylo tak časově náročné jako beruška (hlavně díky lepšímu chytání barev na potahovku), největším oříškem bylo vytvarovat dort do správného tvaru. Ale i to se troufám si říct vcelku povedlo a tady je výsledek:

dinosaurus

Opět jsem se inspirovala dortíky v galerii Dorty od mamy.

Zatím posledním pokusem, ke kterému foto dodám později, byl dort u příležitosti Honzíkových 5.narozenin. Byl to dort - pirátský ostrov, který prověřil mou (ne)schopnost modelovat figurky. Piráta jsem zvládla jen jednoho a spíš vypadal jako homeless, ale děti naštěstí nejsou tak kritické a tak se jim dort líbil. Jeden z "malých pirátů", který u nás na oslavě byl, se šel dokonce maminky zeptat, jestli by si mohl vzít ještě vodu z dortu, což jeho maminku i mě poněkud zmátlo, než jsme pochopily, že myslí modrou potahovku (moře).

Za 14 dní má můj tatínek oslavu 60.narozenin, pořádá velkou oslavu pro pozvaných 75 lidí. A já už vím, čím ho překvapím - mám vyhlédnutý dort ve tvaru ženského torza, trochu vyzývavý, nicméně ne vulgární. Snad se mi povede, už mi z internetového obchůdku dorazila i nová zázračná potahovací hmota smartflex, se kterou to prý jde samo.

Celoroční týmová soutěž

19. června 2010 v 8:37 | Katie
Celoroční týmová soutěž, zkráceně cts - to je to, čím momentálně žiju. Cts by mělo být motivací k tvorbě aspoň jedné scrapbookové stránky týdně, ovšem čím více stránek, tím lépe. Systém soutěže je jednoduchý - každá stránka, kterou soutěžící vytvoří, je bodována. Pokud je to stránka do nějaké akce, kterých probíhá na scrapbook. cz více, dostává navíc ještě bonusové body. Každý týden zadává jeden tým jednu jednoduchou podmínku, a kdo vytvoří stránku s touto podmínkou, dostává dvojnásobný počet bodů. Body se koncem týdne sčítají, aby každý věděl, jak si stojí on sám i jeho tým. Pokud všichni členové jednoho týmu stihli udělat podmínkovou stránku, dostává jejich tým také bonus.

Tato soutěž nebyla můj nápad, protože podobné soutěže týmů probíhají na zahraničních scrapbookových komunitách už delší dobu (já to konktétně okoukala na UKSrappers), ale je pravda, že jsem to byla já, kdo podobnou soutěž navrhl realizovat i u nás a nakonec jsem se ujala i organizace a soupisu pravidel.

Holky se do soutěže hlásily koncem loňského roku a protože nevěděly přesně, co od toho mají očekávat, byly některé opatrné. Nakonec se přihlásilo 24 dušiček, kterým Gabreta přidělila přezdívky a já je rozlosovala do čtyř družstev. Pak Gabreta rozkryla identitu všech soutěžících a ty se spolu mohly začít domlouvat na jménu svého týmu. První tým si zvolil název "Bludičky", druhý tým se jmenuje "Los Scrapos", třetí tým jsou "Fotozdobky" a čtvrtý tým "Kvítka nevídaná".  Ještě před začátkem soutěže si každý tým draftoval jednu další scrapařku, takže všechny týmy mají shodně sedm členek. 

V lednu byly všechny natěšené a stránky přibývaly závratným tempem. Po vyvěšení měsíčních výsledků se strhla vášnivá debata ohledně možné úpravy bodování, protože jeden z týmů byl o něco slabší než ostatní tři. K úpravě bodů nakonec došlo. Ještě v únoru byla rychlost některých účastnic ohromující, ke konci února už začaly síly a prvotní nadšení trochu docházet a počet stránek, resp. bodů, se ustálil na cca 150 - 250 b. pro tým týdně (s příchodem letního počasí spíše těch 150 než 250 :-) )

Další debata se strhla, když jedna z účastnic vyvěsila přes 300 přáníček, za které by dostala 1.200 b., což bylo několikanásobně víc, než za týden dostane celý tým. Takže došlo k další úpravě pravidel, nyní se bodují jen stránky do alb, minialba a kalendářové stránky.

Z debat kolem bodů, které se místy zvrhly v tahanice jsem byla, nezastírám, dost smutná a přešlá, ale pevně doufám, že už je to minulost, která neovlivnila naše vztahy (a to přesto, že v našem miniscrapsvětě existují různé "frakce" - ale ty já chápu tak, že členové frakcí spolu udržují bližší kontakty, dělají společné akce a podporují se,  než aby brojily proti ostatním  frakcím).

Já sama jsem si dala závazek mít každý týden alespoň 50 b., což znamená udělat 3-4 stránky. Zatím se mi to daří, i když jsem od května nastoupila na půl úvazku do práce. Ale občas stíhám jen s vyplazeným jazykem :-) A až pojedeme za nedlouho na dovolenou, bude po závazku :-) Důležitější než body (které jsou pro mě jen vnější motivací) jsou ale samozřejmě stránky a skutečnost, že díky cts mám rodinná alba za rok 2008 a 2009 více než z poloviny hotová a utěšeně mi přibývají i stránky do alb dětí.

Některé podmínky jsou navíc dost zajímavé, takže nutí člověka zkusit něco, co jinak až tak moc často nedělá. Podmínka ruční nadpis třeba dala vzniknout stránce z Lucinčina zápisu do školy, díky jedné z prvních podmínek použít něco od jiné scrapařky jsem konečně udělala svým dětem stránky s jejich jmény.

zapis
honza


luci


maty
Za nadpis - jména moc děkuji Astarte, která mi je dělala v rámci SWAPu.

Jsem moc ráda, že do téhle roční akce se mnou holky šly a zatím vytrvaly.

Moje cesta ke scrapbooku I.

21. května 2010 v 16:45 | Katie
Ještě než se mi narodilo první dítě, dcera Lucinka, koukala jsem obdivně na knížky-deníčky, kam se měly lepit fotografie a zapisovat důležité události ze života malého človíčka. Koupila jsem si jednu takovou, od australské fotografky Anne Geddes a těšila se, jak si v ní zdokumentuju všechny velké okamžiky naší dcery.

Brzy jsem ale narazila na několik problémů - za prvé, když se do knihy lepily fotografie, za chvíi nešla téměř zavřít. Za druhé - obyčejná propiska na leské papíry nepsala, mazala se, ale když jsem psala lihovým popisovačem, zanechával nehezké otisky na protistraně. Za třetí - i když kniha byla krásně zpracovaná, brzy mi přestal stačit prostor vymezený jak pro fotografie, tak pro popisky. A tak jsem si lámala hlavu, co s tím udělat.

Líbil se mi nápad Moniky Brýdové, dělat si takové album zkřížené s deníkem, a to na papíry A4, které se vkládají do šanonu. Ale v té době jsem měla spoustu jiných starostí a zájmů - zkoušela jsem malovat na hedvábí, na sklo, řešila jsem stěhování do většího bytu a později i nástup do práce a mamčinu nemoc. Na výrobu deníkového alba mi nezbýval čas a neměla jsem na to, koneckonců, ani myšlenky.

O scrapbooku jsem v té době měla hodně matné povědomí, jednou jsem náhodou zabloudila na tehdy asi jediné české stránky této zálibě věnované, na scrapbook.cz,  a vůbec jsem nechápala, jaké zboží se nabízí v obdchůdku, ani o čem se to diskutuje ve fóru nebo pod obrázky v galerii. Ale říkala jsem si, že to někdy musím prozkoumat blíž :-), jestli bych se neinspirovala, až budu dělat ten fotodeník.

Narodil se mi Honzík a když jsem čekala třetí mimi, Matýska, konečně nazrál čas. Znovu jsem si našla stránky o scrapbooku a ponořila se do "studia". A žasla jsem a opět nechápala - tentokrát to, jak se taková stránka tvoří. Moc jsem si to chtěla vyzkoušet, ale pořád jsem se bála do toho jít, nevěděla jsem, co přesně dělat, abych takovou stránku vytvořila taky?

Nakonec jsem udělala megaobjednávku u Scrappy (první z mnoha:-) ) a hned jak dorazila, sedla jsem si a začala tvořit.  Mým cílem bylo udělat album pro Lucinku, Honzíka a až se narodí, i pro třetí mrně.

Moje první stránka:

lucinka
Dnes vidím, že není nic moc, vlastně je zralá na předělání :-), ale tehdy jsem byla naprosto unešená a nadšená, vystavila jsem ji hned v galerii a když se pod ní objevilo pár pochvalných komentářů, neuvěřitelně mě to nakoplo k další tvorbě. Na řadu přišla titulní stránka do alba Honzíčkovi:

Honzík

A pak hned stránky, které měly být v albu první - ultrazvukové snímky a fotky, když byly ještě děti v bříšku.

v bříšku

u maminky

Téměř stejné stránky jsem udělala Lucce i Honzíčkovi, lišily se jen barvou razítek - pro Lucinku červené a růžové, pro Honzíčka zelené a modré (které ale na žlutém podkladu taky zezelenaly :-) )

Velkou fotku jsem udělala jako kapsu na text. A rozpracované jsem měla další stránky, tentokrát stromy života.

strom života

Opět jen s nepatrnými odchylkami - pro Lucku byly na stromě růžové květy, pro Honzíčka jablka a pro Matýska, když jsem dodělávala jeho strom, žaludy.

Tohle byly moje úplné scrapzačátky, tyhle stránky, a i když jsem už dnes někde jinde (tedy aspoň doufám :-) ) mám je pořád ráda a v albech je nechám, připomínají mi, že každý nějak začíná a že začátky nejsou nikdy perfektní, že člověk se musí hodně učit, aby se vypracoval a možná, že to z nich pochopí i moje děti, až si jednou budou alba prohlížet.

Vzpomínky na Čínu a dubnová challenge

14. května 2010 v 14:52 | Katie
Challenge vyhlášená Melinou na měsíc duben mě přiměla hledat ve starých fotkách. Zadání totiž znělo komplementární barvy a visačka. S visačkou jsem si nejdřív hlavu nelámala, jako prioritu jsem si stanovila vybrat fotku, ke které by se hodily nějaké komplementární barvy. Mým favoritem byla kombinace tyrkysová - oranžová, přemýšlela jsem i o tmavě modré se žlutou. Ale bohužel, fotky, které by se k těmto barvám hodily, jsem nemohla najít. Vlezla jsem tedy do svých starých fotek černobílých, ale když jsem přemýšlela nad jejich zpracováním, zase jsem si nevěděla rady s visačkou.

Pak mě napadlo projít si fotky z Číny 2005. A hned jsem měla jasno. Nádherné fotky z rýžových teras v Longshengu, kde se déš't střídal s jasnou slunečnou oblohou a kde jsem ochutnala to nejlepší jídlo, které jsem kdy v životě jedla (bambus se slaninou), byly pro dubnovou podmínku jako stvořené. Dlouhovlasé ženy z minority Yao měly tmavě růžové šaty, které tvořily okouzlující kontrast s okolní zelení. Moje komplementární barvy - malinová se světle zelenou. Vytáhla jsem jednu nejpovedenější fotku z alba a jala se tvořit. Do uzávěrky challenge zbýval, tuším, jeden den :-)

Ze složky papírů jsem vybrala několik v podobných barvách, následně jich většinu zase vyřadila a ponechala jen jeden světle zelený Basic Grey ze sady Lemonade, jeden zelený vzorovaný z téže sady (velikost 15x15), jeden malinový Fancy Pants (Aged Florals) a jeden růžový puntíkovaný od téhož výrobce, ale ze zimní sady Frosted. Chvíli jsem je posunovala po papíře, pak do nich zakousla nůžky a za chvíli byl základ hotový. Nejvíc práce mi dala visačka, nakonec jsem prostě místo obdélníku sestřihla nejmenší papír do tvaru visačky a udělala v ní dírku. Když už jsem měla vše nalepené, říkala jsem si, že tu visačku bych mohla trochu zvýraznit, jako že to opravdu je visačka a tak jsem ji ještě doplnila stužkou, přičemž jsem ji musela částečně odlepit a znovu důkladně přilepit, aby neodstávala. Dozdobila jsem kytičkami Prima, knoflíky Basic Grey a brads. Po prvním vyfocení jsem ještě dolů pod fotku přidala páseček papíru Basic Grey ze sady Lemonade (ten tmavě malinový vzorovaný).

ryzove terasy

Výsledek se mi docela líbil, ale jen docela, kompozice mi přišla taková dost sevřená, bez rozletu. Tak jsem ještě oinkoustovala uhlově, zeleně a malinově okraje stránky - trochu to pomohlo, ale dojem ze stránky mám stále takový, že je "neotevřená". Nicméně práce na téhle stránce mě moc těšila, nejen že jsem vypnula a nemyslela na každodenní stres, ale také si znovu připomněla krásná exotická místa, která jsem v Číně navštívila.

Protože mám fotek s dlouhovlasými ženami ještě víc, plánuji k této udělat v budoucnu :-) ještě minimálně protistranu s nadpisem a journalingem, v němž by bylo vysvětleno, že v souladu s tradicí si tyto ženy stříhají vlasy jen jednou za celý svůj život, a to když se z dívky mění v ženu.

...Po  vyvěšení soutěžních stránek jsem zjistla, že s visačkou nás mělo problém vícero, některé na ni úplně zapomněly :-) Stránky ale byly krásné, opět bylo dost těžké vybrat jen tři a těm dát hlas. Naděje na nějaké umístění jsem si nedělala, o to větší překvapení a radost jsem měla z 2.místa, o které se dělím se Šárkou - mimochodem pro její stránku jsem hlasovala jako pro vítěznou :-)

No a už si tužím svaly na další stránku do květnové challenge, tentokrát papíry nebudou ani Basic Grey, ani Fancy Pants, protože vítězka DIanka nám povolila v podstatě jen nescrapbookové materiály, abychom si připomněly své začátky :-)

Diktát a postupný diktát

7. května 2010 v 14:55 | Katie
Na scrapbook.cz se stále něco děje. Když odhlédnu od celoroční týmové soutěže, pravidelnými akcemi je měsíční challenge, diktát a od ledna také sketch. Kromě toho se nepravidelně vyhlašuje i nějaká jiná akcička, naposledy postupný diktát, který si vzala na starosti Keta.

Co se týká diktátů, mám je ráda a musím se pochlubit, že úplně první diktát jsem iniciovala a zadávala já a to před dvěma lety. Účast nebyla příliš velká, holky nevěděly, jak do toho, ale diktát se ujal a momentálně už probíhá 25.kolo (kdy zadávání shodou okolností vyšlo také na mě).  Předlohou k historicky prvnímu diktátu byla tato stránka od Patty Lennon:

originál

Já jsem de facto dělala lift, nikoli diktát, protože jsem předem věděla, jak originál vypadá. Moje stránka:

školka


I s mou stránkou bylo stránek dle tohoto diktátu celkem osm. K prohlédnutí jsou zde: http://scrapbook.cz/galerie/thumbnails.php?album=389

Po mě zadávala diktát tuším Aktijka, která poslala svou stránku jako první.

Ze začátku jsem se snažila si zadání diktátu kreslit, ale záhy jsem přešla k tomu, že si diktátovou stránku místo kreslení sestavím na pc, v programu Microsoft powerpoint.  Má to obrovské výhody - rozměry papírů i jejich umístění na podkladu lze zadat přesně, můžu si volit jaké chci barvy a i je dodatečně měnit, můžu si do schématu vložit i fotku, kterou zamýšlím zpracovat a podle ní si  upravit detaily.  Pravda, když je třeba v zadání vlnovka nebo obloučky, tak to mi pc neudělá, ale stejně si celý vyhotovený diktát vytisknu a dopisuju si ručně rozměry a vzdálenosti, popř. si zakreslím nepravidelné tvary, třeba i ty vlnovky, šití apod. Takhle vypadal poslední nákres, jedná se o diktát, který zadávala Ola:

diktát

Udělala jsem podle něho hned dvě stránky, protože tou první jsem se dost odchýlila od zadání:

kolo

S touhle stránkou jsem moc spokojená, vyhovovaly mi papíry (oranžový je Basic Grey, zelený Fancy Pants) i  vyznění stránky, kolo jsem sama dělala z papíru a drátku. Značky jsem si našla na internetu a vytiskla na tvrdší papír, jen jsem k nim ještě dodělala držáky.

No a druhá stránka je tato:

pohár

Fialovou moc nemusím a navíc jsem dost bojovala s výběrem fotek, ale ve finále jsem taky docela spokojená. Podkladová čtvrtka je DCWV, mírně ošmirglovaná, puntíkovaný papír je téže značky.

Z toho, co už jsem napsala, je jasné, že diktát je vlastně tvorba stránky podle písemného zadání, které může vypadat třeba takto - připravíme si jednu fotku 10x15 na výšku, podkladový papír, vzorovaný papír A o velikosti ..., jednobarevný papír B o velikosti..., stuhu v délce..., papír A umístíme x cm od pravého horního okraje a y cm od levého okraje,......blablabla atd atd.

Postupný diktát

Oproti diktátu, kdy je dopředu známo celé zadání, u postupného diktátu se každý den zveřejní jen část postupu a jen tato část by se měla udělat, dopředu se tedy neví, jak by měla celá stránka vypadat.

Postupný diktát poprvé zadávala Gabreta a já si podle jejího popisu udělala titulní stránku do svatebního alba.

Bez mučení se přiznám, že ze čtyř postupných diktátů, které se již uskutečnily, jsem absolvovala jen tři a všechny jsem dělala ne postupně, ale najednou, prostě jsem počkala na konec zadání a pak stránku udělala. I na srazu v Havlíčkově Brodě, kde jsem postupný diktát dělaly "naživo" jsem oproti svému zvyku nic nelepila a až když jsem věděla celé zadání, začala jsem lepit.

Tentokrát jsem se ale rozhodla, že budu postupovat opravdu tak, jak se má. Dlouho jsem nevěděla, jakou fotku mám zpracovávat, protože pokyn zněl jedna fotka na výšku s tím, že na stránce bude jen nadpis, nikoli journaling - a když už jsem našla pouze jednu stránku, kterou bych na stránku dala, zase jsem k tomu nějaký textík potřebovala, takže nakonec po dlouhém uvažování padla moje volba  na nepříliš povedenou fotku z vánoc 2008. Nechala jsem si ji vyvolat černobíle, protože barevná by se použít nedala vůbec. A hned jsem si řekla, že bych si k ní mohla udělat i protistranu ze stejně nepovedených vánočních fotek z téhož roku :-)

Stránka dle postupného diktátu:



vanoce2

Protistrana:

vanoce1


A obě stránky najednou:

vanoce

Barvy na všech fotkách jsou zkreslené, není to ani jasně červená, ani nafialovělá, ale něco mezi tím. Vzorované papíry jsou Basic Grey, ze sady Eskomi kisses.

Originál, který Keta vybrala, je od francouzské scrapařky Genmanou a spolu s ostatními stránkami, které holky podle něho vytvořily, jsou k prohlédnutí zde:

Diplomy

8. dubna 2010 v 22:29 | Katie
Diplomy za umístění v pravidelné měsíční soutěži - challenge poprvé vyrobila myslím Gabreta, a po ní už každá další vítězka, ujalo se to. Vítězství v soutěži, kde je vždy tak 13 až 18 stránek potěší samo o sobě, diplom už je taková sladká tečka :-) Já sama jsem challenge vyhrála jednou v prapočátcích soutěže, v dubnu 2008 touto stránkou:

botičky

Podmínkami tenkrát bylo smysluplně použít knoflíky a vystřihnout fotku. Knoflíky jsem tedy použila coby "O" a vystřiženou fotkou je fotka prvních Honzíkových botiček - ty jsem vystřihla, dala do nich průchodky a provlékla úzkou stužku, imitující tkaničky. Protože první Honzíkovy krůčky máme zachycené jen na videu, musela jsem převést video na fotky a pak už stačilo jen vymyslet kompozici a stříhat a inkoustovat a lepit a razítkouvat a psát:-)

Od předchozí vítězky Astarte jsem potom dostala tento nádherný diplom:

diplom1

Výhra mě tenkrát moc potěšila a s radostí jsem se ujala role vyhlašovatelky další, květnové challenge. Dala jsem tři podmínky - použít červenou barvu, mít na stránce alespoň jednu kytičku a taky schovku na text nebo fotku. Diplomy pro první tři umístěné jsem pak udělala s dodržením těchto podmínek a putovaly k Astarte, Luně a Gabretě.

Tady je foto diplomů pro ně:

diplomy


Výhra v letošní únorové challenge mě potěšila neméně, protože od mého prvního vítězství jsem se už mezi nejlepší tři neprobojovala. Je už dost velká konkurence :-) Pracně jsem tedy vymyslela podmínku a pak čekala, kdo pošle stránky a jak se bude hlasovat. Kdo obsadí první tři místa a pro koho tudíž budu dělat diplomy. Březnová challenge skončila, hlasy byly rozeslány, spočítány, vítězky vyhlášeny. A já se k diplomům stále nemohla dostat, i když vymyšlené jsem je v hlavě měla. Až dnes, po více než měsíci, a po dalším uzavřeném kole challenge (v níž jsem se opět neumístila :-) ) jsem se konečně rozhoupala a diplomy jsou na světě. Snad se budou líbit.

diplomy2

A já jsem dostala tento úžasný diplom (a navrch ještě razítko)!

diplom2

Album předků - babička a děda Fialovi

31. března 2010 v 10:53 | Katie
Jsem asi zvědavá ženská, ale ze života mých předků mě velmi zajímají okolnosti, za kterých si nacházeli své protějšky.  Babičku už jsem bohužel neměla příležitost vyzpovídat, jak se s dědou dala dohromady a musím se tudíž spolehnout jen na dědovo chlapské podání jejich seznámení :-)

A co mi tedy děda vyprávěl?

Byl zamilovaný do sousedovic Marušky (příjmením shodou okolností také Fialové), která pak odešla do Bukovna jako vychovatelka. Děda za ní sice chodil, ale láska dlouho nevydržela - jednoho dne děda zjistil, že jeho vyvolenou mu přebral na zábavě někdo jiný. Kamarádi měli velkou péči o jeho zlomené srdce, a tak mu jeden z nich - Vlasta Houštecký dohodil babičku. Prý za ním pálí a je to moc milá holka... Děda se tedy jednoho dne roku 1941 vydal na koupaliště, kde se omladina scházela a kde při volejbalu přeskočily první jiskry. Děda babičku vyprovodil domů a začali spolu chodit :-) Když se pak Marie vrátila a chtěla se s dědou vidět, nechal ji stát přede dveřmi. Měl přece babičku.

Rodiče dědy z babičky moc nadšení nebyli, ji  pro změnu zrazovali kamarádi - a důvodem byl rozdílný původ. Děda pocházel z poměrně bohaté rodiny, ona byla chudá holka. No, zamilovaní na rodiče ani kamarády nedali, vzali se, a to po šesti letech chození - v roce 1947. Svatbu uspíšilo i to, že babička byla těhotná :-) Na fotkách to ale vidět není :-)

Jedna babiččina s družičkami:

babičkafialová3


A stránka se svatební fotkou novomanželů:

svatba fialovi1

I když fotka je nádherná, se stránkou až tak spokojená nejsem, je na můj vkus moc jednobarevná a moc červená. Bohužel (nebo bohudík?) už ani nevím, od jakého výrobce použité papíry jsou. Razítka v rohu jsou pěnová od Making Memories, dlouho jsem po nich toužila a nakonec je koupila při mém prvním samostatném nákupu v zahraničním webovém scrapobchodě. Kytička na papíře je ještě obtažená gliterovým lepidlem.  A proužek vpravo (okraj vyražen raznicí od Fiskars) zakrývá nepovedené šití :-) ale jak říká má moudrá kamarádka - pokud se ti něco nepovede, vydávej to za záměr - takže ten proužek jsem tam vlastně od začátku chtěla :-)

Děda mi dal i jednu babiččinu básničku, kterou mu poslala, snad ještě za svobodna. Nevím, jestli ji napsala sama, ale myslím, že ano.

"Obejmi tělo mé jak  břízy jasný peň
a se rtů vylíbej ta přání nesmělá
a potom, můj milý, dobře se rozpomeň
až spadne pramen Tvých vlasů mi do čela,
až v dlaních ukryji svých očí žal a strach,
že chvíle, jež přijde něžná jak ptačí dech,
zůstane, ulpí v nás jako prach ve škvírách
po dnech i po nocích, po zimách, po letech."

Album předků - Božena Fialová

31. března 2010 v 10:08 | Katie
Moje čistecká babička byla zlatá. Pamatuju si, že zbožňovala nekonečné romantické seriály, pekla vynikající vdolky a buchty plněné tvarohem, mákem, šimlem nebo povidly. Byla hodná a přitom trvala na dodržování pravidel, nás vnoučata nerozmazlovala. Dokázala s každým po dobrém vyjít a u lidí byla velmi oblíbená.

Narodila se 15.11.1923 jako nemanželské dítě, její rodiče se vzali, když jí byl jeden rok a den. Ve vesnici patřila její rodina spíš k těm chudším, byla dcerou kočího a služebné. Nebyla jedináček, ale její mladší sestra Helenka zemřela v dětském věku a jiné sourozence neměla.

Zde je fotka, na které je babička jako dítě - má ten námořnický límec, je to to dítě stojící vpravo.

babičkafialová1


A ještě jedna fotka, babička jak mladé děvče:

babičkafialová2

Chodila do obecné školy, pak do měšťanky a nakonec 2 nebo 3 roky do rodinky, kde se naučila šít, takže poté nastoupila jako švadlena ke krejčímu Hovorkovi. Nebylo to ale její poslední zaměstnání, vyzkoušela si i práci asistentky (resp. zdravotní sestry) u lékaře ve Bělé pod Bezdězem a než se v roce 1947 vdala za mého dědu, pracovala ještě jako vedoucí a nákupčí závodní kuchyně bělských papíren. Po svatbě hospodařila s manželem a jeho rodiči, než přišel v roce 1953 vstup do družstva. V té době měla babička už dvě děti - prvorozenou dceru Marušku a syna Rudolfa.

V 60.letech si babička dodělávala maturitu na střední ekonomické škole v Hořovicích. Až do důchodového věku pak pracovala v JZD jako ekonomka. Ale ani pak nesložila ruce do klína - v důchodu pracovala jako vedoucí domu kultury v Čisté, zajišťovala program, jednala s agenturami herců i zpěváků a dařilo se jí zvát do naší malé vesnice opravdu hvězdy tehdejší doby. Ostatně organizátorský talent projevovala už předtím, když ještě za hlubokého socialismu zařizovala pro družstevníky zahraniční zájezdy a Čisťáci se tak mohli podívat třeba do Itálie, do Západního Německa nebo do Rakouska.

Když jsem se dědy ptala, jaká babička byla, odpověděl mi: Byla společenská, přátelská, nenafoukaná, ke všem milá, diplomatka, která uměla jednat s lidmi. Ráda si kupovala boty, ráda koukala na seriály a v mládí moc ráda četla. Nekoukala na korunu.

Děda také vzpomínal, jak jí na Kypru koupil látku na šaty. A přidal ještě historku - v době, kdy byla babička vedoucí závodní jídelny, vezli spolu s dědou hrnec zelí, havarovali a zelí skončilo babičce na hlavě.

Stránky, které jsem věnovala v albu babičce, jsou čtyři:

babičkafialováa

Na tého je babička jako mladá holka se svými rodiči a tetou (matčinou sestrou). Použila jsem papíry Fancy Pants, kytičky Prima, knoflíky a krajku z galanterie a pak také razítko od firmy Glitz Clear. S výsledkem jsem moc spokojená.

babičkafialováb

I na téhle stránce, věnované babiččinu dětství a mládí jsem použila papír Fancy Pants (ten druhý hnědý nevím, výrobce si nepamatuju), kytičky Prima, krajku, brads jsou moje oblíbené měděné od American Craft, tuším a ten jeden velký barevný je od Basic Grey. Pak razítka - již zmíněné puntíky od Glitz Clear a motýl od Inkadinkado. Toho jsem ještě ozdobila korunkou :-)

Na další stránce je babiččin portrét:

babičkafialovác

Použitý materiál viz výše, brads jsou tentonkát od Bo Bunny. Kytička je vlastnoruční výroba, dělaná k maratonské podmínce.

A nakonec ještě poslední stránka:

babičkafialovád

Papíry Fancy Pants, brads Bo Bunny, jinak naskenované sokolské průkazky a naskenovaná průkazka na autobus. Na té žákovské průkazce na autobus je ve skutečnosti stejná fotka, ale tato je normálně vyvolaná a nalepená na původní naskenovanou.

Babička zemřela  22.7.1994, po delším boji s rakovinou žaludku. Doteď nám všem chybí její milá povaha a vdolky, co se rozplývají na jazyku...

Album předků - Fialovi

16. března 2010 v 20:59 | Katie
Dnes přeskočím a namísto o babičce nebo dědovi Prusíkových, rodičích mé maminky, budu psát o předcích mého táty. Ono o babičce i dědovi je to už na dlouho, o nich už toho vím docela dost, takže zpracování dat o jejich životě bude trvat déle :-)

Můj táta pochází z malé vesničky Čistá u Mladé Boleslavi. Usadil se zde jeho dědeček, otec tátova táty. A ten sem přišel z Dymokur (okres Nymburk). (Je legrační, že můj kolega v práci pochází rovněž z Dymokur, ovšem on z rodiny nefalšovaného hraběte Czernina, zatímco moji předkové byli prostého původu).

Děd mého dědy Václav Fiala byl truhlářem, jako jeho otec (rovněž Václav). Děda mi vyprávěl, že jeho děda vyráběl mimo jiné i rámy oken na Turnovském vlakovém nádraží. Dědův tatínek už ovšem truhlařinu nedělal, měli s dědovou maminkou hospodářství - pole, les, krávy, prasata, drůbež a koně na práci, a k tomu k ruce čeledína a děvečku a kočího.

Dědův tatínek se narodil 11.10.1893 a pocházel z pěti sourozenců. Bratr Robert zemřel mladý, pravděpodobně na tuberkulózu, stejně tak jako sestra Božena. Druhá sestra Marie se dožila nejen dospělosti, ale i několika manželů a dětí. A bratr Karel... bratr Karel bojoval v 1.světové válce na ruské frontě. Přidal se k legionářům a zanedlouho poté padl v boji. Jeho rodčům přišel jen krátký lístek psaný tužkou, že je pohřben na levém břehu Volhy.

To byl on ve vojenském:

karel fiala
A zde je ten lístek:
zpráva


Dědův tatínek měl ostatně také namále. I on byl na ruské frontě a tam ho přejel kanon. Byl tak těžce zraněn, že ho dali zemřít do márnice. Naštěstí si jeden důstojník všiml, že úplně mrtvý ještě není a nechal ho ošetřit. Asi tušíte, jak to dopadlo, dědův tatínek přežil, vrátil se domů a zplodil syna, mého dědu. Jak málo asi stačilo a já bych nebyla na světě...


Můj praděda psal domů a některé z jeho lístků jsou ještě schované v šuplíku - tento je adresovaný švagrovi, manželovi sestry Marie:


pohled
V zápisech zastupitelstva obce Čistá jsem o dědovi našla pár zmínek, nebyl sice nijak politicky aktivní ani se nepodílel na chodu obce, ale je zde zmínka např. o tom, že zde v 30.letech dostal domovské právo. Po 2.světové válce dál hospodařil na svém hospodářství, než ho "dobrovolně" odevzdal družstvu. Pak ještě chvíli pracoval v zemědělství, ale brzy nato už odešel do důchodu. Zemřel 9.8.1970 na mozkovou příhodu.
Na jeho stránku jsem zpracovala jeho fotografii jako vojáka, kterou měl i na honitebním průkazu. Ten je oskenovaný vložen pod fotkou.

fiala
Jinak jsem použila papíry ze sady Hudson Valley (7 Gypsies), knoflíky a brads a hodinkové razítko od Inkadinkado, moje oblíbené a na tyto stránky jako dělané.
O prababičce toho moc nevím, Jmenovala se Marie Fialová - rozená Vávrová. Pocházela z Malého Ptýrova, její otec Josef Vávra zde dělal starostu a kromě toho měl hospodářství. Děda si vzpomíná, že choval včely. Zde je jeho stránka, udělaná dle sketche na fóru boitascrap.


vávra
Použila jsem papír Fancy Pants (konkrétněji si nepamatuju), Basic Grey a Rayher (aspoň myslím) a dozdobila knoflíky a stuhou z galanterie.
Dědova maminka měla dva sourozence - sestru Annu a bratra Josefa. Narodila se v roce 1893 a do kolektivizace s manželem hospodařili na svém, potom krátce pracovala v družstvu, ale začátkem 50.let zemřela.

fialová
Použila jsem stejné papíry jako u jejího manžela, tedy Hudson Valley od 7 Gypsies, a navíc kytičky hortenzie od Primy. Kompozice není moje, je to sketch z fóra Boitascrap.
A nakonec ještě jedna z mých nejoblíbenějších a myslím že i nejpovedenějších stránek tohoto alba - prababička s pradědou spolu:

fialovi
Stránka je dělaná jako lift stránky Kelly Goree, použité kytičky jsou jednak z raznice, jednak od Primy. A podkladový papír byl krémový, tak hezky se mi povedl ušpinit ťupkáním razítkovacím polštářkem Timeless sepia od Marvy Uchida.
...a vlastně to konec ještě není, ještě zde mám jednu stránku:

vávrová
Měla by na ní být dědova prababička, která se dožila 92 let. Vzhledem k tomu, že dle dědových vzpomínek bydlela v Ptýrově, zřejmě se jedná o maminku dědova dědy Vávry, ale to si budu muset přesněji nalézt v archivu, protože její jméno si děda už nepamatuje :-)

Album předků - Prusíkovi

12. března 2010 v 11:51 | Katie

Děda Prusík pocházel z dobře zmapovaného rodu Prusíků. Jeden člen rozvětvené rodiny - Jaromír Prusík, čestný člen Československé historiografické společnosti, popsal rodovou historii a vypátral i všechny žijící příbuzné včetně těch v zahraničí, všechny příbuzné, kteří měli jednoho společného prapředka - Vojtěcha ze Sedlce (Plzeň-sever), který zemřel roku 1580. Bohužel se mi nepodařilo prozatím získat práci tohoto historika rodu, takže moje informace o dědových rodičích jsou dosti kusé.

Dědova maminka Jana se narodila 16.5.1988 v Bakově nad Jizerou v rodině měšťana, její otec Jiří Zikmund byl dokonce bakovským starostou.

Stránka s prababiččiným tatínkem:


Tuto stránku jsem dělala jako lift stránky od Esther 80, z galerie scrapbook.com.


Prababička měla dvě sestry a bratra, který žil v Rakousku. Provdala se za Oldřicha Prusíka (* 23.2.1893), který pocházel z Velvar a byl profesí knihař. Narodily se jim dvě děti - můj děda a jeho sestra Blanka. Z babiččina a tetina vyprávění vím, že moje prababička se s dědou rozvedla, protože pil a kabanil. A byl zřejmě na ženské. Prababička se živila se jako trafikantka a se svými sestrami se střídala v péči o svého bratra v zahraničí. Zemřela ještě před mým narozením, 16.6.1974.

Tady je její fotka, když jí bylo 18 let:


A takto jsem zpracovala stránku o ní:



Můj praděda byl asi vůbec expert, narukoval do 1.SV a prý zběhl a schovával se na hřbitově. Nevím, jestli je to pravda, ale tvrdila to babička :-) Po rozvodu žil s jednou paní a ke konci života měl velké zdravotní problémy, nemohl dýchat. Zemřel 5.9.1959.

Zde je jako voják (ještě před zběhnutím :-) ):



A zde je jeho stránka:


Stejně jako u stránky s prababičkou jsem použila papíry Hudson Valley od 7 Gypsies, Dew drops od Robinś nest, hortenzie od Primy, stuhu z galanterie a motýlkové razítko od Inkadinkado.

No a nakonec ještě stránka se svatební fotografií prababičky a pradědečka:


I tato stránka je lift, resp. hodně zjednodušená stránka od Kay Rogers.

Album předků - Růžena a Karel Činkovi

12. března 2010 v 0:38 | Katie
Svou prababičku i pradědu Činkovi si velmi dobře pamatuju. Jak by také ne, když mě jako malou hodně často hlídali. Babička měla dlouhé prošedivělé vlasy stažené do drdůlku a chodila s hůlkou, děda pil teplé pivo, které si ohříval v kastůlku na uhlákových kamnech. Pamatuju si, jak to vypadalo u nich v domě i na zahradě, a to je co říct, protože ze svého dětství si pamatuju pramálo. Možná tedy spíše místa a lidi, než to, co se událo.

Praděda se narodil 27.5.1901 v rodině výměnkáře Josefa Činky, jeho maminka se jmenovala Anna Činková, rozená Hradiská. Pocházel z 11 sourozenců a byli prý tak chudí, že se chodili v zimě klouzat na led bosi. Pracoval jako tovární dělník ve Valše - papírnách v Bělé pod Bezdězem, v době krize ve 30.letech přišel o práci a rodina manželky mu nabídla, aby s nimi hospodařil. Tak se z něho stal rolník - po válce a kolektivizaci pracoval v JZD jako krmič a posléze jako hlídač. V dospělosti ho kopla kobyla do hlavy - měl rozbitou lebku resp. čelisti. Operovali ho na Kostečkově klinice v Praze a potom musel nosit helmu. Ve stáří pak utrpěl další vážný úraz - zlomeninu nohy, která mu špatně srostla, takže měl jednu nohu výrazně kratší. Zemřel 1.3.1985. Fotografii z jeho dětství nemám, jen několik z dospělosti.

A tady je stránka s dědou:

Je dělaná podle nějakého sketche, bohužel nevím přesně, od koho, asi od Becky Fleck. Modrý papír je z kolekce Vita Bella od Little Yellow Bicycle, ten s hnědými ornamenty je tuším od Melissy Frances.


Prababička byla naopak jedináček. Narodila se 18.8.1908 v rodině obchodníka Antonína Kysely, matka byla v domácnosti. Dle křestního listu se narodila z manželského lože a kaplan Josef Fukárek ji pokřtil jako Růženu Alžbětu Kyselovou. Po obecné a měšťanské škole studovala ještě dva roky školu obchodní. Babička měla od dětství zdravotní problémy - dysplasii kyčelního kloubu a v dospělosti pak prodělala rakovinu štítné žlázy. Operovali jí ve Vinohradské nemocnici v Praze, pak docházela na ozařování a dočasně kvůli tomu nemohla mluvit. Pracovala v Tibě v kanceláři a pak s manželem hospodařili na skromném hospodářství jejího děda Antonína Koliáše. Ani ji neminula po kolektivizaci práce v zemědělském družstvu. Zemřela necelý měsíc po svém manželovi, 30.3.1985. Mám moc ráda dvě prababiččiny fotografie z jejího dětství. Na jedné stojí u židle a tváří se nesmírně smutně. I na druhé, portrétní se tváří smutně, a na šatech má bílou růži.


Stránky s prababičkou jsem si udělala dvě:



Na obou jsem použila papíry od We Are Memory Keepers, kytičky z Baumaxu a stuhu z galanterie. Ptáčka na horní stránce jsem dostala od scrapkolegyně Iti, jen jsem si ho potiskla notovým razítkem. A červené (nalepovací) kamínky jsou z Preciosy, také dárek :-)


Mám také ráda svatební fotografii svých praprarodičů, takže jsem si dala záležet, aby na stránce vynikla.


Stránka je dělaná podle sketche z 52 weeks 52 sketches, použila jsem modrý papír Bella Vita od Little Yellow Bicycle a papír od Chatterbox, kytičky od Primy, stuhu z galanterie a knoflíky, z nichž většinu jsem našla v babiččině šití, včetně toho bílého na povlaky. Je to jedna z mých nejoblíbenějších stránek v tomto albu.

Mám ještě další fotografie babičky a dědy spolu, třeba tuhle, kterou plánuji dát mezi stránky:

Album předků - Anna Kyselová

10. března 2010 v 8:52 | Katie
Stránku s fotkou, na které je můj praprapraděda s rodinou (bez starší dcery Marušky) jsem zpracovala podle sketche z francouzského fóra boitascrap, kam moc ráda chodím - většina jejich sketchů i stránek má pro mě pravý francouzský šmrnc a moc dobře se mi podle nich pracuje. Tentokrát to bylo trochu slabší, protože ač jsem si vybrala osvědčený sketch, který jsem si zpracovala už předtím do svatebního alba, použila jsem tentokrát jiné barvy a výsledná stránka mi přijde až moc ponurá. Ale co už.


Kromě podkladového papíru jsou tam už jen tři papíry ze sady Hudson Valley od 7 Gypsies, kapičky Dew drops od Robin´s nest a dvě hortenzie od firmy Prima.

Na řadu přišla moje praprababička Anna. Ta, co byla rozmazlená a na práci nesáhla. Podle babičky se s mým prapradědou rozešli ještě před tím, než musel do války (1.SV), kde padl. Ale před svatbou se jistě upřímně milovali, tedy aspoň pokud mohu soudit ze dvou či tří pohlednic, které jí on zaslal ještě jako svobodné slečně.
Myslím, že oba bydleli v téže vesnici, takže pohledy jí musel psát, když někam odjel - v tomto případě se jednalo o městěčko asi 15 km od Bítouchova :-)

I tento pohled bych chtěla do albumu nějak zakomponovat, zatím promýšlím jak. Asi na mezistránku, na které bude i něco málo z jejich života - to málo, co mi prozradila babička nebo co (snad) vypátrám v archivech nebo na matrice.

Asi už nikdy nezjistím, jak se tihle dva seznámilï, ale svou teorii mám - objevila jsem totiž fotografii, na které oba jsou zřejmě ještě za svobodna. Některé osoby na fotce drží hudební nástroje, takže to je asi fotka nějakého hudebního tělesa... A tak si myslím, že se prostě seznámili tam, přes hudbu. I když by to také mohlo být nějaké ochotnické divadlo... Babička neví, a v matrice takovéhle informace určitě nebudou. Jedině až mi z obce půjčí kroniku, momentálně ztracenou, pak snad zjistím víc.

Praprababička je ta dívka, sedící třetí zleva. A prapradědeček je ten nejšarmantnější chlap na fotce :-) ano, ten v poslední řadě uprostřed, tvář mu zdobí mužný knír :-)

Každopádně na svatební fotografii to oběma mým předkům moc sluší. Stránka, kterou jsem jim udělala, je tady:


Oproti některým jiným scrapařkám moc nezdobím a i když tento styl, nazývaný "vintage" je ideální na takové to opravdu velké zdobení, spoustu stužek, kytiček, vrstvení papírů, útržků, tak mě prostě vždy vyjde něco takového. Na mě tam je zdobení až moc, je to asi jedna z mých nejzdobnějších stránek, ale ve srovnání s američankami je to jen opravdu slabý odvar :-) Použila jsem čistě krémový podkladový papír, který jsem oinkoustovala a oťupkala barvou Timeless Sepia od Marvy uchida a orazítkovala mým oblíbeným hodinovým razítkem od Inkadinkado - fialkovou barvou od Colorbox (křídové kočičí oči). Použila jsem papíry DCVW - sadu Old World, krajku z galanterie, kapičky dew drops od Robin´s nest (barva šampaňská) a kytičky - část z Baumaxu, část od Primy. A to je vlastně všechno.

Na protistranu jsem zpracovala fotky praprababičky:


Doufám, že se mi na pc podaří separovat podpis, který byl na průkazkové fotce (ta větší :-) ) a že se mi ho podaří nějak nevtíravě umístit mezi stránky vedle jejího malého životopisu.

Album předků - Antonín Koliáš

9. března 2010 v 21:20 | Katie
Jako první na řadu po titulní stránce přišel ten přísně se tvářící muž s plnovousem, můj praprapradědeček Antonín Koliáš.

a tady je ještě na jedné fotce:

měl by to být ten druhý pán zprava v dolní řadě :-)

Babička mi o něm řekla, že to byl vdovec, když si bral mou prapraprababičku a že měl z prvního manželství dceru Marii. Bylo to jako v té pohádce o Popelce - jeho dcera Maruška byla vytěžovaná prací, společná dcera Anna, moje praprababička, byla rozmazlovaná a opečovaná tak, že doma na nic nemusela sáhnout ... říkala babička :-) Podle starých dokladů byl tento můj předek železolitcem a podle babičky se každý den budil se zlatkou pod polštářem - to slyšela doma jako malá, děda zřejmě pobíral nějakou rentu, snad za zranění ve válce...

A takto jsem praprapředka zvěčnila na stránce:
Podkladový papír oinkoustovaný (zbožňuju to slovo :-) ) a poťupkaný barvou Timeless sepia od Marvy Uchida, doplněný o papíry a rámeček ze sady Hudson Valley od firmy 7 Gypsies, plus pružná krajková stuha z galanterie - horní ornament je rub on.

Album předků

9. března 2010 v 20:13 | Katie
K babičce jezdíme často, každou neděli na oběd a někdy i v týdnu, když má Franta odpolední. Na jaře a v létě jsme tam skoro každý den, vždyť je to jen kousek od nás... Děti se vyřádí pobíháním po domě nebo po zahradě a já na ně nemusím tolik dohlížet. A mám čas přečíst si časopis, vyluštit si sudoku anebo... anebo přehrabovat se v jedné zaprášené krabici s pokladem.

Tím pokladem jsou staré rodinné fotografie. A pohledy. Nejstarší fotografie jsou tak staré, že lidé na nich jsou vidět dosti nezřetelně a navíc už ani babička neví, kdože to vlastně je. Pak tam jsou fotografie o něco mladší, stejně jako ty předchozí na pevných kartonových deskách. Postarší muž s vousy a přísným pohledem, tentýž muž obklopen manželkou a dcerou. Jeho dcera již jako novomanželka se svým chotěm... To je babiččin praděd s rodinou a ta novomanželka je samozřejmě babiččina babička, která se dožila i mého narození a já si na ni dokonce pamatuju, bydlela v zadním pokoji a měla tam, bůhvíproč, klece se žluťoučkými kuřátky, na která jsem se chodila dívat...
Na dalších fotkách jsou babiččini rodiče, jejich příbuzní a příbuzní příbuzných, babička s dědou a mamka, a mezi tím svatební oznámení a blahopřání a parte a kondolence. Jojo, je tam ukryt celý život mých předků a proto se jimi moc ráda probírám a otravuju babičku otázkami, kdo je tohle a kdo tamto. A mrzí mě, že ty fotografie tam jen tak leží a až tu babička nebude, nikdo už zřejmě nebude vědět ani jména těch, kteří se kdysi dívali do objektivu.

Myšlenka, že bych mohla vytvořit album s mými předky, ležícími do té doby v krabici v babiččině pokoji, se mi v hlavě usazovala velmi zvolna. Usazovala se a to někam hoodně dozadu, tam, kde na ni není moc vidět:-) Ale když jsem na scrapbook.cz uviděla nádherné stránky své scrapkamarádky Gabrety, která si začala vytvářet své rodinné album, najednou se tato myšlenka začala drát dopředu, klepala na mě a byla neodbytná. Říkala jsem si, že bych mohla taky začít... a čas ubíhal a ubíhal...až jsem se jednoho dne konečně rozhoupala.

Znovu jsem šla do krabice a za asistence babičky z ní vybrala fotografie svých přímých předků. K tomu stará vysvědčení a křestní listy, doklady o uzavření manželství, vše co jsem našla a mohlo by se hodit. Doma jsem zapnula skener a všechny úlovky si naskenovala. A pak jsem trávila čas retušováním muších hovínek a největších šmouh, upravováním velikosti fotografií a přemýšlením, jak bych to album co nejlépe udělala.

Nechala jsem vyvolat fotky. A dvě, které mě nejvíc oslovily, jsem si vystřihla a začala lepit. Titulní stránku alba předků, titulní stránku alba s názvem Dotyky minulosti....


Podkladový papír je oinkoustovaný a potisknutý razítkem od Inkadinkado, dozdoben papírem DCVW ze sady Old World a dalším papírem s motivem not. Dále jsem použila kytičky hortenzie z Baumaxu a krajkovou stuhu zakoupenou v galanterii. Ozubená kolečka jsou rozebraný budíkový strojek, na svou omluvu můžu napsat, že už dávno nefungoval :-)

Únorová challenge

9. března 2010 v 10:05 | Katie
Na únor jsem měla překvapivě vymýšlet zadání challenge já. Hm, ale co převratného asi tak vymyslet, když na sklonku loňského roku jsem ze sebe při scrapmaratonu vyždímala téměř 42 podmínek? Celou noc jsem dumala a nakonec jsem se rozhodla - občas se zadávají i témata challenge, jako třeba dovolená, malý zázrak, místo které mám ráda,... tak proč nezadat také téma a to téma, co se nás týká nejvíce, tedy proč nezadat téma "JÁ".
A bylo to, holky měly vytvořit stránku o sobě, stránku, která by o nich něco vypovídala... Je pravdou, že zas tak převratné to téma není, protože si mezi sebou vyměňujeme stránky "Moje nej", které jsou také vlastně o nás, ale já jsem chtěla, aby se holky na své stránce trochu "odkopaly".

Na první stránku jsem nečekala ani dlouho, poslala ji Ekulka a stránka byla úžasná, měla nápad, vtip a bezchybné provedení. Druhá stránka nepřicházela a nepřicházela.... Ještě dva dny před uzávěrkou soutěže jsem měla asi jen 5 stránek a začala jsem panikařit, že budu mít historicky nejnižší účast. Ale naštěstí většina holek je na tom stejně jako já - stíhá vše na poslední chvíli :-) Takže nakonec se mi sešlo 15 nádherných stránek včetně tří stránek, jejichž autorky se soutěže zúčastnily poprvé. To bylo radosti!

Zbývalo jen půl hodiny do vyvěšení, takže jsem i já pomalu dokončila svou stránku - a protože jsem se na ní "odkopala" až hanba, musela jsem ji vyfotit ještě než jsem tam přidala text. Stránka tím bohužel dost utrpěla, ale nemůžu vědět, kdo všechno si třeba náhodou prohlíží scrapbook galerii, že, takže jsem kvalitu stránky oželela a radši si zachovala soukromí :-)

Moje stránka bez textu vypadá takto:


Použila jsem své oblíbené inkoustování barvou Timeless Sepia od Marvy Uchida, které cpu v podstatě na každou "vintage" stránku, dál jsem sáhla do krabice s razítky a vyřádila se s hodinami (od Maya Road a Inkadinkado), na stránku padl i číselník ze starého rozebraného budíku a pár ozubených koleček z téhož zdroje, kapičky Dew drops od Robin´s nest a kytičky hortenzie od Primy Marketing. Pak už jen malý proužek papíru Fancy Pants a papíru Rayher, který jsem zastřihla nůžkami od Fiskars a proděravěla děrovačkou téže firmy.

A o čem pojednává zde neviditelný journaling, neboli komentář? No je samozřejmě o mě, o tom, jaká jsem byla v 18 letech (to je ta první fotka, maturitní) a co jsem prožívala o 10 let později, když mi bylo 28 let (to je ta druhá, těhotenská fotka). Je umístěn přes celou 1/4 stránky, do levého horního rohu.

A po vyvěšení všech zúčastněných stránek už jsem jen psala a sčítala body. To je velká odpovědnost, takže jsem se s matematikou potýkala několikrát, než jsem se ujistila, že body mám zapsané opravdu správně a dokonce že jsem je i správně sečetla. Ono i v počtech 1+1+2+3 se dá udělat chyba, aspoň já toho schopná jsem.

První místo si vydobyla se svou stránkou už zmíněná Ekulka, druhá skončila nádherná stránka od Píďalky a na třetí místo se nakonec propasovala Aktijka, o jeden bod za ní skončila Gabreta. Je mi vždy líto, že na některé stránky se nedostane, protože všechny jsou svým způsobem krásné, ale to se nedá nic dělat. To je prostě soutěž a hra, a někdo musí vyhrát a někdo musí zůstat na dalších místech.

Takže jsem včera předala žezlo Ekulce a už se těším, co si na nás vymyslí ona.

Lednová challenge

9. března 2010 v 9:13 | Katie
Lednovou challenge vyhlašovala Aktijka a podmínka byla dost zajímavá - obdivuju, že dokázala vymyslet zase něco nového, protože challenge probíhá v našem českém scrapsvětě už dva roky a vymýšlet stále nové neotřelé podmínky dá podle mě docela fušku. Aktijka tedy vymyslela, že na stránce má být nějaký obrazec z fotek - ne obyčejný geometrický tvar jako je kruh nebo čtverec, ale něco složitějšího.
Ač obvykle nedělám do challenge stránky podle cizí předlohy a snažím se vymyslet vlastní kompozici, tentokrát jsem měla hned jasno, jakou stránku udělám. Před časem jsem si uložila ze zahraničních stránek tuto kytaru:

... je od scrapařky jménem Jakey, tedy aspoň doufám, protože jsem si to zase uložila nějak špatně a ani netuším, na jaké galerii jsem ji našla :-(


Napsat, že tato stránka mi byla inspirací, to bych lhala - prostě jsem ji sprostě okopírovala :-)

Má stránka vypadá takto:
Největší práci mi dalo vybrat a poskládat fotky, vystřihnout je do kytary už šlo překvapivě snadno. Pak jsem už jen obtáhla tvar, který jsem ještě prošila na protestujícím stroji (jak by neprotestoval, když jsem měla špatně vloženou spodní nit, že), přidala kreslené šití proložené názvy některých písniček a asi týden mi trvalo, než jsem vyndala šikovnou řezací mašinku silhouette a vyřezala na ní nadpis COUNTRY. Pak přišla na řadu má oblíbená a hojně používaná bublinková fólie, která z prázdné stránky udělala stránku zaplněnou. Poslat a hotovo....

A protože holkám se tahle stránka líbila, vyšla na mě v únoru ta čest, vyhlašovat novou challenge.

Moje dovolená aneb tvořím, tvoříš, tvoříme

20. ledna 2009 v 9:25 | Katie
Ačkoli mám dovolenou vlastně už tři roky, volna si moc neužívám. Jak taky, když to je dovolená mateřská. V únoru tohoto roku jsem se proto rozhodla, že se přihlásím na týdenní pobyt v horské chatě Permoník, spojený s kurzy různých tvořivých činností. Konečně si odpočinu od dětí a budu dělat to, co mě baví!...
Doma mám sice nakoupeno plno ubrousků a lepidel na dekupáž, nějaké korálky (schované před dětmi tak důkladně, že i já je musím hledat), pomůcky pro malbu na hedvábí (čtyři hedvábné obrázky už nám visí na stěně), barvy na porcelán (kterými jsem stihla obarvit tři hrníčky a šest talířů) a další materiály pro výtvarnou činnost, například barevné čtvrtky (z kterých stále ještě vystřihuji kytičky do pokojíčku dětí), ale času na tyto mé záliby se mi nějak nedostává (zvlášť poté, co jsem objevila VD).

Miláček mi moje rozhodnutí posvětil, a tak jsem pro naši čtyřčlennou rodinu zamluvila dvoulůžkový pokoj s dětskou postýlkou, plnou penzi a hlídání pro tříleté dítko a nedočkavě jsem čekala na srpen. Čas od času jsem se ujišťovala, že miláček nebyl v pominutí smyslů, když mi slíbil, že se po dobu mé zaneprázdněnosti tvorbou postará o naše dvě děti a kontrolovala jsem na internetu, jestli se neobjevily nějaké nové informace k pobytu.

Konečně se čas nachýlil. Sbalila jsem tašku (nebo spíš kufr, tašku, přebalovací tašku, batůžek, igelitku a ještě nějaké věci se mi podařilo narvat do kabelky) a vyrazili jsme na sever. Počasí se rozhodlo ukázat nám, kdo je na světě pánem, a tak místo usměvavého slunečného dne nás provázel vytrvalý déšť. Ale náladu mi to nezkazilo. Tvořit přece stejně budeme uvnitř, o jídlo je postaráno, děti má na povel tatínek, tak co? Stále ještě za deště jsme se dopravili na místo určení. Chata se mi docela líbila, sice nic pro náročné, ale pro rodinu s dětmi ideální - na dveřích pokojů obrázky (my měli Ježečka), v koupelnách (na chodbě) vždy jedno umyvadlo níž pro děti, v dámské koupelně i cestovní postýlka a přebalovací pult. Všude na záchodech nočníky. V přízemí kromě jídelny a společenské místnosti i herna pro děti a v suterénu velká tělocvična. Před chatou pak pískoviště, houpačky, skluzavka. Z našeho hlediska paráda.

První kurz se měl uskutečnit hned v den příjezdu. Po večeři (mimochodem paní kuchařka vařila opravdu výborně) bylo nejdříve pro zájemkyně (mezi které jsem nepatřila) cvičení, a pak výroba šperků z fima. Pro ty, co netuší o čem je řeč - fimo je takový moderní modurit, vyráběný v mnoha barevných odstínech. Aby ztvrdnul, tak se peče, přičemž barva se pečením nemění jako u moduritu. Lektorka Monika Weisová nám ukázala, jak vyrobit žíhanou trubičku, kytičku a lísteček a pak nám dala volnou ruku. Podařilo se mi splácat lísteček a pár žíhaných korálků. Kytičku také, ale úplně jiným způsobem. Když jsme byli v nejlepším, plně zabrané do krájení, vyvalování a propichování fima, objevil se můj miláček v pyžamu s plačícím Honzíčkem na ruce. Měl hlad, chudáček (Honzík, samozřejmě) - takže jsem si dala kojící přestávku. Pak jsem předala spícího Honzíka tatínkovi, který se na mě při odchodu významně podíval a prohodil:"Už taky půjdeš, viď?" No jo, stejně už jsem byla téměř hotová. Hmotu, která mi zbyla v ruce, jsem rychle vymodelovala do prapodivných tvarů, propíchla a šla spát. Vždyť zítra je taky den!

Pondělí bylo vyhrazeno pletení z pedigu. (Pedig je materiál, z něhož se pletou nádherné ošatky, košíčky, zvonečky, podnosy, koše aj.) Nebyla jsem na tento kurz přihlášená, ale dlouhé cancoury pedigu, které jsem košíkářkám několikrát nešikovně přišlápla, mě okouzlily natolik, že jsem se odpoledne dala do pletení také. Miláček mi to odkýval a odebral se s Honzíkem do pokoje spát. Lucinka z tělocvičny "tetám" neustále utíkala za mnou, takže jsem se po chvíli přestěhovala i s dvoumetrovými pedigovými proutky k dětem. Ostatně dopoledne jsem u dětí strávila také, i s miláčkem a Honzíkem. I přes to, že jsem co chvíli odbíhala hrát si na sochy, podařilo se mi do večeře uplést obstojnou ošatku na chleba. Dokonce dvoubarevnou. Při večeři se majitelka chaty zmínila, že vytrvalý déšť rozvodnil řeku Úpu. Loni prý dokonce odnesla kus parkoviště. Ale pokud máme auto zaparkované na straně, kde je silnice, nemělo by se mu nic stát. Miláček šel přeparkovat, neb jsme měli auto samozřejmě blíž břehu. Pak jsem mu svěřila děti připravené do spaní (Lucinka škemrala o pohádku, ale táta Červenou Karkulku taky umí, ne?) a šla jsem navlékat korálky. Pozorně jsem vyslechla začátek instruktáže, načež pro mě přišel miláček, že Honzíček brečí hlady (jak to, když pře chvílí pil?) a Lucinka od něj pohádku vyprávět nechce. Na půl hodinky jsem si odskočila k dětičkám. Po návratu dolů jsem si vybrala korálky a jala se hotovit motanici. Korálky, ač měly držet na místě, mi neustále jezdily po vlasci. Když jsem navlékla poslední korálek, zjistila jsem, že jsem uzlíky dělala obráceně (proto mi ty potvory po vlasci cestovaly!). Na předělávání jsem už ale nenašla sílu. Namísto toho jsem si uštípla strunu, že navléknu své korálky z fima, nyní již upečené. První struna, druhá struna… jako by někdo plakal….není to nakonec Honzík?.... ve dveřích se objevil miláček s Honzíkem na ruce (opět v pyžamu, jak jinak) a se vzteklým výrazem se otázal:"Už končíš?" No, ještě ne (alespoň dle původního plánu). Miláček mi Honzu vrazil do ruky a odkráčel spát. Po nasycení toho malého hamouna, který mi v náručí usnul, jsem si odebrala materiál, abych mohla práci dokončit ráno a spěchala jsem také do postele. (Vždyť zítra je taky den!)

V úterý jsem se vzbudila natěšená na další kurz - malování na hedvábí, technika voskové batiky. Moniku Weisovou vystřídala Monika Brýdová, která nás pak měla na starosti až do konce pobytu. Ačkoli byla vosková batika psaná až na odpoledne, s natahováním hedvábí a dalšími přípravnými pracemi jsme začali už po snídani. Pak jsem šla do tělocvičny s Lucinkou korálkovat - i mrňata měla na programu tvoření, takže svými neohrabanými pacičkami nabírala umělohmotné korálky a dávala je na šablony, na kterých se potom hotové výtvory zažehlily. Docela mě to bavilo (i miláčka, který také pomáhal - Lucinku už méně, pořád pobíhala kolem) a stihla jsem i vymyslet námět hedvábného obrázku. Po obědě jsem se vrhla na vosk, tjan tin, sůl a barvy. Občas jsem sice musela odhánět Lucinku, která utíkala tatínkovi a místo aby oblepovala obrázek z kalendáře těstovinami, chodila okukovat, co dělám já. Do večeře jsem naštěstí byla téměř hotová, po jídle jsem už jen zapustila poslední barvu a žehlila a žehlila a žehlila. Večer se žádný kurz nekonal, a tak jsem mohla v devět hodin uložit děti do postele a zůstat s nimi až do rána (jinou variantu bych nepřežila buď já nebo miláček nebo děti).

Středa. Miláček: "Doufám, že dneska nemáš zase nějaký kurz?" Já:"Jen jeden dopoledne." Naštěstí se umoudřilo počasí a po neustálém dešti nesměle vysvitlo slunko. Program dětí - hledání pokladu. Miláček se i s Honzíkem a Lucinkou připojil k hledačům a já byla konečně sama (tedy sama s ostatními ženskými). Čekala mě dekupáž, aneb ubrousková technika . Byla jsem zvědavá hlavně na strukturovací pasty, se kterými jsem ještě neměla tu čest. Nejdéle mi trvalo vybrat si ubrousek - nakonec to u mě vyhrála labuť. Než přišly děti, stihla jsem nejen vyrobit líbivý obrázek, ale ještě jsem absolvovala masáž zad a krku (miláček si ji dal taky, hned po obědě). Zatímco na chatě probíhalo po obědě malování akrylovými barvami a gely na plátno, já jsem se s miláčkem, Honzíkem a Luckou zúčastnila výpravy za Krakonošem, přičemž jsem část cesty nesla naši Lucku a část cesty jiné děti. Předchozí práce maséra tím pádem přišla vniveč. Po večeři jsem okukovala ještě lazurovací barvy. Miláček mě přitom ale probodával pohledem, takže jsem se ani nepokusila přidat se a ozdobit si květináč či věšáček.

Ve čtvrtek jsem byla celý den volná jen pro rodinu. Na programu bylo batikování a savování, na které jsem se nepřihlásila. Namísto toho jsem se s dětmi matlala v prstových barvách. Miláček s Honzíkem někam zmizel, asi na pokoj spát. Po obědě jsme využili stále hezkého počasí a vydali se na výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Dnes jsem si tedy tvoření vůbec neužila, ale znáte to - zítra je taky den

V pátek přišlo na řadu odlévání mýdel. Ač jsem původně nebyla na tento kurz přihlášená, přidala jsem se k ostatním tvořilkám. Po vysvětlení, jaké přísady se dají do mýdlové hmoty použít, jak se musí tato hmota rozmíchat a do čeho ji odlít jsem začala odlévat Mikuláše. Na další už nedošlo - formičky ve tvaru srdcí a růží a mušlí, na které jsem měla spadeno, byly totiž beznadějně přebrány. Vydala jsem se do tělocvičny - právě včas, abych pomohla "tetám" pokreslit děti. Měly totiž karneval, a tak se jejich obličeje proměnily na tlamičky tygříků, pejsků a žab nebo na krovky berušek. Já si namalovala čtyři čáry přes oči a byla jsem indián. Tetě - klaunovi jsem ale nesahala ani po kotníky, natož tetě - slunečnici. Chce to prostě praxi. Mýdla jsem si odlila až po obědě, zatímco ostatní trávili. Výroba svíček mě minula - přihlášená jsem nebyla a miláčka jsem nechtěla provokovat, když už jsem si "nad plán" vyrobila ta mýdla. Namísto toho jsem vzala Honzíka do kočárku a přidala se k dětem, které si s tetami hrály před chatou s víčky od minerálek. To byste nevěřili, jak taková víčka mohou děti zabavit! Házeli je do vzduchu, skládali hady a další obrázky, zase házeli do vzduchu a pak sbírali. Pak se hrálo na rybáře a Myšičko myš, pojď ke mně blíž. Miláček se k nám připojil také (poté, co se na pokoji trochu prospal, ty děti mu přece jen dávaly zabrat:-)). Čerstvý horský vzduch vykonal své a děti v půl desáté spali jak zabité. Mohla jsem sejít dolů, abych zjistila, jak že se to vyrábí ten čínský lampion. Nařezala jsem karton a na jeden díl (z celkem čtyř) jsem dokonce stačila nalepit látku, než se dostavil - určitě hádáte správně - miláček s plačícím Honzíkem. No co, vždyť zítra….

Sobota, poslední den tvoření. Na programu bylo malování na porcelán. Zatímco ostatní nadšenkyně tupovaly, konturovaly a malovaly hrníčky, talířky, vázičky nebo slánky, já dolepovala lampion. Pak jsem šla do tělocvičny, kde děti leželi pod kusem látky a teta je začarovala tu do žab, tu do hadů, tu do kachen. Takže jsem spolu s nimi kvákala a skákala, plazila se a syčela nebo se batolila ve dřepu a volala důležitě "káč, káč". Ani jsem nepostřehla, že už je pomalu čas na oběd. Zatímco my jedli, miláček mi za pomoci důlčíku a kladiva dělal dírky do lampionu. Odpoledne se měl totiž dodělávat. Protože ale zřejmě musím být se vším pozadu, rozhodla jsem se, že namísto lampionu pojedeme na výlet do obce Poniklá, kde sídlí firma Rautis. Pokud vám ten název nic neříká, vězte, že se zabývá ruční výrobou vánočních ozdob. Návštěvu nám domluvila Monika Brýdová a spolu s námi jely ještě dvě tvořivé maminky s rodinami. Po malé exkurzi ve firmičce (vyzkoušela jsem si vyfouknout skleněný polotovar) jsme zakotvili v prodejně, kde jsme dostali k dispozici perle a drátek a návod, jak na to. Miláček venku hlídal všechny netvořící děti (hrály si na doktora - ale ve vší slušnosti, aspoň doufám) a my navlékali jak o život. Jedna hvězdička, druhá hvězdička, sněhulák, třetí hvězdička, andílek, čtvrtá hvězdička. U vedlejšího stolu si paní s manželem troufli dokonce na vláček i s vagonkem. Odjížděla jsem naprosto okouzlená a unešená. Paní kuchařka byla zlatá - i když jsme přijeli o půl hodinu později, než byl čas večeře, měli jsme jídlo schované. Těšila jsem se, že po uložení dětí do postele si dodělám lampion, ale bohužel. Jen co jsem odešla od dětí dolů, přišel miláček s Lucinkou, že brečí a nechce spát. Zjistila jsem, jak se má lampion dodělat a odkráčela jsem uspat Lucku. Jestli usnula dřív než já vám ale opravdu nepovím.

V neděli jsem se probudila trochu smutná - vždyť týden mé vysněné, úžasné dovolené, na které jsem si perfektně odpočinula od dětí a vyřádila jsem se při tvorbě, uplynul jako voda. Ještě před snídaní jsem stihla zabalit všechny naše zavazadla - ani mě nepřekvapilo, že k těm, které jsme si přivezli, přibyla jedna velká taška (se špinavým prádlem) a igelitka (s mými a Lucinčinými výtvory). No a pak už miláček nanosil všechno do auta a vyrazili jsme k domovu. Honzík usnul, ještě než jsme sjeli kopec. Lucinka usnula, když jsme projížděli Černým Dolem. Konečně trochu klidu! Já jsem usnula kousek za Vrchlabím…
 
 

Reklama